Úvod

Podle výsledků sčítání lidu v roce 2001 se z asi desetimilionového obyvatelstva ČR hlásí k některému náboženskému vyznání asi třetina obyvatel. Přibližně milion respondentů se odmítlo k otázce náboženského vyznání vyjádřit a největší část – asi šest milionů – se přihlásila k odpovědi „bez vyznání“. Je pravděpodobné, že tato odpověď v současné době vyjadřuje spíše lhostejnost k náboženství nebo neschopnost ztotožnit se s některým jeho konkrétním projevem než vysloveně protináboženský postoj.

Velká většina věřících občanů ČR deklarovala svou příslušnost k římskokatolickému vyznání (1.3.1). Podle výsledků sčítání lidu je příslušníků římskokatolické církve asi 2,7 milionu, tedy asi čtvrtina všeho obyvatelstva. Se značným odstupem následují dvě přibližně stotisícové křesťanské komunity – Českobratrská církev evangelická (1.4.2) a Církev československá husitská (1.3.3). Přibližně stejný počet respondentů tvoří rubriku „ostatní a nepřesně určené“, v níž bychom jistě našli příslušníky všech doposud neregistrovaných náboženských společností – kromě některých křesťanských proudů i české muslimy, hinduisty, buddhisty a příslušníky dalších náboženství.

Kromě římskokatolické, husitské a evangelické církve se k žádné další registrované náboženské komunitě při sčítání lidu roku 2001 nepřihlásilo více než 25 tisíc obyvatel ČR. Téměř stejného počtu dosahují pouze pravoslavní křesťané (1.2) a příslušníci Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi (1.4.8.4). Případ této náboženské společnosti ovšem dobře ukazuje meze toho, co je možné z výsledků sčítání lidu odvodit. Rozdíl mezi výsledky při sčítání lidu a vlastními statistikami svědků Jehovových jsou značné. Zatímco výsledky sčítání lidu zaznamenaly růst počtu obyvatel, které se k této náboženské společnosti přihlásili, na více než 23 tisíc (tedy o 43 %), vlastní statistiky počtu členů vykazují 15–16 tisíc, tj. minimální růst a v některých z let 1991–2001 dokonce pokles.

Sčítání lidu roku 2001 prokázalo poměrně rychlý pokles obyvatel, kteří se hlásí k relativně velkým náboženským společnostem. Všechny tři církve, které byly jmenovány výše s milionovou, resp. stotisícovou základnou, vykazují ztrátu těch, kteří se k nim hlásí, v desítkách procent. Mnohem méně je i těch, u nichž nebylo vyznání zjištěno. Naopak tradiční menšinové náboženské společnosti většinou vykazují mírný růst. Největší přírůstek mezi věřícími (více než dvouapůlnásobný) ovšem zaznamenala rubrika „ostatní“, která – jak již bylo řečeno – patrně zahrnuje sympatizanty u nás netradičních náboženských forem.

Otázka po náboženském vyznání předpokládá vědomou příslušnost k určité náboženské tradici. Za posledních deset let jsme však zaznamenali růst obliby náboženského života, který postrádá jakékoli ztotožnění s jednou náboženskou tradicí, jedním vyznáním či jednou náboženskou skupinou. Spíš než o příslušnících náboženských společností pak hovoříme o klientech spirituálních středisek, která uspokojují poptávku po náboženských zážitcích či náboženských odpovědích (3.19). Je pravděpodobné, že i tito věřící našli své místo ve výše zmíněné rubrice „ostatní“.

Příslušníkům všech vyznání i zájemcům o jakoukoli formu náboženského života Česká republika poskytuje náboženskou svobodu. Deklaruje ji Listina základních práv a svobod nejprve zárukou svobody vyznání. V článku 15 uvádí, že „svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru, anebo být bez náboženského vyznání.“ Článek 16 pak zaručuje i svobodu projevů náboženského přesvědčení slovy:

Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu.

Ve druhém odstavci téhož článku je pak zaručena i svoboda náboženských institucí:
Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech.

Listinu základních práv a svobod cituje Zákon o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností z 27. 11. 2001, který vyšel ve Sbírce zákonů pod číslem 3/2002. Ačkoli je hlavním účelem tohoto zákona úprava postavení náboženských společností v ČR, je třeba připomenout, že náboženské skupiny mohou v ČR působit i mimo rámec tohoto zákona. Ke své existenci nemusí být v postavení právnické osoby, popř. mohou být v postavení jiné právnické osoby než církve či náboženské společnosti. Mohou být státními úřady registrovány jako nadace, obecně prospěšné společnosti, spolky nebo dokonce (a to je nejčastější případ) jako občanská sdružení. Jinými slovy, pro existenci skupiny osob, které spojuje stejné náboženské přesvědčení, není nutné, aby tato skupina byla českým státem registrována jako církev nebo náboženská společnost podle zákona 3/2002.
Tento zákon stanovuje podmínky pro získání právního postavení církve nebo náboženské společnosti ve svém pátém paragrafu. Výslovně uvádí, že „vznikat a vyvíjet činnost nemůže církev a náboženská společnost, jejíž činnost je v rozporu s právními předpisy“, jejíž učení nebo činnost ohrožuje práva, svobody a rovnoprávnost občanů, je v rozporu s principy lidskosti atp. V odstavci c) je pak uvedeno, že vzniknout a působit dále nemůže taková náboženská společnost, která:

…omezuje osobní svobodu osob zejména tím, že využívá psychický a fyzický nátlak k vytvoření závislosti, která vede k fyzickému, psychickému, ekonomickému poškozování těchto osob a jejich rodinných příslušníků, k poškozování jejich sociálních vazeb, včetně omezování psychického vývoje nezletilých a omezování jejich práva na vzdělání, zabraňuje nezletilým přijmout zdravotní péči odpovídající zdravotním potřebám, nebo (v odstavci ,d‘) je utajována vcelku nebo v některých částech…
Formulace odstavce c) a částečně i d) je diskutabilní zvláště vzhledem nejasnému obsahu slov „nátlak“, „závislost“, „poškozování“ apod. Kritici zákona právem poukazují na možnost zneužití takového paragrafu proti některým náboženským skupinám. Tento český zákon je zjevně inspirován rovněž široce diskutovaným francouzským zákonem „proti sektám“ ze 30. 5. 2001. Francie tímto zákonem reagovala na několik šokujících událostí hromadných vražd a sebevražd, k nimž došlo v devadesátých letech minulého století v několika náboženských skupinách. Veřejným míněním obyvatel západní Evropy tehdy zvláště otřásly tři vlny vražd a sebevražd příslušníků Řádu Chrámu Slunce ve Švýcarsku, Francii a Kanadě v letech 1994–1997.

Kromě výše uvedených kvalitativních podmínek pro uznání církve nebo náboženské společnosti ze strany státu stanovuje český zákon 3/2002 také podmínku tří set podpisů dospělých lidí, které se k dané náboženské společnosti hlásí. Musí to být buď občané ČR, nebo cizinci s trvalým pobytem na území ČR. Podle této právní normy byla roku 2002 zaregistrována Církev Křesťanská společenství (1.4.10.1), Obec křesťanů (3.14.2), Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny – hnutí Haré Krišna (5.2.3) a Česká hinduistická náboženská společnost (5.2.9).

V dalších paragrafech přiznává zákon 3/2002 zvláštní práva některým náboženským společnostem. Je to právo vyučovat náboženství na státních školách, které zaručuje již Listina základních práv a svobod; právo vykonávat duchovenskou činnost v ozbrojených silách a na místech, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranná léčba a ochranná výchova; právo na finanční zabezpečení; právo uzavírat sňatky, zakládat školy a zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovních.

Tato práva byla přiznána církvím a náboženským společnostem, které byly registrovány státem před přijetím tohoto zákona. Jedná se o jedenadvacet společností, z nichž se naprostá většina (20) hlásí k nějaké formě křesťanské tradice a pouze jedna reprezentuje tradici jinou, judaismus. Jde o tyto náboženské organizace: Apoštolskou církev v České republice (1.4.10.1), Bratrskou jednota baptistů (1.4.4), Církev adventistů sedmého dne (1.4.8.3), Církev bratrskou (1.4.6), Církev československou husitskou (1.3.3), Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů (1.4.8.1), Církev řeckokatolickou (1.3.2), Církev římskokatolickou (1.3.1), Českobratrskou církev evangelickou (1.4.2), Evangelickou církev augsburského vyznání v České republice (1.4.1), Evangelickou církev metodistickou (1.4.6), Federaci židovských obcí v České republice (2.2), Jednotu bratrskou (1.4.5), Křesťanské sbory (1.4.7), Luterskou evangelickou církev augsburského vyznání v České republice (1.4.1), Náboženskou společnost českých unitářů (1.4.4), Náboženskou společnost Svědkové Jehovovi (1.4.8.4), Novoapoštolskou církev v České republice (1.4.8.2), Pravoslavnou církev v českých zemích (1.2), Slezskou církev evangelickou augsburského vyznání (1.4.1) a Starokatolickou církev (1.3.3).

K této skupině církví a náboženských společností mohou být připojeny další po splnění několika podmínek. K těm nejdůležitějším patří desetiletá existence jako státem registrované náboženské společnosti a zveřejňování výročních zpráv po dobu deseti let. K návrhu na přiznání výše uvedených zvláštních práv musí náboženská společnost připojit kromě jiného i podpisy tolika osob, hlásících se k této náboženské společnosti, kolik činí jedno promile počtu obyvatel ČR. Výjimka ze splnění těchto poměrně obtížných podmínek může být udělena těm náboženským společnostem, které reprezentují významné světové náboženství s dlouhou historickou tradicí.

I tato část zákona 3/2002 byla veřejně kritizována kvůli obtížnosti, s níž lze zvláštních práv dosáhnout. Nejvíce kritiky ale vzbudily pasáže zákona, které nedovolovaly církvím a náboženským společnostem zřizovat charitativní organizace. Tyto pasáže Ústavní soud dokonce zrušil ještě v roce přijetí zákona.
Právní postavení církví a náboženských společností, jak je upravuje výše zmíněný zákon, odráží současné společenské postavení náboženských skupin v ČR. Česká společnost je na jedné straně velmi tolerantní ve věci náboženství a nedochází v ní k omezování náboženských práv a svobod. Náboženským menšinám (včetně křesťanů, neboť i ti jsou v české populaci menšinou) se dostává přibližné proporční podpory ze strany veřejnoprávních médií. Některá náboženství (buddhismus) se zdají být v současné české společnosti vysloveně populární, vůči jiným (islámu) přetrvávají předsudky, v některých případech živené chybnou interpretací mezinárodních událostí. Je ovšem možné očekávat, že vztah české společnosti k náboženským menšinám se bude měnit v souvislosti s pravděpodobným zvýšením přistěhovalectví rodilých příslušníků jiných náboženství v příštích letech.

Výše pojednaný zákon kromě tolerance a důrazu na osobní svobody občanů odráží na druhé straně také ostražitost společnosti před výhodami náboženských organizací (jak se projevilo v případě omezení vzniku náboženských charitativních zařízení). Na odpor veřejnosti vůči státnímu příspěvku na platy duchovních zareagovaly některé církve odmítnutím této pomoci (několik dalších ho odmítá zásadně z teologických důvodů).

Uvedený zákon odráží i opatrnost české společnosti ve vztahu k fenoménu sekt. Širokou shodu ve společnosti nalezneme ve vnímání nebezpečí zneužití náboženství, které může v extrémních případech vést až k událostem, zmíněným výše v souvislosti s francouzským zákonem „proti sektám“. Je zcela pochopitelné, že se společnost tomuto nebezpečí brání označením jeho potenciálních zdrojů pejorativním slovem „sekta“.
Česká společnost, nábožensky chladná a nepříliš zvyklá na rovnoprávné soužití s jakýmikoli menšinami, je ovšem také náchylná k hysterickému nálepkování slovem „sekta“ všech neobvykle se projevujících náboženských skupin. Je patrně otázkou zrání české společnosti, do jaké míry bude schopna tomuto pokušení odolat, aniž by se vyhnula odpovědnosti rozlišovat náboženské skupiny, které ji mohou obohatit, od těch, které ji ohrožují.

Pocit ohrožení ale není jedinou reakcí české společnosti na náboženský pluralismus. V posledních letech jsme mohli zaznamenat silnou poptávku veřejnosti po smíření mezi náboženstvími, které je v globalizovaném světě chápáno stoupajícím počtem lidí jako nutnost. Nejzřetelněji tuto nutnost formulovalo Prohlášení ke světovému étosu, přijaté druhým Parlamentem světových náboženství 4. září 1993 a zformulované německým katolickým teologem Hansem Küngem (* 1928). Světový étos obsahuje závazek vzdát se násilí, žít s úctou ke všemu živému, usilovat o spravedlivý světový hospodářský systém, být tolerantní a uznávat rovnoprávnost muže a ženy. V návaznosti na Küngovu práci působí v České republice Nadace světový étos – Centrum Prokopius. Nadace pod vedením vysokoškolského učitele filozofie Karla Flosse (* 1926) kromě jiného pořádá ve svém sídle – v městě Sázavě – každý rok letní filozofickou školu.

Küngova řada Křesťanství a světová náboženství vyšla česky ve čtyřech svazcích. Doplňuje je český překlad knihy jeho žáka Karl-Josefa Kuschela (* 1948), motivující k vytváření tzv. abrahamovské ekumeny, tj. prostoru pro mezináboženský dialog judaismu, křesťanství a islámu. Pro vytváření atmosféry smíření mezi náboženstvími mají tato díla zásadní význam.
Základní myšlenky pro velké Küngovo úsilí na poli mezináboženského dialogu bezpochyby poskytl II. vatikánský koncil (1962–1965) přijetím dokumentů, které se zabývaly nekřesťanskými náboženstvími. Kromě okrajové, i když velmi důležité zmínky ve věroučné konstituci o církvi Lumen gentium z roku 1964, to byla hlavně deklarace o vztahu církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate z roku 1965. Na přípravě obou těchto dokumentů se rozhodujícím způsobem podílel německý katolický teolog Karl Rahner (1904–1984).

Myšlenky II. vatikánského koncilu v tomto směru rozvedl i papež Jan Pavel II. (* 1920) kontakty s představiteli jiných náboženství a dalšími akcemi. Zvláště významné bylo v tomto směru setkání představitelů nekřesťanských náboženství k modlitbám za mír v italském Assisi (poprvé roku 1986).

Setkání v Assisi se stalo vzorem pro setkání českých náboženských představitelů k modlitbám během války v Bosně a Hercegovině roku 1994. Téhož roku se na pražské Karlově univerzitě konalo mezinárodní sympozium Křesťanství–judaismus–islám za účasti přednášejících ze všech tří náboženských okruhů.

Deklarovat smíření mezi náboženstvími se také pokoušeli organizátoři reprezentativních setkání Forum 2000, která se konala v letech 1997–2001 v Praze. Byla iniciována tehdejším českým prezidentem Václavem Havlem (* 1936) a americkým židovským spisovatelem Elie Wieselem (* 1928). Na tzv. multireligiózním shromáždění roku 2001 pronesl Václav Havel výzvu k vytvoření velké duchovní koalice, která by se shodla na základních etických hodnotách a společně by je prosazovala. Tento návrh stejně jako celková atmosféra Fora 2000 ovšem vedla některé náboženské představitele k obavám, že cenou za takto chápané smíření by mohla být identita jejich náboženství.

Plný respekt k odlišnostem jednotlivých náboženství vyjadřovala setkání za účelem mezináboženského dialogu, pořádaná na přelomu tisíciletí Českou křesťanskou akademií (1.5.1) a moderovaná jejím prezidentem Tomášem Halíkem (* 1948). Poněkud rozpačitě naopak působí mezináboženská setkání, která čas od času pořádají příznivci indického duchovního vůdce (5.2.9) svámího Mahéšvaránandy (* 1946). Zdají se totiž být především propagací jeho osoby. Jím inspirovaná společnost Jóga v denním životě (5.2.9) naposled uspořádala mezináboženské setkání Světlo pro mír v prosince 2001 za účasti asi tisíce Pražanů.

Kromě mezináboženského dialogu představitelů náboženství existuje již několik let skupina, která se pokouší o dialog na úrovni věřících mimo oficiální struktury. Na činnosti těchto mladých lidí, nazvané Sdílení, se podílejí hlavně muslim Muhammad Abbás (* 1964) a katolík Vít Machálek.

Další iniciativy mezináboženského dialogu se soustředí na vztah křesťanů a židů. Především je to Společnost křesťanů a Židů, založená již roku 1991. Od počátku společnost vydává Zpravodaj Společnosti křesťanů a Židů. Předsedou Společnosti je Robert Řehák. Podobné zaměření má i Klub přátel Židů shromažďující se kolem učitele biblistiky na Katolické teologické fakultě Jihočeské univerzity Jaroslava Sýkory (* 1962). Od roku 2000 Klub vydává časopis Šinuj.

Plošnou kritikou náboženství, ale hlavně zápasem proti vlivu církve na stát a společnost (tedy proti klerikalismu) se zabývá Volná myšlenka – humanistické a etické sdružení občanů bez vyznání. Na našem území vzniklo volnomyšlenkářské hnutí již roku 1904 a vrchol svého působení prožilo v době mezi světovými válkami. Sdružení se kromě kritiky náboženství zabývá i politickými tématy – globalizací, vztahem Čechů a Němců apod. Volná myšlenka má regionální kluby v šesti českých a moravských městech a od roku 1994 vydává časopis Maják. Předsedou je František Fabian.

Dění na současné české náboženské scéně není jen prožíváno, zákonně upraveno, diskutováno, usměrňováno ke smíření a dialogu a kritizováno, ale také odborně studováno. Přednášky o současném náboženství se konají na Fakultě humanitních studií Univerzity Pardubice, na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, v Ústavu religionistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, na Filozofické fakultě Ostravské univerzity, na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy, Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy a na dalších vysokých školách. Akademický rozhled po současné náboženské scéně mají zvláště vysokoškolští učitelé Vladimír Šiler (* 1950), Tomáš Novotný (* 1952), Ivan O. Štampach (* 1946) a Dušan Lužný (* 1964).
Rozsáhlý archiv a knihovnu, která se týká současné náboženské scény, spravuje a doplňuje občanské sdružení Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů se sídlem v Praze 5, Nádražní 17. Předsedou společnosti, založené roku 1993, je Tomáš Novotný. Společnost uspořádala již desítky pravidelných seminářů, na nichž veřejnosti představuje osobnosti současné české i světové náboženské scény a umožňuje vést s nimi dialog. Osvětě slouží také přednášková činnost. Společnost poskytuje veřejnosti bezplatnou informační a poradenskou službu. Podobné zaměření, ačkoli méně rozsáhlou činnost má i Poradna o náboženských sektách při Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy.

Na současnou náboženskou scénu je zaměřen populárně odborný čtvrtletník Dingir, který vychází od roku 1998 ve stejnojmenném soukromém podniku. Články o současném náboženském životě příležitostně přináší i religionistický časopis Religio a orientalistický časopis Nový Orient (který vydává Orientální ústav Akademie věd ČR). Od roku 2003 vychází v brněnském Centru pro studium demokracie a kultury časopis pro náboženství, kulturu a veřejný život Teologie & Společnost, který navazuje na osm ročníků Teologického sborníku, vycházejícího do roku 2002.

---

Literatura: sčítání lidu: http://dw.czso.cz; Listina základních práv a svobod: Ústava (2002); právní norma: Sbírka zákonů (2002); Tretera (2002); kriticky o zákonu 3/2002: Štampach (2002b); o současném náboženském životě: Lužný (1997); Vojtíšek (1999); Štampach (1998), str. 138–162; o sektářství: Štampach (1998), str. 163–177; Vojtíšek (1999), str. 17–31; o monoteistických náboženstvích: Pavlincová (1994); mezináboženský dialog: Küng (1992); Küng a Ess (1998); Küng a Ching (1998); Küng a Bechert (1997); Küng a Stietencron (1997); Küng a Kuschel (1997); Kuschel (1997); Slovník židovsko-křesťanského dialogu (1994); Baumann (2000); Tycho (2001), str.132–138; Společnost křesťanů a Židů: http://www.etf.cuni.cz/skz; http://www.etf.cuni/skz; Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů: http://www.sekty.cz; Dingir: http://www.dingir.cz.