Jako vnitřní dítě se označuje soubor pocitů, vzpomínek a zážitků z dětství každého člověka. Bradshaw proslul tím, že tento koncept použil k tomu, aby jeho pomocí poukázal na nevyřešené problematické a traumatizující zážitky z dětství, které toto vnitřní dítě zranily a negativně se projevují v životě dospělého jedince i mnoho let poté.

Kniha Návrat domů nabízí nový způsob, jak navázat kontakt s vnitřním dítětem a jak je uzdravit a pečovat o ně. Jestliže se chceme dočkat změny, musíme podle Bradshawa s prací postupovat jako v hypnóze. Je na dospělé části naší osobnosti, zda se rozhodneme se do té práce pustit. I když se nacházíme ve svém dětském stavu, vaše dospělé já přesto bude přesně vědět, kde jste a co děláte. Naše vnitřní dítě bude zažívat věci přesně tak, jak jste je prožívali v dětství, ale tentokrát s ním bude naše dospělé já a bude ochraňovat a podporovat naši dětskou složku při dokončování důležitých neuzavřených záležitostí.
Kniha má čtyři části.
Část 1. je o tom, jak naše přirozené (zázračné) dítě ztratilo svoji přirozenost a jak zranění utrpěná v dětství ničí náš život.
Část 2. nás provede všemi našimi vývojovými stadii a ukáže, co potřebujeme, abychom vyrůstali zdravě. Každá kapitola obsahuje dotazník, který má pomoci zjistit, zda byly v určitém specifickém stadiu potřeby našeho vnitřního dítěte uspokojeny.
Část 3. uvádí speciální korektivní cvičení, která mají napomoct růstu a zdárnému vývoji vašeho vnitřního dítěte; napomoci tomu, abychom se naučili, jak přimět jiné dospělé lidi, aby uspokojovali některé potřeby  našeho vnitřního dítěte, a jak si při budování intimity našich vztahů k lidem vytvořit ochranné hranice svého vnitřního dítěte. Tato část ukáže, jak sami sobě můžeme být pečujícím rodičem, kterého jsme v dětství neměli. Když se dozvíme, jak se stát sám sobě rodičem, přestaneme usilovat o to, abychom završili svoji dětskou minulost zatahováním druhých lidí do pozice našich rodičů.
Část 4. ukazuje, jak se při uzdravování zraněného dítěte znovu vynořuje přirozené (zázračné) dítě. Naučíme se, jak přistupovat ke svému zázračnému dítěti, a uvidíme, že je tou nejtvořivější a nejvíce přeměňující energií, která v nás je.

Ukázka

Práce s prvotní bolestí

Neuróza je vždycky náhražkou za legitimní utrpení.
Carl G. Jung

Problémy se nerozpustí mluvením, ale jen prožíváním, ne jen
pouhým korektivním zážitkem, ale prostřednictvím znovuoživení
dřívějších obav (smutku, hněvu).

Alice Millerová

Myslím si, že kdybychom lépe pochopili teorii práce s prvotní bolestí, zrevolucionalizovalo by to léčení neuróz obecně, a zvláště nutkavé/ návykové způsoby chování. Lidé, kteří práci se svými pocity zoufale potřebují, jsou často pod vlivem sedativ. V našich Life Plus centrech v Los Angeles jsme se setkali s tím, že někteří profesionálové, kteří se sami zabývají problematikou duševního zdraví, vytvářejí určité překážky. Nedokážou pochopit, proč nechceme našim pacientům dávat léky. Domníváme se totiž, že jediný způsob, jak nutkavé/ návykové poruchy léčit, je práce s pocity.

Když je člověku jednou vnucen chorobný pocit studu, ztrácí kontakt se svým autentickým já.

Specializujeme se na léčení chorobné závislosti, která je zakořeněna v chorobném studu, zvnitřněných pocitech vadnosti a defektnosti lidské bytosti. Ve zvnitřněném procesu se stud, který by měl být zdravým signálem hranic, stává ničivým stavem bytí; chcete-li, vaší identity. Když je člověku jednou vnucen chorobný pocit studu, ztrácí kontakt se svým autentickým já. Následuje trvalý zármutek nad ztrátou sebe sama. Klinický název tohoto stavu je disthymie neboli trvalá deprese slabé intenzity. V jiné své knize (Jak se zbavit studu, který vás svazuje) jsem popsal, jak je otravující stud pánem pocitů. Stud svazuje všechny vaše pocity, takže kdykoliv pociťujete hněv, trápení, strach nebo dokonce i radost, pociťujete zároveň stud. Podobně je tomu s našimi potřebami a pudy. Rodiče ve špatně fungujících rodinách jsou sami dospělými dětmi; jejich vlastní zraněné dítě trpí. Kdykoliv jejich děti pociťují potřebu něčeho, což je přirozené, dospělý rodič-dítě se rozzlobí a kárá je. Následkem toho má zraněné vnitřní dítě pocit studu, kdykoliv pociťuje určitou potřebu. Po dlouhý úsek svého dospělého života jsem se styděl, kdykoliv jsem potřeboval pomoc.

A konečně člověk postižený chorobným studem se stydí i při sexu, ať jsou okolnosti jakkoliv příhodné.

Pokud jsou něčí city spoutané studem, ten člověk znecitliví. Toto znecitlivění je předběžnou podmínkou pro všechny druhy závislostí, protože návyková závislost je jediný způsob, jak je člověk schopen něco cítit. Například člověk, který je chronicky v depresi a stane se vedoucím díky své posedlosti prací, je schopen něco pociťovat, jen když pracuje. Alkoholik nebo narkoman se cítí dobře, jen když bere drogu, která mění náladu. Člověk posedlý jídlem má pocit naplnění a pohody, jen když má naplněný žaludek. Každá závislost umožňuje člověku prožívat příjemné pocity nebo se alespoň vyhnout pocitům bolestivým. Stav pod vlivem drogy zmírňuje zranění a bolest duševně zraněného vnitřního dítěte. Duševní zranění způsobené toxickým studem je roztržka se sebou samým. Člověk se vidí nicotným; pohrdá sám sebou.

Člověk, který si myslí, že nemůže být sám sebou, není už vnitřně jednotný. Extatická změna nálady způsobená drogou mu dává pocit pohody nebo pocit, že je sám sebou. Kdykoliv studem postižený člověk cítí svoje skutečné pocity, stydí se. A tak, aby se vyhnul bolesti, znecitliví.

Znecitlivění naší bolesti dosáhneme různými způsoby obrany ega, které používáme, když se skutečnost stane nesnesitelnou. Některé z nejběžnějších obran jsou popření (vždyť to se ve skutečnosti nestává), potlačení (nikdy se to nestalo), disociace (nevzpomínám si, co se stalo), projekce (to se děje tobě, ne mně), konverze (najím se nebo se věnuji sexu, když cítím, že se to děje) a minimalizace (no, stalo se to, ale není to nic hrozného).

Duševní zranění způsobené toxickým studem je roztržka se sebou samým. Člověk se vidí nicotným; pohrdá sám sebou.

V základě spočívají jednotlivé způsoby obrany našeho ega v odvedení naší pozornosti od pociťované bolesti.

Prvotnost citů

Silvan Tomkins, výzkumník v oboru psychologie, přispěl velkou měrou k porozumění lidského chování tím, že se zasazoval o nadřazenost emocí. Naše emoce jsou formou bezprostředního zážitku. Když prožíváme emoce, jsme v přímém kontaktu s naší tělesnou realitou. Protože naše emoce jsou formami energie, jsou fyzické; projevují se v našem těle ještě předtím, než si je uvědomíme.

Tomkins rozlišuje devět vrozených emocí, které se projevují ve výrazu našeho obličeje. Každé lidské mládě se narodí s předprogramovanými výrazy v obličejových svalech a výzkumníci prokázali, že lidé z celého světa a z různých kultur rozeznávají tyto výrazy stejným způsobem. Jsou to základní komunikační lidské projevy, které k biologickému přežití potřebujeme. V průběhu našeho vývoje vytvářejí emoce základní schéma pro myšlení, konání a rozhodování. Tomkins považuje emoce za naše vrozené biologické motivační faktory. Představují energii, která s námi hýbe jako palivo, jež pohání automobily. Emoce zesilují a rozhýbávají naše životy. Bez emocí na ničem nezáleží, teprve emoce způsobí, že záleží na každé maličkosti.

V Tomkinsově teorii existuje šest primárních motivačních činitelů: zájem, potěšení, překvapení, úzkost, strach a hněv. Stud vidí jako dodatečnou emoci, kterou na primární úrovni zažíváme jako přerušení. Můžeme ji charakterizovat jako náhlou, neočekávanou zátěž, která zastavuje nebo omezuje to, co se děje.

Odpor a znechucení jsou vrozenými obrannými odpověďmi. Když ucítíme něco nedobrého, s nechutí ohrneme horní ret a nakrčíme nos a oddálíme hlavu. Když ochutnáme či polkneme nějakou nechutnou věc, nevolnost nás přinutí, že ji vyplivneme nebo vyzvrátíme. Podobně jako jiné reflexy se odpor a nevolnost biologicky vyvinuly proto, aby nás ochránily od nebezpečných látek. Používáme je však také k vyjadřování netělesného odporu.

Když to řekneme velmi zjednodušeně, jsou naše emoce našimi základními schopnostmi. Máme je na to, abychom uhlídali naše zá kladní potřeby. Když je nějaká naše potřeba ohrožena, naše emoční energie nám to signalizuje.

Většina z nás je schopna pociťovat radost, zájem nebo překvapení, což jsou podle Tomkinse kladné emoce. Alespoň nám říkají, že to jsou dobré emoce. Ale když jsou ve skutečnosti strach, smutek a hněv potlačeny, naše schopnost pociťovat vzrušení, zájem a zvědavost se také utlumí. Jelikož se tohle stalo našim rodičům, nedovolují nám, abychom tyto pocity měli. Děti jsou kárány za to, že jsou vzrušené, zvědavé a zvídavé.

Model terapie podle Harveye Jackinse, kterému se říká „reevaluační poradenství“, je podobný práci s prvotní bolestí. Jackins se domnívá, že když jsou emoce, které doprovázejí traumatický zážitek, blokovány, mysl tuto zkušenost nedokáže zhodnotit nebo do sebe integrovat. Když emoční energie rozpuštění traumatu blokuje, snižuje se schopnost myšlení. Léty je mysl čím dál víc omezována, protože blokování emoční energií se posílí, kdykoli nastane podobná situace. Pokaždé, když zakoušíme něco, co se nějakým způsobem podobá původnímu traumatu, je to s intenzitou nepřiměřenou tomu, co se ve skutečnosti děje. Dříve jsem o tom hovořil jako o spontánní věkové regresi. Je to jako u slavného Pavlovova psa, kterému pokaždé, když mu dávali žrádlo, zvonili zvonkem. Po určité době, když uslyšel zvonek, slinil, i když mu žádné jídlo nedali. Podobně kdykoliv uslyšíme vánoční koledu, která spouští vzpomínku na dávnou scénu, v níž nám opilý otec pokazil Vánoce, můžeme pociťovat intenzivní smutek.

Zraněné vnitřní dítě je v důsledku smutku způsobeného traumatem v dětství nabito nerozpuštěnou energií. Jedním z důvodů ,proč jsme smutní, je potřeba uzavřít bolestivé události minulosti a uvolnit energii pro přítomnost. Když nemůžeme smutkem projít, energie zamrzne.

Jedním z pravidel špatně fungujících rodin je pravidlo necítění. Tento příkaz dokonce zakazoval vašemu vnitřnímu dítěti i uvědomování si toho, co cítilo. Dalším pravidlem problémové rodiny je pravidlo nemluvení, které říká, že je zakázané emoci vyjadřovat. V některých případech to může znamenat, že najevo smíte dávat jen určité emoce. Různé rodiny mají různé varianty pravidel o nemluvení.

V naší rodině byly všechny emoce kromě pocitu provinění zakázány. Emoce byly považovány za slabost. Znovu a znovu mi říkali: „Nedávej to na sobě znát.“ Moje rodina se nelišila od milionů jiných západních rodin, což bylo vedlejším produktem tří staletí racionalismu. Racionalismus tvrdí, že rozum je nadřazený. Být rozumný je to, co činí člověka člověkem, zatímco projevovat city je něco nižšího. Potlačování emocí a pohrdání emocemi bylo ve většině rodin na Západě pravidlem.