Hutná a náročná, ale mimořádně podnětná a velice zajímavá. Taková je slavná kniha Pragmatika lidské komunikace z roku 1967 od trojice badatelů z kalifornského Palo Alta: Paula Watzlawika, Janet Beavin Bavelas a Dona D. Jacksona. 

Jak výmluvný název konstatuje, kniha se věnuje pragmatice lidské komunikace. Co to ovšem je? Na komunikaci lze nahlížet na různích úrovních: například na úrovni syntaxe (kódy, kanály, kapacity, redundance a další statistické vlastnosti jazyka: tedy to, jak je řeč konstruována), sémantiky (významy použitých symbolů: tedy to, jaké významy komunikací předáváme) a konečně právě pragmatiky: ta si klade otázku, jak jakákoliv komunikace ovlivňuje chování všech zúčastněných. Řečeno velmi laicky: zatímco syntax se věnuje tomu, jak je promluva (resp. nějaký komunikační akt) vystavěna, a sémantika tomu, co chce říct, pragmatika se věnuje tomu, jaké důsledky promluva skutečně přinese, jak ovlivňuje chování. Ostatně, jak autoři upozorňují, slova „komunikace“ a „chování“ používají v podstatě jako synonyma.

Kniha přináší množství pojmů a axiomů - nejslavnějším je ono „jsme-li mezi ostatními, nemůžeme nekomunikovat“, dále operuje s pojmy jako „vztahové vzroce“, „dvojná vazba“, „digitální a analogová komunikace“ či „metakomunikace“.

Nejde však jen o „lingvistickou“ knihu - byť mnohé její závěry do jazykovědy spadají. Však její autoři byli především psychologové, psychoterapeuti a psychiatři. Značná část knihy je tedy věnována psychoterapii založené právě na komunikaci mezi lidmi. Na množství materiálu autoři ukazují, komunikační pragmatika může vést k porozumění duševnímu onemocnění a či dalších psychických potíží. Upozorňují, že je nutné znát interakční kontexty, v nichž pacient žije a ve kterých jeho porucha vznikla, abychom jej mohli účinně diagnostikovat a léčit - odtud pochází další slavná teze knihy, že pacienty nelze léčit izolovaně, se zaměřením pouze na ně samotné, nýbrž je nutné k nim přistupovat jako k součásti systému, především rodiny.

Z anglického originálu Pragmatics of Human Communication přeložiliBarbora Janečková a Zbyněk Vybíral. 

Ukázka:

1. KAPITOLA: Základní rámec

Zvažte následující situace:

V jedné z oblastí severní Kanady v pravidelných výkyvech ubývá a stoupá hustota výskytu liščí populace. Během čtyř let nejprve stoupá až k nejvyšší hodnotě, poté začne klesat, dosáhne kritického dna a nakonec zase začne stoupat. Vysvětlení této periodicity není možné najít ani v samotném zvířeti, ani v sociální organizaci tohoto živočišného druhu. Teprve když vezmeme v potaz – jak už je to dnes samozřejmostí – bezprostřední okolní svět, ukáže se, že divocí králíci, žijící ve stejné oblasti, procházejí identickými obdobími, posunutými ovšem oproti fázím lišek o dva roky: Vrcholu liščí populace odpovídá nejvýraznější úbytek králíků a obráceně. Protože liška se téměř výlučně živí králíky a ti zase nemají téměř žádného dalšího přirozeného nepřítele než lišku, ukazuje se čtyřletý cyklus jako jakýsi jev interference v soužití obou živočišných druhů: Čím více je lišek, tím více králíků bude sežráno, tím méně potravy je k dispozici pro lišky, a tím méně lišek přežije a rozmnoží se, zatímco králíkům zase nastanou lepší časy a jejich počet rychle stoupne.

Mezi americkými vojáky rozmístěnými za války v Anglii byl dosti rozšířený názor, že anglické dívky jsou sexuálně velice snadno přístupné. Pozoruhodné bylo, že dívky zase tvrdily, že američtí vojáci moc spěchají a vůbec jsou příliš „hrr“. Výzkum, kterého se účastnila kromě jiných Margaret Meadová, přinesl zajímavé rozuzlení tohoto rozporu. Ukázalo se, že chování při namlouvání – od seznámení se partnerů až po pohlavní styk – prochází jak v Anglii, tak v Americe přibližně třiceti různými kroky, avšak pořadí těchto forem chování je v obou kulturách různé. Zatímco např. polibek přichází na řadu v Americe relativně záhy, zhruba jako pátý krok, vyskytuje se při typickém namlouvání v Anglii relativně pozdě, zhruba jako dvacátý pátý krok. To prakticky znamená, že Angličanka, kterou políbil voják, se nejen cítila ochuzena o větší část – podle ní – „správného“ namlouvání (pátý až dvacátý čtvrtý krok), ale nyní se již rozhodovala, zda v tuto chvíli má vztah ukončit, nebo se má partnerovi odevzdat i sexuálně. Rozhodla-li se pro druhou alternativu, ocitl se Američan tváří v tvář chování, které mu jaksi nezapadalo do raného stadia vztahu, takže ho mohl vidět pouze jako dosti nestydaté. Řešení takového vztahového konfl iktu mezi oběma partnery je ovšem prakticky nemožné, protože podobné kulturně podmíněné způsoby a průběhy chování jsou většinou zcela mimovědomé. Do vědomí se tlačí jen nejasný pocit, že ten druhý se nechová správně.

Ve výzkumech vlivu skupin na jednotlivce využil Asch naprosto elegantně tak prostou věc, jakou je pořadí při pokusu. Pracoval se skupinami osmi studentů, kteří seděli v půlkruhu kolem experimentátora. Jeden po druhém uváděli, které z více rovnoběžek (všechny byly v danou chvíli vidět na dvou tabulích) jsou stejně dlouhé. Sedm účastníků bylo ovšem předem instruováno, že má v každé úloze odpovídat jednohlasně nesprávně. Pouze jeden student, vlastní pokusná osoba, nebyl do této domluvy zasvěcen a seděl tak, že přicházel na řadu jako předposlední, poté, co už šestice ostatních s naprostou samozřejmostí odpověděla nesprávně. Asch zjistil, že za těchto okolností důvěřovalo vlastnímu vnímání jen 25 procent pokusných osob, zatímco 75 procent se ve větší či menší míře podřídilo většinovému mínění, někteří ve slepé poslušnosti, jiní s pocity značné úzkosti.

Tyto tři příklady, zdánlivě spolu nesouvisející a vybrané z etologie, kulturní antropologie a experimentální psychologie, mají jednoho společného jmenovatele: Ukazují, že určité jevy zůstávají nevysvětlitelné, pokud je nevidíme v dostatečně širokém kontextu. Jinak musíme v takovém případě přisoudit dotyčnému organismu vlastnosti, které nemá. Nárůst a úbytek lišek by zůstal nevysvětlitelný, pokud by se zkoumal izolovaně – liškám by se v určitých obdobích dal přisoudit, řekněme, „pud smrti“. Při stejném, monadicky omezeném pohledu lze Angličanku snadno diagnostikovat jako „hysterku“ nebo „nymfomanku“ (podle toho, jestli vztah k partnerovi po prvním, pro něj nevinném polibku najednou rychle ukončí, nebo jestli se hned začne chystat na pohlavní styk). V případě Aschových experimentů je evidentní, že opomenout mezilidský kontext pokusu by pozorovateli nedávalo jinou možnost než přisoudit pokusné osobě více či méně těžkou poruchu vnímání reality a opatřit ji psychiatrickou diagnózou.

Jevy, které se vyskytují ve vzájemných vztazích mezi organismy v nejširším slova smyslu (mezi buňkami, orgány, systémy orgánů, složitými elektronickými sítěmi, zvířaty, osobami, rodinami, vědeckými nebo politickými systémy, kulturami, národy atd.), se zásadně a velice často liší od vlastností, jež mají dotyčné organismy samy o sobě. Zatímco v biologii a příbuzných disciplínách je tento fakt přijímán zcela bez problémů, je výzkum lidského chování založen ještě do značné míry na monadickém pojetí individua a uznávaných vědeckých metodách izolace proměnných. Zvláště nápadné je to tam, kde předmětem zkoumání je takzvané narušené (psychopatologické) chování. Pokud takovéto projevy vidíme uměle izolované, pak se nutně nabízí otázka po přirozenosti těchto stavů, a tím – v širším slova smyslu – po podstatě lidské duše. Vymezíme-li však hranice výzkumů dostatečně široce tak, aby zohledňovaly dopad chování na druhé, aby braly ohled na reakce druhých a na kontext, v němž se vše odehrává, potom se zaměření přesouvá od uměle izolované monády ke vztahu mezi jednotlivými částmi většího systému. Ten, kdo pozoruje lidské chování, se pak odvrátí od deduktivních výzkumů lidské mysli ke studiu pozorovatelných manifestací lidských vztahů.

Médiem těchto manifestací je lidská komunikace.

V následujícím textu převezmeme stejné dělení lidské komunikace na tři části, s nímž přišli Morris /104/ a po něm Carnap /30, s. 9/ při studiu sémiotiky (obecné teorie znaků a jazyka), a to na: syntax, sémantiku a pragmatiku. Aplikováno na lidskou komunikaci je první z těchto tří oblastí úkolem teoretika informací, který se zabývá problémy předávání zpráv (kódy, kanály, kapacitou, ruchy, redundancí a dalšími statistickými vlastnostmi jazyka atd.). Tyto problémy jsou především syntaktické povahy a nemají prakticky nic společného s významem použitých symbolů. Význam je totiž hlavním úkolem sémantiky. Zatímco je víceméně možné předávat série symbolů se syntaktickou přesností, stále by postrádaly smysl, kdyby se vysílající a příjemce předem nedohodli na jejich významu. V tomto smyslu předpokládá každá zpráva sémantickou dohodu. A konečně jakoukoli komunikaci ovlivňuje chování všech zúčastněných a toto je její pragmatický aspekt. Teoreticky je takovéto jasné pojmové rozlišení daných tří oblastí možné, ovšem prakticky jsou na sobě přirozeně všechny tři navzájem závislé. Jak zdůrazňuje George, jakkoli je „v mnoha ohledech správné říci, že syntax odpovídá matematické logice, sémantika filozofii nebo filozofii vědy a pragmatika psychologii, přesto tyto oblasti od sebe nejsou jasně ohraničeny“ /51, s. 41/.