Autor knihy Ondřej Koželuh se pomalu ale jistě stává mezi preprimárními pedagogy pojmem. Jistě k tomu přispívá jeho schopnost psát knihy lehkou rukou a svižným, vtipným jazykem, což rozhodně není na závadu, spíše naopak.

Po úspěších jeho předchozích titulů svoji novinku zaměřil na téma zábavných a praktických aktivit mimo školku. Výjezdy a výlety či jiné mimoškolní akce mají svá specifika, od samotného výběru místa konání, následné cesty až po zajištění takového stravování, které bude mít u dětí úspěch, protože přece nechceme mít chatky plné dětí, co se pořádně nenajedly. Samostatnou otázkou je pak program, který by zároveň měl být pro děti atraktivní, nemusí ale nutně stát desetitisíce a nemusí jej zajišťovat najatá agentura, jak se někdy děje. Osvědčují se různé etapové hry. Ta, kterou najdeme v knize, se dá lehce použít jako inspirace. To nejdůležitější, co v knize najdeme, je ale pochopení pro děti, které možná poprvé v životě spí někde jinde než doma. Stýskání, organizace věcí, samostatné oblékání… to všechno se může stát výzvou, ale také velkým problémem. A přístup pedagoga je zde naprosto zásadní.

Kniha Školka v přírodě poslouží jako povzbuzení pro ty, kteří s dětmi na nějakou akci vyjíždějí poprvé, stejně jako inspirace pro pedagogy, kteří již na škole v přírodě byli s dětmi mnohokrát.

UKÁZKA Z KNIHY

„Tady v tej předsíňce budou boty na ven včetně gumovek a v těch se do
ložnice nepoleze, ať tam nemáme bordel, jasný? Kdo tam vleze v botách
na ven, bude to tam celý zametat. Nehledě na to, že ty boty tady budou
srovnaný, ne rozkopaný. Sem na věšáky se pověsí bundy, pláštěnky
a podobný věci.“ „To je nějak hodně povelů,“ šeptá Karolína. „Jo, já jsem
přestal dávat pozor po těch gumovkách,“ šeptá taktéž Zdeněk, nicméně
v malém prostoru chatky je to poměrně nepřeslechnutelný šepot.
„No,“ mnu si kořen nosu, „tak postupně. Pojďte sem natahat ty kufry,
začneme jinak. Zdeňku, Míro, pojďte se mnou do chatky pětky, půjčíme
si tam jednu postel navíc, ať se sem dobře vejdeme. Vy ostatní to tu
zatím přešoupejte tak, aby byly všechny postele vedle sebe z tohohle
rohu k tomuhle, dobře?“ „Jasně!“ odpovídají mi rozzářené děti. S vybranými
nosiči odcházíme pro bonusovou postel, tak jsem moc zvědavý,
jak to tu bude vypadat, až se vrátíme.
„Ondro, já bych rád předeslal, že je to tu jedno velký fiasko,“ oznamuje
mi Karel už ve dveřích, zatímco za jeho zády probíhá hádka Karolíny
a Páti, kteří se nejsou schopní dohodnout na postupu. Amálka s Ľubicou
se do konfliktu nezapojují, protože skáčou po postelích. Tolik tedy
ke správným instrukcím.

„To se mi snad zdá. Takhle to teda fungovat nebude,“ říkám už méně
klidně než před chvilkou. „Já jim to taky říkal,“ stoupá si vedle mě Karel
důležitě. „Uděláme to jinak, každej vždycky dostane svůj úkol, kterej
hned udělá, to už by snad mohlo bejt dobrý, ne?“ Sedmero přikývnutí
mi vlévá novou dávku naděje do žil.
„Karolíno, odvez ten noční stolek pryč. Vy dva, odtahejte židle a stůl.
Ty a ty, přitáhněte tamtu postel sem…“ Po dalších pěti minutách rozkazů
a jejich plnění máme ložnici v takovém stavu, v jakém jsem předpokládal,
že bude tak po dvou minutách místo současných patnácti. No,
není každý den posvícení.
„Tady vidíte, že máme šest šuplíků na věci,“ ukazuju na dvě komody,
„a je nás osm, takže jak to uděláme?“ „Ty s Páťou budete v jinej chatce?“
navrhuje Karolína. „Tak to teda ne!“ kříží si ruce na prsou Páťa, zatímco
se mračí drsným pohledem nazlobeného koťátka. „Paráda, nějaký další
skvělý nápady?“ obracím se ke zbytku dětí. „Můžeme se rozpočítat a ty,
na který nezbydou místa, pojedou domů?“ „Můžeme někoho strčit k velký
Karolíně nebo Miládce?“ „Já nechci jet domů ani nechci do jinýho
týmu, já to mám láda tady,“ říká malá Amálka. „Což tak přinést jednu
komodu navíc z chatky pětky, jako jsme přinesli postel?“ navrhuje Karel.
„No, konečně někoho napadlo něco jinýho než úplný blbosti,“ plácám
Karla po rameni. „Jojo, taky se mi zdá, že jsme si sem přivezli celkem
nízkou inteligenci,“ pokyvuje moudře hlavou Karolína. Na to, že
je pondělí dopoledne, začínám být lehce opotřebovaný. Ale zpátky do
práce. „Tak pojďte, přineseme to, a navíc jsme zapomněli na dodatečný
dva polštáře a peřiny, tak jdeme všichni, ať to pobereme.“
Výpravu s délkou asi dvacet sedm metrů samozřejmě hodlám vy užít
i pro průzkum nepřátelského terénu. Při zběžném pohledu do chatky
dva a čtyři můžu s bezpečím jistoty říct, že jsme na tom bezkonkurenčně
nejhůř. Gratulujeme a posíláme klíčenku. Po návratu na chatku
trojku a usazení třetí komody teď začne největší zábava ze všeho.
„Plán je následující – z kufrů se přesune většina věcí do šuplíků a pár
dalších věcí, jako třeba gumovky, půjde na svý speciální místa. Každej
šuplík je zhruba stejně velkej jako kufr, tak by to neměl bejt problém.“

„Kam mám dát pláštěnku?“ „Co s ručníkem?“ „Kam patší kaltáček
s paštikou?“ „Já mám tři pyžama, bude mi to stačit?“ Příval dotazů nebere
konce a některé fakt stojí za to, ale po dalších asi patnácti minutách
máme pokoj v celkem provozuschopném stavu. Kufry jsou nacpané
ve skříni a pod postelemi a budou sloužit jen jako odkladiště už
nepotřebných nebo použitých věcí, a to ve všech myslitelných významech
toho slova. V tuhle chvíli nechám zapojit vaši fantazii a nebudu
vyjmenovávat, co všechno to může znamenat.
Ze sedmi postelí je vytvořené jedno obří letiště, pláštěnky, gumovky,
batohy, kecky a další věci čistě na ven jsou v předsíňce, na komodách
stojí seřazené věci týkající se hygieny, pyžama a plyšáci na spaní jsou
připravení prozatím vedle nich, kufry jsou buď ve skříni tak, aby se na
ně mohlo, nebo jsou strčené pod postelemi a zbytek věcí je pěkně nebo
méně pěkně, to podle každého, srovnán v šuplících. A já mám minus
pár vlasů z ofiny.
„Pojďte, čeká nás poslední úkol,“ beru děti ven před chatku. „Musíme
si jít hrát?“ „Bude oběd?“ „Ne, musíme si ještě povléct postele a peřiny,“
zvedá ukazováček Karel. „Přesně tak, výborně,“ chválím ho. „Tak pojďte,
každej dostanete svou hromádku, uděláme to a můžete si jít hrát,
než bude oběd.“ „Hurááá!“ Já nadšení příliš nesdílím, protože to povlékání
už jsem několikrát zažil a velká zábava to není. Pro děti teda jo,
pro mě tolik ne.
„Nejdřív vemte ty velký bílý a natáhneme to přes postele. Někdo
bude natahovat, někdo zastrkávat, domluvte se,“ říkám dětem s nadějí,
že by to mohly zvládnout. Na tomto místě se samozřejmě okamžitě
ukáže, kdo doma s rodiči něco dělá a kdo je tam jako host v hotelu
a nemusí nic. Ľubica okamžitě ví, zatímco třeba Zdeněk s Páťou očividně
netuší, co dělat.
Tohle je jedna z věcí, proč mám tak rád školku v přírodě nebo i výjezd
kamkoli jinam, třeba i půldenní. Děti jsou najednou vytržené z rutiny,
čekají je výzvy a úkoly, které jsou úplně jiné než obvyklý pobyt ve
školce nebo doma, a musí si s tím nějak poradit. I kdyby třeba jen koukaly
na to, jak situace řeší zkušenější děti, je to pro ně obrovská životní lekce.

Na školce v přírodě je všechno samozřejmě extrémně koncentrované,
jak do kvantity, tak do kvality, ale i běžný výlet někam na blízký
hrad skýtá obří spoustu příležitostí k učení. A právě to bychom jako
učitelé měli v moderním (nejen) předškolním vzdělávání vyhledávat.
„Hele, já jsem duch,“ říká Amálka oblečená do povlaku na polštář. Její
příspěvek komunitě je momentálně to, že aspoň nepřekáží. „Nedávej to
diagonálně, vždyť to pak bude hrbolatý!“ udílí Karel rady hodné stavbyvedoucího
Mírovi, který netuší, co se mu jeho kamarád asi tak snaží říct.
„My takto doma pomáháme rodičom,“ povídá s úsměvem Ľubica, zatímco
zkušeně pokládá jedno prostěradlo za druhým, a ještě u toho stíhá
komandovat Zdeňka s Karolínou. „To je dobře, to z vás musí mít radost,“
usmívám se na ni, zatímco mně tep osciluje někde kolem sto padesáti.
„Hele, Ondro, víš, že když se na tebe podívám, tak mi připomínáš
vejce s ušima?“ povídá zničehonic Karel. Na to nemám co říct. Málokdy
se mi stane, že by mě někdo verbálně odzbrojil, natož dítě, ale tady se
to povedlo. „Jo, ale bez žloutku a bílku,“ přisazuje si Karolína a šibalsky
na mě kouká. „Jak to myslíš?“ nechápe Páťa. „To je jedno, Ondra to pochopil
určitě, že jo?“ Nebudu lhát, jdu se trošku vydýchat před chatku.
Vyprovází mě Mírovo: „Už si můžeme jít hrát?“
U jednoho je to IQ sto šedesát a EQ nula, tak tam to člověk chápe.
U druhé je to vrozený talent k šaškování nepochybně podpořený
doma, a co si budeme povídat, i ve školce na maximální úroveň, tak to
člověk taky chápe. U třetího je to bezelstnost, tak to člověk chápe i potřetí.
Děti to jen zcela výjimečně myslí zle, ale ta každodenní smršť od
nich je občas celkem síla. Právě proto jsou učitelé tak vyčerpaní a zároveň
proto tu práci tak milují. A samozřejmě nemluvím jenom o školkových
učitelích.
Vracím se do chatky. „Amálko, pojď, budeme spolu dělat peřiny a vy
si vytvořte dvojice a dělejte polštáře,“ beru si k ruce tříletou pomocnici,
která samozřejmě bude plnit spíš roli mentálního kouče, než že by
mi vyloženě pomohla. A překvapivě se věci najednou tak nějak dějí
v podobné kvalitě, v jaké si je vymyslela moje představivost. Každou
chvilku přibude jedna hotová peřina a jeden hotový polštář, Amálka 

mě povzbuzuje a zbytek dětí asi cítí konec úkolu, takže je tempo na
celkem vysoké úrovni.
K motivaci možná přispívá i výskání ostatních dětí, které už mají
dávno hotovo. „To išlo celkom dobre, hej?“ krčí rameny Ľubica, když
máme konečně povlečeno. „Jojo,“ souhlasí Karel, „ani jsme se moc nezapotili.“
„No, my ne, ale Ondra vypadá, že už by mohl jet zase domů,“
říká tak nějak do neurčitého prostoru Karolína.