Oblíbená dvojice, autorka Daniela Krolupperová a ilustrátorka Eva Chupíková, po úspěšných titulech Zákeřné keře, Jde sem lesem a Mizící hmyzíci přichází s další bylinkovou knížkou Co si brouká louka.

Dobrodružný příběh je o boji dobra se zlem, o přátelství a vzájemné pomoci. Malý Matyáš se ztratí v lese, kde se setká s Lesní paní, která se pomalu ztrácí, protože přišla v bouřce o kouzelné perly. Perly jsou nejen v lese, ale také na louce, kde už hodná Lesní paní nemá moc. Matyáš s pomocí nejen lučních víl nakonec chybějící perly najde. Než se ale může vrátit domů, musí ještě přelstít zlého horského skřeta.

V pohádce jsou nenásilnou formou představeny luční květiny (mák, chrpa, koukol, smolnička, různé trávy, bodlák, planá růže atd.). 

Každá kapitola je uvedena herbářovou ilustrací květiny a informacemi o ní, poté následuje text příběhu a na jejím závěru pak otázky (a odpovědi) ke květině nebo k příběhu samotnému.

Příběh je určen předškolákům a dětem mladšího školního věku, ale zaujme i rodiče, prarodiče, vychovatele i pedagogy..

„Dostal jsem dar, od sasankové víly,“ vysvětlil Matyáš. „Teď vidím a slyším víc než ostatní.“ Potom se Lesní paní představil a vyprávěl jí o svém setkání s vílou. „Dobře tedy,“ souhlasila Lesní paní, když domluvil, „myslím, že bys mi opravdu mohl pomoci. Jsem ti ze srdce vděčná. Doprovodím tě k louce.“ 

Společně došli na kraj lesa. Pod nimi se rozprostírala svěží zelená stráň, která zářila pestrými lučními květy. Z lučních travin vykukovaly sytě modré kvítky čekanky, hadince, šalvěje a drobných zvonků. Růžové kvítky hvozdíku, smolničky, kohoutku, jetele, slézu a lučních chrp, bílé kvítky řebříčku, rožce rolního a také kmínu, který Matyášova maminka přidávala do chleba a užívala jako koření na maso. Jasně žlutou barvou zářil štírovník, červenaly se vlčí máky. Žlutobílé květy kopretin tu pestrou nádheru korunovaly. Až do lesa se nesla opojná vůně začínajícího léta. Dole ve stráni stála osamělá neudržovaná chalupa s velkou zpustlou zahradou. Jako by se nad ní i za plného slunce vznášel jakýsi stín. Ze zchátralé střechy vypadávaly střešní tašky, komín z půlky spadl, okna se ztrácela za přerostlými keři. Dřevěné plaňky plotu se poroučely k zemi, ovocné stromy planěly. Někde tam dole pod lesem se nacházelo sedm ztracených perel.

Matyáš vstoupil na louku. Tráva před ním se přátelsky vlnila ve svěžím mírném vánku. Jako by ho zvala dál.
Matyáš se sklonil a pomalu procházel mezi vzrostlými travinami, rukama před sebou rozhrnoval květiny.
Snažil se dohlédnout na zem, zahlédnout perlu. Žádnou však nespatřil. Asi nevidím víc než ostatní, pomyslel si zklamaně.
Pak mu pohled padl na drobné květy zvonku. Když chci někam přijít na návštěvu, napřed zazvoním, uvědomil si. A tady na louce jsem přece host. Dřepl si, aby si prohlédl kvítky. Modrofialové kalichy tvořilo pět srostlých lístků. Když se dobře podíval, uviděl v květu pět tyčinek. Žádné srdce zvonu tam ale nebylo. Zvon bez srdce nezvoní. Jenže maminka říká: kdo chce, ten může, vzpomněl si Matyáš. A Matyáš chtěl zachránit les. Dvěma prsty opatrně uchopil tenký stonek a zlehoučka jím zatřásl. Zazvonil.
K jeho úžasu se skutečně ozvalo tichoučké zacinkání. Jako kdyby někdo přesypal maličké skleněné korálky do
kávového šálku. Za chvíli se strání nesl něžný cinkot. Všechny zvonky zvonily, aby se vědělo, že louka má
návštěvu. Potom jako by se otevřely dveře.