Je v České republice vůbec nějaký katolický kněz romského původu, jako je tomu na Slovensku?

Zatím není. V některých farnostech, např. v Brně nebo v Děčíně, jsou ale kněží vyčleněni pro práci s Romy, v Českém Krumlově působí katolický jáhen, který je sám Rom, takže církev se snaží brát romské etnikum vážně. Že se to ne vždy daří, to je jiná záležitost, ale snaha tady je.

Je církev Romy schopna nejen přijímat, ale i přizpůsobit se jejich odlišnému duchovnímu zázemí?

Bylo by určitě dobré jejich duchovní představy pochopit. Pro člověka, který stojí vně, je to velmi těžké. Už tím nastává určitá proluka, která může vést k nedůvěře nebo ke kladení nároků, jež oni nejsou s to splnit. Křtem se člověk zavazuje, že bude v sobě rozvíjet křesťanské zásady. Málo platné, zásady, podle kterých se řídí původní Romové – přičemž je nyní vůbec morálně nehodnotím – jsou jiné třeba v postoji ke lži, což na sebe naráží. Já bych preferoval – než je davově křtít a vyhovovat jejich požadavkům – spíše s nimi mluvit o jejich duchovním světě, abychom se vůbec k němu přiblížili. Ne je zjednodušujícím způsobem začleňovat do církve, aniž se oni cítí její součástí. Zdá se mi, že je to nepoctivé. Vůbec nechci nikoho vylučovat, jen je třeba tyto záležitosti vyjasnit. Měl jsem příležitost, že jsem ve vězení seděl nějaký čas s Romem. Po týdnech společného pobytu na cele mi vysvětlil některé své představy a zvyklosti. Teprve tam jsem si uvědomil, v jak jiném duchovním světě oni žijí. Nemá cenu násilně je někam tlačit, ale spíše se je snažit pochopit. Bezhlavé přičleňování se k církvi skrze křest není východiskem.

Ale církev učí, že bez křtu člověk nedojde spasení.

Je třeba s nimi být, mluvit, respektovat je, ale nedávat tomu nějakou oficiální formu. Nejsem pro křest Romů. Oni chápou jako důležitý jenom křest a potom pohřeb. Jejich chápání křtu je víc pověrou než vírou. To říkám naprosto otevřeně, ne z důvodů rasových. O svatbu v kostele už tak neusilují. Nanejvýš přijdou a partner chce, aby jeho družka přísahala, že je mu věrná. Já jsem vždycky požadoval, aby i on přísahal, a na tom to vždycky ztroskotalo. Jsou to Boží děti a Pán Bůh je má rád stejně jako jiné.

A pokud jde o jejich spásu – pokud kdokoli žije podle svého svědomí, pochopitelně, že dojde spasení také. To u každého může posoudit jen Pán Bůh, člověk člověku do nitra nevidí. Právě proto, že svět Romů je pro nás ohromně neznámý, musíme to být my, kdo učiní první krok, teprve pak může dojít ke sblížení křesťanství a jejich duchovních představ. Bez jakýchkoli předem daných formálních nároků a jejich konkrétního posuzování. O to se zatím moc lidí z majority nesnaží. Pořád se vidí hlavní problém v oblasti sociologické, že jsou nekvalifikovaní, ale zapomíná se na rovinu duchovní. Tady je opravdu velké pole působnosti pro církev.

Není to třeba nakonec Božím záměrem, že jsme tak různí a existuje tolik národů? Různost nás učí pokoře a zároveň svět nesmírně obohacuje.

Určitě. Ať Romové neztrácejí svou totožnost a jinakost. Ať pěstují svůj jazyk, ale zároveň ať se snaží své bohatství předat i nám, protože v podstatě nemáme možnost proniknout do jejich světa. Rozhodně by nebyla dobrá cesta, aby chtěli být jako my.

Amaro Gendalos (úryvek), 2000