Když se Ben Furman a Tapani Ahola v devadesátých letech 20. století rozhodli aplikovat principy krátké terapie zaměřené na řešení v pracovní oblasti, byli v této oblasti světovými průkopníky. Jejich snaha odvrátit pozornost od problémů k žádoucímu stavu a cílům se však ukázala jako účinná. Postupně vypracovali velmi přehledný a srozumitelný model „dvojité hvězdy“, který je určen pro vedoucí i podřízené, členy pracovních týmů i různých komunit.

Autoři zjistili, že největší vliv na to, jsou-li lidé v interpersonálním kontaktu v práci spokojení, mají čtyři faktory: jestli se jim dostává uznání, jestli zakoušejí úspěch, jestli je o ně pečováno a jestli se v práci mohou zasmát. To je jedna čtyřcípá hvězda jejich modelu. Čtyři cípy druhé hvězdy představují náročné pracovní momenty: diskusi o problémech, dávání a přijímání kritiky, práci s urážkami a způsoby, jak se vyrovnat s nezdary. Každý z těchto osmi faktorů je v knize jasně popsán za pomoci mnoha tipů, příkladů a otázek. Řada týmů po celém světě si pro práci s knihou založila studijní týmy, v nichž o jednotlivých tématech diskutuje a tím pracuje na vlastním růstu.

Ben Furman, M. D., je finský psychiatr, terapeut a firemní kouč, jeden z inovátorů v přístupu zaměřeném na řešení. Ve Finsku často vystupuje v médiích, je mezinárodně uznávaným odborníkem. Jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. V češtině zaujal svou publikací Nikdy není pozdě na šťastné dětství.
Psycholog a kouč Tapani Ahola je již více než třicet let Furmanův spolupracovník se spoustou zkušeností z firemního prostředí.

Mohlo by Vás také zajímat: To je ono - praktická psychologie pro manažery

Ukázka:

Když se lidí ptáme, kde berou potěšení z práce, většina po chvíli přemýšlení odpoví, že radost plyne z faktu, že jsou ve své práci úspěšní. Radost z práce je tedy především radostí z úspěchu. Když člověk při práci zažívá radost, je zřejmé, že jde o radost z úspěchu, a naopak, jestliže mu práce radost nepřináší, je patrné, že při práci nezažívá radost z úspěchu.

Kde se radost z úspěchu bere?

Co je radost z úspěchu a kde se bere, je opodstatněná otázka. Nabízí se odpověď, že nás zkrátka úspěch dělá šťastnými, ale tak jednoduché to není. V průběhu dne uspějeme v mnoha věcech a činnostech, aniž bychom díky tomu zažívali jakoukoli radost. Vlastně je pravděpodobné, že velkou většinu úspěchů přejdeme bez povšimnutí.

Schválně, kolik úspěchů za poslední hodinu dokážete vyjmenovat? Jistě ne mnoho, ale když se pořádně zamyslíte, zjistíte, že malých úspěchů se do šedesáti minut stačí vejít hned několik. I když si nějaký ten úspěch uvědomíme, není nutně následován pocitem radosti. Abychom radost z úspěchu zažili, musíme si uvědomit, že se nám něco podařilo, a aby se tak stalo, musíme věc považovat za hodnou toho, abychom ji registrovali. Což předpokládá, že jsme si vědomi významu, který to, co děláme, má jak pro nás, tak pro ostatní.

Starý příběh vypráví o cestovateli, který při návštěvě středověké Itálie narazil na skupinku mužů, kteří na ulici bušili kladivem do kamene. Jeho pohled spočinul na jednom z nich, který vypadal, jako že trpí, a mlátil do kamene s otráveným výrazem ve tváři.

„Copak to děláš?“ zeptal se ho cestovatel.

„Musím do těch kamenů bušit, dokud z nich nebudou kvádry,“ odvětil unaveným hlasem muž.

Cestovatel si povšimnul, že hned vedle jiný chlapík vykonává stejnou práci, ale působí vesele, dokonce nadšeně. Cestovatel k němu přistoupil a položil mu stejnou otázku: „Copak to děláš?“ „Pracuji na nové katedrále našeho města,“ zvolal muž horlivě.

K tomu, abychom radost z úspěchu zažili, potřebujeme vědět, jaký má naše práce význam nebo jaký přínos z ní vyplyne pro nás i ostatní. Kromě toho bychom měli mít možnost podělit se o radost z úspěchu s ostatními.

Následující židovský příběh vypráví o rabínovi, který o jednom šabatu oznámil své ženě, že zamýšlí místo bohoslužby jít raději na golf. Žena byla proti tomu a rabínovi odporovala: „To neuděláš ani náhodou. Jestli někdo zjistí, že ty, rabín, nesvětíš den odpočinku, ale hraješ v sobotu golf, dorabínoval jsi. Jistě tě vyhodí!“

Ale rabín tvrdil rozhodně: „Nikdo nic nezjistí. Musím trénovat, vždyť všichni ostatní hrají o tolik lépe a já se jim chci vyrovnat.“

A tak šel rabín hrát, ale když se vrátil, vypadal, jako by mu ulétly včely.

„Co se děje?“ ptala se žena.

„Nešlo ti to?“

„Kdepak, ale Bůh mě potrestal.“

„Co se stalo?“ divila se zmatená manželka.

„Poprvé v životě skončil můj míček hned po úderu v jamce.“

„Copak to není skvělé?“

„Bylo by, jenže teď o tom nemůžu nikomu říct!“

* * *

Knihu koupíte na našem e-shopu