Podobu sociálních věd ve dvacátém století ovlivnil málokdo tolik jako právě Georg Herbert Mead. Ve svém díle Mysl, já a společnost se snažil položit filozoficko-psychologické základy pro komplexní pochopení lidského jednání, sociální geneze lidského já  stejně jako specifických forem naší sociality. Právě proto je Meadovo dílo dnes chápáno jako průkopnický intelektuální počin v oblasti sociální psychologie. Je pravděpodobné, že východiska i pojmy, s nimiž Mead v této knize pracuje, zůstanou nepostradatelné pro pochopení nejrůznějších sociálních jevů i v následujících desetiletích. Jeho dílo se dokonce nyní stává ještě aktuálnějším než v uplynulých dekádách. Rychlý pokrok na poli neurověd totiž, podle všeho, potvrzuje správnost především těch Meadových teorií, které vysvětlují strukturu lidského jednání a behaviorálně-neurologických základů sociální interakce.

Více o Meadově filozofii naleznete v knize, kterou můžete koupit zde.

Ukázka:

Sociální základy a funkce myšlení a komunikace

Stejným sociofyziologickým způsobem, jakým si jedinec začíná uvědomovat sám sebe, si také začíná uvědomovat jiné jedince; a jeho vědomí sebe samého i jiných jedinců je stejně důležité pro jeho vlastní rozvoj i pro rozvoj organizované společnosti nebo sociální skupiny, k níž patří.

Princip, který jsem navrhl jako hlavní pro lidskou sociální organizaci, se týká komunikace zahrnující účast s druhým. To vyžaduje, aby se druhý objevil v já, aby byl druhý s já ztotožněn, aby bylo dosaženo sebeuvědomění prostřednictvím druhého. Tato účast je umožněna prostřednictvím typu komunikace, který je lidský tvor schopen vést – typu komunikace, jež se liší od toho, co se odehrává mezi jinými jedinci, kteří tento princip ve svých společnostech nemají. Hovořil jsem o takzvaném strážci, o němž se dá říct, že zprostředkovává svůj objev nebezpečí jiným členům, stejně jako se o kvokání slepice dá povědět, že komunikuje s kuřetem. Existují podmínky, za nichž gesto jednoho tvora slouží k tomu, aby druhému tvoru navodilo správný postoj vůči vnějším podmínkám. V jednom smyslu můžeme říct, že jeden jedinec komunikuje s druhým, ale rozdíl mezi tím a komunikací, jež je charakterizovaná sebeuvědoměním, je zřejmý. Daný jedinec neví, že se odehrává komunikace s druhým jedincem. Ilustruje to něco, co označujeme jako davové vědomí, postoj, jejž zaujme publikum, pokud je pod vlivem velkého řečníka. Člověk je ovlivněn postoji těch, kteří jsou kolem něho. Ty se odrážejí zpět na různé členy publika, takže toto publikum začíná reagovat jako jeden celek. Člověk cítí obecný postoj celého publika. V takové situaci dochází ke komunikaci ve skutečném smyslu, tedy jeden jedinec sděluje druhému postoj, který ten druhý vůči určité části prostředí, jež je pro ně oba důležitá, přijímá. Taková úroveň komunikace se vyskytuje u společností nižšího typu, než je sociální organizace lidské skupiny.

ČTĚTE TAKÉ: Strom poznání, slavná kniha chilských biologů Maturany a Varela

Na druhou stranu, v lidské skupině se neodehrává pouze tento druh komunikace, ale i taková podoba, při níž člověk, který toto gesto užívá, a tedy komunikuje, zaujímá postoj druhého jedince a zároveň jej vyvolává v druhém. Sám je v roli druhé osoby, kterou takto podněcuje a ovlivňuje. Právě prostřednictvím tohoto zaujímání role druhého je schopen vrátit se sám k sobě a tak řídit svůj proces komunikace. Toto zaujímání role druhého, což je výraz, který jsem tak často užíval, nemá jen povrchní důležitost. Nejde o něco, co se prostě děje jako náhodný výsledek gesta, ale má význam ve vývoji spolupracující činnosti. Bezprostředním dopadem takového zaujímání role je kontrola, kterou je jedinec schopen uplatnit nad svou vlastní reakcí. Kontrola jedincova jednání ve spolupracujícím procesu se může odehrát v chování samotného jedince, pokud může zaujmout roli druhého. Právě tato kontrola reakce samotného jedince prostřednictvím zaujetí role druhého představuje hodnotu tohoto typu komunikace z hlediska organizace chování ve skupině. Dovádí proces spolupracující činnosti dále, než to lze ve stádu jako takovém nebo v hmyzím společenství.

Právě proto sociální kontrola, která funguje v podobě sebekritiky, působí tak důvěrně a v takové míře na jedincovo chování, přičemž slouží k tomu, aby integrovala jedince a jeho jednání s odkazem na organizovaný sociální proces zkušenosti a chování, jež se ho týkají. Fyziologický mechanismus centrální nervové soustavy lidského jedince mu umožňuje, aby zaujímal postoje druhých jedinců a postoje organizované sociální skupiny, jíž jsou on i oni členy, vůči sobě, a to v podobě jeho integrovaných sociálních vztahů k nim a skupině jako celku; takže obecný sociální proces zkušenosti a chování, v němž skupina pokračuje, se mu přímo představuje v jeho vlastní zkušenosti, v důsledku čehož je v rámci tohoto sociál ního procesu schopen vědomě a kriticky ovládat a řídit své chování s odkazem na své vztahy jak k sociální skupině jako celku, tak k druhým jednotlivým členům. Tak si začíná nejen uvědomovat sám sebe, ale je i sebekritický; a prostřednictvím sebekritiky působí sociální kontrola nad individuálním chováním na základě sociálního původu a základu takové kritiky. Tedy sebekritika je v podstatě sociální kritika a chování kontrolované sebekritikou v podstatě chování kontrolované sociálně. Sociální kontrola, velice vzdálená od tendence drtit lidského jedince nebo ničit jeho sebe si uvědomující individualitu, je tudíž naopak něčím, co tuto individualitu ustavuje a je s ní neoddělitelně spojeno; neboť jedinec je tím, kým je jako vědomá a jedinečná osobnost, jen pokud je členem společnosti účastnícím se sociálního procesu zkušenosti a činnosti, a tím je sociálně kontrolován ve svém chování.

Samotná organizace sebe si uvědomujícího společenství závisí na jedincích, kteří zaujímají postoj druhých jedinců. Jak jsem naznačil, vývoj tohoto procesu závisí na přijetí postoje skupiny jako něčeho odlišného od postoje odděleného jedince – na přijetí toho, co jsem označil jako zobecnělý druhý. Ukázal jsem to na příkladu baseballové hry, v níž jsou postoje skupiny jedinců zahrnuty ve spolupracující reakci, v níž se různé role týkají jedna druhé. Do té míry, do níž člověk zaujímá postoj jednoho jedince ve skupině, ho musí zaujímat v jeho vztahu k jednání druhých členů skupiny; a pokud se má plně přizpůsobit, musí zaujmout postoje všech osob, které jsou v daném procesu zahrnuty. Míra, do níž je toho schopen, je samozřejmě omezena jeho schopností, ale přesto ve všech inteligentních procesech v dostatečné míře dokážeme zaujímat role těch, kdo jsou zahrnuti v dané činnosti, a tím je naše jednání inteligentní. Míra, v níž se život celého společenství může dostat do sebe si uvědomujícího života jedinců, se nesmírně liší. Historie se povětšinou snaží vysledovat vývoj, který ve vlastní zkušenosti členů společenství nemohl být přítomen v době, o níž historik mluví. Takové vyprávění vysvětluje význam historie. Člověk se může obrátit k tomu, co se odehrálo, a upozornit na změny, síly a zájmy, jichž si v oné době nebyl nikdo vědom. Musíme čekat, až historik zprostředkuje příslušný obraz, protože skutečný proces přesahoval zkušenost jedinců.

Knihu můžete koupit zde.