Koupit na e‑shopu

Depresivní stavy jsou emocionálně náročné a pohybovat se v nich s klientem je riziková práce. Autor knihy Nepřekážet naději Jan Roubal je psychiatr a psychoterapeut a od první strany přiznává, že cesta z bezmoci deprese je náročná, protože je paradoxní. „Mým záměrem v zásadě je, abychom jako terapeuti nežili v iluzi, že se nás ve vztahu s depresivním člověkem deprese nedotýká. Myslím si totiž, že ona v přítomnosti depresivního člověka svým podhoubím prorůstá i nás,“ říká Roubal a dodává, že: „Sebedůmyslnější a sebevíc výzkumně ověřovaná intervence nejspíš nebude moc fungovat, pokud ji bude provádět terapeut, který je sám vyděšený, neukotvený, mimo sebe. A naopak, velkou práci může udělat i úplně běžná a jednoduchá intervence, jako třeba úsměv. Taková intervence bude velmi mocná, pokud ji provede terapeut uvolněný, uzemněný a osobně v souladu se svým záměrem teď a tady.“ Přestože je psychoterapie cestou změny, kvůli které klient přichází, přílišné upnutí se na změnu může být v depresivním poli kontraproduktivní. Nastoluje totiž nerovnováhu mezi klientem a psychoterapeutem. „Tím, že se snažíme o změnu, necháváme klienta v jeho strachu ze změny. Necháváme ho opuštěného a neslyšeného v jeho trápení.“

Deprese jako odkaz předků? Transgenerační přenos pro klienty i terapeuty

Na jednu stranu se musí psychoterapeut naděje vzdát, svým způsobem prohrát a rezignovat, aby se klientovi mohl emočně přiblížit. A zároveň se stát ztělesněním naděje na zlepšení. Slovy účastníka jednoho z autorových výzkumů „I když tu naději nevidím, tak doufám, že ji zase uvidím.“ Bez nároků a očekávání být s klientem v jeho bezmoci a umožnit mu zažít lidské spolubytí, aby se deprese mohla přeměnit ve zdravé truchlení.

Součástí knihy určené především psychoterapeutům je citace mnoha výzkumů, kazuistiky depresivních klientů, ale také kapitola věnovaná sebevraždám a zkoumání, jaké místo v terapii depresivních klientů sehrávají léky.

Nepřekážet naději je dostupná i jako e-kniha

Ukázka:

Utrpení, které tato beznadějně nepřekročitelná propast způsobuje, nám zároveň ukazuje, že v samotné podstatě depresivní situace se nalézá hluboká touha po kontaktu s druhým. Že depresivní situace tíhne (intentionality) ke kontaktu. Nemožnost realizovat toto tíhnutí pak působí bolest.

Mým záměrem v zásadě je, abychom jako terapeuti nežili v iluzi, že se nás ve vztahu s depresivním člověkem deprese nedotýká.

Úkolem nás terapeutů není vytahovat klienta z deprese, ale napomoct transformaci depresivního víru v truchlivou vlnu. Aby se mohl rozproudit přirozeně léčivý proces truchlení, kdy se prožitek depresivní prázdnoty promění v bolest smutku a přes ni k uvědomění nenaplněných potřeb. Potřeb živého, truchlícího člověka.

Ale pozor, nepřeskočit smutek. Ten je zásadně důležité prožít, tím se restartuje depresí narušený proces truchlení. Terapeut tomu může napomoct tím, že neuteče od svého prožitku bezmoci a frustrace, že vydrží být klientovi prožitkově nablízku a naslouchá tíhnutí ke kontaktu. Vydržet být nadosah je klíčové. V depresivní strnulosti je přece jen drobný pohyb a klient občas malinko vykoukne, jestli by náhodou někdo nebyl kolem jeho opuštěné beznaděje. A pak je důležité být na dosah, rezonovat.

Perfektně skrytá deprese - smutek maskovaný perfekcionismem

V takové chvíli nejsou důležité naše řeči, ale naše oči. Klient v takové chvíli hledá oči živého člověka, ve kterých by se mohla zrcadlit nepatrná jiskřička naděje, která klienta do terapie přivedla.

Valerii je 59, v psychoterapii se vidíme potřinácté.

„Sedím doma, koukám z okna, nic nevidím. Proč ještě žít? Není to k ničemu.“ Její vyhaslé oči, suchý hlas, atmosféra pohřební síně. Sedím před Valerií, koukám se na ni – a nic nevidím. Proč tu vlastně sedím? Není to k ničemu. Už jsem v tom, s ní. No tak dobře, takhle se s ní cítím. A díky tomu můžu tušit, jak těžké to má, jaký je její život. V tomhle ona sedí každý den.

Co vlastně celý den dělá? To by mě zajímalo. Moc ne, ale trošku by mě to přece jen zajímalo. Lepší než ta atmosféra pohřební síně.

„Hmm… sedíte doma a koukáte z okna… Řekla byste mi, co jste dneska dělala?“

„Hovno! Teda, pardon. Nic jsem nedělala. Nic, nic, nic.“ To je teda dost zajímavé, najednou se odevzdaná opuštěnost proměňuje v naštvanou frustraci. Asi jsem k tomu přispěl, když jsem se jí tak trochu mimo kontext ptal na to, co dneska dělala. Což je dobře, nechal jsem se vést špetkou zvědavosti a helemese, co se objevilo (h…o)! Každopádně trošku oživení v beznaději.

„Promiňte, že tak vyzvídám, mě to opravdu zajímá. Jaký jste měla den, co děláte?“

„Jo, já se omlouvám, že jsem tak vyjela. Je to k vzteku, že nic nezvládnu. Nic nechci, nic mě nebaví, jak jsem furt doma, tak jsem slabá a ani už nic nezmůžu. … Co jsem dneska dělala?

Čuměla do stropu od tří ráno, pak čuměla z okna, nakrmila kanárka, přečetla letáky ze schránky, zas čuměla z okna. To je všechno. Je to k ničemu.“

Mateřství se mi stalo pastí - příběhy žen s mateřskou depresí

Trochu jí ta naštvanost dodala sílu, mluvila nezvykle dlouho. Ale už ji zase beznaděj stahuje. Tohle už jsem od ní slyšel tolikrát. Už mě také beznaděj stahuje. Cítil jsem to, když mluvila. Na ramena mi padala tíha a hlava se mi vyprázdnila. Nic mě nenapadá, nevím, co dál, tohle už tady bylo tolikrát. Je to k ničemu. Vlastně ale v té tíživé šedi byl nějaký drobný záblesk, něco mě zaujalo, oživilo, když mluvila. Kanárek! Ano, když zmínila kanárka, zaskočilo mě to. Nevěděl jsem, že ho má, nikdy o něm nemluvila. Myslel jsem, že je doma naprosto sama. A ona je tam ještě jedna živá bytost! To mě zajímá. Sláva, něco mě zajímá, tak zkusím jít tímto směrem.

„Nakrmila jste kanárka? Vy máte kanárka?“

„No jo, dostala jsem ho od bývalé kolegyně z práce.“

„Jaké kolegyně?“

„No Kamila, tahá mě do turistů, furt otravuje, neberu už jí telefony.“

„Jak vypadá ten kanárek?“

„Žlutej. Dělá bordel, ráno si zacpávám uši, abych ho neslyšela.

Říkám si, ať …“

„Ať co?“

„Ať chcípne!“

Valerie se najednou rozpláče. Jsem překvapený, čekám, co z toho bude. Usazuji se vědoměji na židli, rovnám záda, dýchám. Nevím, co přijde. Jsem připravený.

Doc. MUDr. Jan Roubal, Ph.D., je psychoterapeut, psychiatr, supervizor a lektor psychoterapeutických výcviků. Vyučuje na katedře psychologie FSS MU v Brně, kde se účastní práce Centra pro výzkum psychoterapie. Pracoval v psychiatrické nemocnici převážně s depresivními pacienty, nyní má soukromou praxi.

„Hmm.“

„Já nevím, proč tady tak řvu, promiňte.“

„Začala jste plakat, když jste řekla o kanárkovi: Ať chcípne.“

Valerie zase začne plakat. „Víte, co se mi v tu chvíli vybavilo?

Mně to takhle napadalo i s manželem. Když otravoval. A on pak umřel.“ Tiše pláče, smrká do kapesníku.

Sedím, dýchám. Atmosféra pohřební síně teď opravdu dává smysl. Teď to sedí, takhle se pláče na pohřbu. Cítím tíhu a v ní radost. V tomhle s ní chci být.

„Hmm… Povíte mi o něm?“

„On byl takovej šedivej, furt se mnou, já před ním utíkala do práce. A pak umřel.“

Valerie má ruce na kolenou, prsty zaťaté do sukně, hlava dolů, ramena se otřásají. Na sukni kapou slzy. Sedím, dýchám. Jsem s ní, cítím radost. Malinko se usmívám. Valerie se na mě najednou podívá, nestihnu úsměv skrýt.

„No jo, je to tak, stýská se mi po něm, šedivákovi, to bych nikdy neřekla.“

V očích má bolest a život. Dívám se na ni a mám v očích slzy. Jsem s ní rád. A jsem vděčný kanárkovi. V pohřební atmosféře byl jako ukazatel k životu, stačilo následovat zvědavost.

Knihu Nepřekážet naději můžete koupit na našem e-shopu