Narodil jste se v roce 1931, takže jste prožil druhou světovou válku. Letos slavíme šedesát let od jejího konce, jaké na ni máte vzpomínky?

Za války jsem bydlel s rodiči v Praze na Spořilově. Prožíval jsem ji jako kluk, takže jsem si neuvědomoval všechno to utrpení. To přišlo, až když jsem byl starší. Spíš jsem obdivoval techniku a to všechno kolem. Jezdil jsem na prázdniny do Moravského Písku, kudy vedla železniční trať. Vždycky jsem u ní stál a pozoroval, jak tam tudy jezdí jeden transport za druhým na východní frontu. Měly naložená děla a tanky a zpátky vozily rozstřílená letadla. Prostě pro kluka je to obrovské dobrodružství.

Neviděl jste žádné mrtvé? Nezažil žádné bombardování?  

Ale ano. Hlavně poslední nálety na Prahu mnou otřásly. Pozoroval jsem je z vikýře našeho domu a viděl je jako na dlani. Pár dnů nato se konal hromadný pohřeb obětí. Během něj jsem viděl náměstí, dnes je to náměstí Míru na Vinohradech, plné rakví. Tehdy jsem si uvědomil, že válka není žádná legrace.  

Bál jste se?  

Trochu jsem strach měl. Hlavně během květnové revoluce, když se střílelo. Bylo to zvláštní. Hráli jsme si na ulici a najednou tam začala střelba. Šli jsme se schovat. Naši nás volali domů, protože nečekali, že se bude střílet. A když se půl dne nic nedělo, šli jsme si zase hrát. Pak kolem začali vozit raněné, takže jsem konec války prožil uprostřed květnové revoluce. Byl to velice zvláštní zážitek a asi se to na mně podepsalo. 

Máte tím na mysli svoji písničku Tulipán nebo zfilmovanou divadelní hru Kdyby tisíc klarinetů, které jsou obě považovány za velice pacifistické?  

Snad. V nich se to projevilo nejvíc. Dokonce jsem natočil ještě jeden čistě vojenský film. Jmenoval se Bylo nás deset a s Jiřím Šlitrem jsme v něm hráli menší role. Ale hlavně jsme tam zpívali písničky.  

Prý jste za války provozoval skauting. Jak to, vždyť to byla zakázaná organizace?  

Ano. Byla zakázaná jako nepřátelská organizace, protože byla britská. Já však během války dokonce skládal skautský slib. Tajně. Měli jsme přísahat na naši klubovou vlajku, ale ta byla zamčená v klubovně, kterou zapečetilo gestapo. Naši vedoucí ji ale odpečetili, vlajku odtamtud vytáhli a klubovnu opět zapečetili, a to tak šikovně, že si toho nikdo nevšiml. Takže jsem na ni mohl skládat slib. Abych ale před kamarádama kamufloval, že jsem skaut, tak jsem – nevím, co mě to napadlo – předstíral, že jsem členem Hitlerjugend. Kamarádi dost dobře nevěděli, co si o tom mají myslet, a já jsem při tom měl takový hezký pocit, že nikdo neví, že jsem vlastně tajný skaut.  

Neobvinil vás po válce někdo z kolaborace?  

Ne. On mě zřejmě nikdo nebral moc vážně. Jenom já sám sebe. Prý jste si jako kluk hrál nejvíc s vojáčky. Ano. Měl jsem takové malé vojáčky, které mi naši kupovali. Protože v době, kdy se schylovalo k mobilizaci a k válce, se zřejmě dbalo na to, aby k ní děti měly kladný vztah. Proto se vyráběly překrásné figurky vojáčků v nejrůznějších pozicích. Leželi a stříleli, klečeli a stříleli, stáli a stříleli, pochodovali, stáli na stráži nebo jen tak stáli a některé figurky byly velice krásné. Potom přišla okupace, takže naši vojáčci zmizeli, ale zase se začali prodávat vojáčci wehrmachtu, německé armády. Nepřestal jsem je kupovat, protože pak jsem měl dvě armády, které jsem mohl proti sobě postavit. To mě děsně bavilo. Můj mladší bratr Ondřej je potom úplně doničil, takže je maminka vyhodila. Ale dneska se zase v různých starožitnictvích znovu objevují a jeden stojí třeba tisíc nebo i dva tisíce korun. A představte si, že já si je na stará kolena začínám znovu kupovat. Mám je doma na psacím stole. Když je někdy držím v ruce, zažívám najednou úplně ten samý pocit, jaký jsem měl před sedmdesáti nebo pětašedesáti lety, kdy jsme měli s kamarádem Fandou Brožem každý svou armádu a přes místnost jsme si ji ostřelovali kuličkou. Kdo tomu druhému postřílel celou armádu, vyhrál válku. Bohužel nevím, z jaké hmoty se to vyrábělo, ale dnes se scvrkává, takže se ve starožitnictvích objevují vojáčci různě pokřivení a neduživí. Vybírám si jen takové, u kterých se zachovala původní forma.  

Není to zvláštní, že vy, autor pacifistické písně a her, jste si nejraději hrál s vojáky a sbíráte vojenské přilby?  

Určitě je. Ale já vždycky říkám, že z přilby se nestřílí. Sbírám ty věci hlavně proto, že jsem jako dítě prožil mobilizaci v roce 1938. Později se nám do školy nastěhovali naši vojáci a my jsme ji museli vyklidit. Obdivoval jsem je a pořád okukoval. Za několik týdnů je vystřídali němečtí vojáci wehrmachtu, kteří nás obsadili. Měli jiné přilby a uniformy než naši. Pak uplynulo šest let a do Prahy přijeli Rusové. Ti zase vypadali úplně jinak. V Plzni byli Američané. Po válce se k nám dostaly nejrůznější válečné filmy, na nichž mě fascinovala právě ta různorodost uniforem, které kolikrát odrážely i mentalitu toho kterého národa. To mě hrozně lákalo.  

A z toho vznikla vaše sbírka?  

Ano. Jednou, to mi bylo asi osmnáct nebo devatenáct let, jsem šel kolem starožitnictví, kde měli za výlohou asi pět vojenských přileb. Německou, francouzskou, československou, ruskou a ještě nějakou. Já jsem na ně koukal a strašně se mi líbilo, jak byly pohromadě. Samozřejmě že jsem neměl peníze na to, abych si je všechny koupil, přestože tenkrát byly ještě laciné. Proto jsem se na ně chodil koukat tak dlouho, dokud je neprodali. A pak, když jsem se trochu zmohl, jsem si říkal, že si koupím právě takové přilby, které si pamatuji z války.  

Ale vy nemáte jen ty válečné.

Nemám. Jednou totiž někdo přišel a říkal: „Hele, měl bych švýcarskou přilbu.“ Nebo zase: „Měl bych mexickou…“ Takže jsem získával i přilby států, které ve válce nebyly. A protože se mi líbily, začal jsem si tu kolekci postupně doplňovat. Pak přišly zajímavé hasičské přilby, policejní, no a tak to narůstalo.  

Máte je pořád?  

Mám je pořád, až na několik krásných exemplářů – ty vlastní ten, kdo si je koupil od zloděje.  

Nevylučují se tyhle záliby s tím vaším pacifismem?  

Mě se lidé často ptají: „Vy, takový pacifista, a sbíráte válečné přilby?“ Já jim na to ale vždycky říkám: „Z přilby se nestřílí. To je velice užitečná a pacifistická věc. Chrání lidské životy. Ti, kdo jdou na frontu, tam většinou nejdou dobrovolně. Dávají všanc své životy a přilba jim dává alespoň malou naději, že si ten život zachrání.“  

Pacifismus může ale někdy přejít až za hranici schvalování zla a napomáhání mu tím, že nic neděláme.

Já ale nejsem žádný přesvědčený pacifista. To lidé mě za něj stále považují, protože si tak vykládají některé mé písničky nebo hry.  

Mluvil jste o tom, že každá uniforma odráží mentalitu národa. Co odráží ta česká?  

Československé uniformy z roku 1937 odráží přesně tu dobu, kterou si pamatuji z dětství. Přilba je extrakt třicátých let a její olivová barva je oproti té německé polní šedi (protože Němci měli barvu uniforem takzvanou feldgrau – polní šeď) mnohem lidštější a přitom plnila tutéž službu. Sloužila jako takové mimikry, splynula se zemí.  

Kde sháníte přilby do své sbírky?  

Dnes není problém je koupit, protože existují takzvané military shopy a potom také bleší trhy, u nás se jim ale říká sběratelské. Tak tam se různě prodávají. Občas taky dostanu nějakou darem. Například od Jitky Molavcové jsem jednu dostal nebo od Ládi Smoljaka. Je to různé.  

Podle čeho se určuje jejich hodnota?  

Podle toho, kolik exemplářů je na světě. Třeba přileb z 19. století je už jen málo, ale z druhé světové války spousta. Od toho se odvíjí i jejich cena.  

Neznáte alespoň jeden osud nějakého vojáka, který nosil přilbu z vaší sbírky?

Bohužel ne, i když vždycky přemýšlím, co se asi stalo s jejich majiteli. Některé jsou totiž zevnitř podepsané. Mám dokonce jednu americkou přilbu z války ve Vietnamu, která má na sobě plátěný povlak a ten je celý popsaný podpisy vojáků. Vždycky přemýšlím, jaký osud asi toho vojáka potkal, ale nikdy se to nedozvím.  

Co s nimi zamýšlíte do budoucna?  

To nevím a dělá mi to starost, poněvadž už je nemám kam dávat. Mám je všude po bytě, ve sklepě, prostě všude. Uvažuji o tom, že jestli se v našem novém divadle Semafor, které otvíráme v září 2005 v Dejvicích, najde nějaká volná zeď, na niž by se daly umístit vitríny, tak bych je tam vystavil. Ale aby to mělo nějakou souvislost s divadlem, vystavil bych společně s nimi i fotografie, na nichž jsou slavní herci v různých filmech a mají právě tu kterou přilbu na hlavě. Mám například fotografii Brigitte Bardot s britskou přilbou z filmu Babeta šla do války nebo Goldie Hawn s americkou přilbou z filmu Private Benjamin. Laurela aHardyho v bílých přilbách americké domobrany, Václava Havla v německé přilbě, když dělal statistu v nějakém filmu, a tak podobně. Prostě jich mám spousty a nejspíš je vystavím společně.