Ukázka je z knihy Řeč těla v praxi, kterou můžete koupit na našem e-shopu.

Dobře známým aspektem neverbální komunikace je oční kontakt. Mnozí z nás vědomě nebo podvědomě přijímají informace vysílané pohledem očí druhého člověka. Je to možná proto, že signály vysílané očima, okny do duše, jsou při všech setkáních základem veškeré komunikace. Zornice oka totiž vysílají signály, které nemůžeme vědomě kontrolovat a na které podvědomě reagujeme. Pokud spatříme něco, co nám připadá přitažlivé nebo zajímavé, zornice se rozšíří a zvětší, na druhé straně pokud v nás něco vzbudí pocity jako zlost nebo nepřátelství, naše zornice se zúží a zmenší, připomínají korálky. Na tyto signály reagujeme, aniž bychom si toho byli vědomi, a zároveň je i vysíláme. Pokud se naše zornice rozšíří, když se podíváme na někoho nebo na něco, co se nám líbí, druhý člověk v nás pravděpodobně také najde zalíbení. Na druhé straně však bude jeho chování chladnější a rezervovanější, pokud naše zornice budou zúžené.

Oční kontakt a struktura dorozumívání

Cvičení, kterým jste právě prošli, s největší pravděpodobností potvrdilo, že máte nedostatečný oční kontakt spojený s negativními vlastnostmi. Oční kontakt je pro průběh komunikace natolik stěžejní, že pokud chybí, nebo je naopak nepříjemně intenzivní, necítíme se dobře a uvolněně. Člověku, který se nám při konverzaci nedívá do očí, máme sklon nedůvěřovat. Jsou jisté modely a jistá pravidla, jak při dorozumívání s očním kontaktem zacházet. Jestliže tato pravidla porušíme, pokud budeme například druhého pohledem fixovat, nebo naopak na něj málokdy pohlédneme, budou mít lidé tendenci považovat nás za nesympatické, méně důvěryhodné, nebo dokonce za zcela nedůvěryhodné.

Michael Argyle vypozoroval, a platí to i obecně, že oční kontakt během konverzace tvoří něco mezi 30 a 60 procenty z celkového času. Vše, co tento čas překračuje, bývá považováno za znepokojující, budící rozpaky nebo nevoli a nebude dáváno do souvislosti s pracovním setkáním, spíše však s hlubším osobním zapojením upřeného pohledu zamilovaných, nebo nepřátel, kteří se sledují planoucím zrakem plným ostražitosti. Méně častý oční kontakt je naopak chápán jako znamení neupřímnosti nebo nedostatku zájmu.

Při vlastním projevu se obvykle díváme na druhého méně často, než když jsme sami v roli posluchače. Když mluvíme, udržujeme oční kontakt kolem asi 40 procent z celkového času komunikace. Nedíváme se na druhého člověka po celou dobu upřeně, ale občas pohlédneme jinam, například když přemýšlíme o dalším bodu nebo když hledáme slova; potom znovu oční kontakt obnovíme. Při naslouchání udržujeme stálejší oční kontakt, asi kolem 75 procent z celkového času. Vytrvalejší pohled může na mluvící osobu působit nápadně a nepřirozeně. Méně častý kontakt může být zase považován za znak nudy nebo neshody.
Odhadnout správnou míru očního kontaktu je otázkou obratnosti a praxe. Oční kontakt s hovořícím člověkem je životně důležitý pro vedení komunikace a navázání vztahu. Pokud mluvíte, potřebujete důkaz, že vám váš partner rozumí a že reaguje. Pokud jsou však vaše pohledy příliš časté, nebo naopak na druhého pohlédnete jen zřídka, můžete přispět k vytvoření nervózní a nesoustředěné atmosféry. Pokuste se vydržet upřený pohled partnera po dobu několika vteřin, než odvrátíte zrak, potom na něj opět pohlédněte a svůj pohled nepatrně prodlužte. Pokud jste v roli posluchače, je obtížné udržet oční kontakt, aniž byste jen nehybně zírali. Snažte se zaměřit svou pozornost na horní polovinu obličeje a pamatujte na to, abyste celou hlavou i obličejovou mimikou vyjadřovali porozumění. Vaše oči se budou podle vašich reakcí měnit – pokud se budete smát, vytvoří se kolem nich vrásky, budete-li dávat najevo překvapení nebo zájem, rozšíří se zornice. Budou nejen demonstrovat vaši pozornost, ale pomohou vám cítit se a vypadat přirozeněji.

Různé modely očního kontaktu 

Mezi cizími lidmi
V některých situacích platí pro oční kontakt zcela odlišná pravidla. Například se snažíme vyhnout upřenému zírání na lidi v dopravních prostředcích. V situacích, kdy jsme směstnáni jeden k druhému s lidmi, které neznáme, čelíme vzniklé situaci tím, že se snažíme v těsném fyzickém kontaktu (mnohdy se dokonce opravdu dotýkáme) dívat jinam a očnímu kontaktu se zcela vyhnout. Zabráníme tak vzniku pocitů ohrožení nebo rozpaků. Dokonce i ve výtahu na pracovišti, kde se lidé navzájem znají od vidění, dodržují tato pravidla a dívají se přímo dopředu, nikoli jeden na druhého. Stejně jako u většiny aspektů neverbální komunikace i zde způsobují odchylky od těchto nepsaných pravidel trapné a nepříjemné situace, někdy dokonce úzkost. Ti, kteří své chování nepřizpůsobí akceptovanému kódu, budou považováni za lidi s nedostatečnou sociální inteligencí.

Mezi kolegy
Za jistých okolností se lidé snaží příliš se na sebe při hovoru nedívat.

Scénka 7: Konverzace Sáry a Natana
Vedle automatu na studenou vodu stojí ponořeni do rozhovoru Sára a Natan. Jsou blízko sebe s hlavami nakloněnými k sobě. Oba během rozhovoru občas přikývnou, ale navzájem se do očí nedívají.
Jaké závěry si o jejich vztahu uděláte? A jaké o povaze jejich rozhovoru? Zaškrtněte odpovídající odpovědi:

 

a) Nemají se rádi.
b) Jeden nebo druhý je plachý.
c) Jeden z nich je nadřízený druhého.
d) Mluví o něčem, co je intimní,
trapné nebo budí rozpaky. 

 

Ve skutečnosti mohou být všechny výše uvedené důvody pravdivé. V jistých situacích, například v těch výše popsaných, se opravdu vyhýbáme očnímu kontaktu, což nevadí, vyhovuje-li to oběma stranám. Pokud však bude jedna ze stran oční kontakt postrádat, stane se komunikace méně efektivní.

Jak oční kontakt navázat

Pochopitelně nemůžete nikoho nutit, aby se na vás díval. Co však udělat můžete, je použít kombinaci verbálního a neverbálního chování a pokusit se tak dosáhnout změny.
Zamyslete se nad tím, proč se člověk, se kterým hovoříte, očnímu kontaktu s vámi vyhýbá. Může to být proto, že je plachý nebo v rozpacích. Nedostatečný oční kontakt však také může vyjadřovat chlad, nepřátelství či prostě znudění osoby, která vám naslouchá. Možná ten člověk nesouhlasí s tím, co říkáte, nebo vám nerozumí. Položením otázky můžete zjistit víc, což bude mít mimo jiné i ten efekt, že svého posluchače přimějete k tomu, aby se podíval směrem k vám. Toho můžete využít, budete-li to považovat nezbytné, ke vzájemné výměně pohledů. Změny můžete docílit také tím, že změníte svou pozici, sednete si nebo stoupnete blíž, nebo naopak dál. Pozornost posluchače můžete směrovat i tím, že ukážete například na dokument nebo na tabuli a potom nasměrujte ukazovátko nebo prst ke svému obličeji, čímž přimějete druhého se tím směrem podívat.

Několik využití očního kontaktu 

Regulace toku konverzace
Uvědomování si pohybů očí nám pomáhá udržovat komunikaci bez trapných pauz nebo nežádoucích přerušení. Vytvoření očního kontaktu s druhým člověkem je začátkem interakce a výzvou k zahájení komunikace. Pokud se během komunikace někdo začne dívat jinam, nemusí to ještě znamenat její ukončení. Máme sklon k tomu vzhlédnout, když se blížíme k závěru svého projevu, a obvykle krátce pohlédneme na posluchače, abychom zjistili jejich reakce. To naznačuje ostatním, že nastane čas jejich projevu.

Sdělování pocitů a postojů
Přiměřený oční kontakt s druhým člověkem vyjadřuje přátelství, důvěru a ochotu dorozumět se. Nevhodný oční kontakt může být naopak spojován s vlastnostmi a přístupy, které sice mohou, ale také nemusí vyjadřovat to, co jste chtěli sdělit.

Pohled nahánějící strach
Někteří lidé mají ve zvyku zírat na druhého, aby ho zneklidnili, nebo aby mu dokonce nahnali strach. I když nemáte v úmyslu vystupovat z pozice síly, jiní tento způsob očního kontaktu takto chápat budou. Pokud jste vy tím člověkem, na kterého druhá osoba upírá svůj agresivní pohled, pocit neklidu může způsobit, že upřený pohled nevydržíte a sami zrak odvrátíte. A toto gesto bude považováno za znak submisivity, a tedy toho, že dominanci druhé osoby přijímáte.

Scénka 8: Sandra se cítí zastrašená
„Chci s tebou mluvit o přijímací kanceláři,“ říká Sandře Kristýna. „Potřebujeme, aby byla přes den lépe uklizená. Vše je v pořádku ráno, ale poté co tudy projde několik lidí, vypadá opravdu zanedbaně. Co s tím?“ A upřeně se na Sandru zadívá. „Hm…“ Sandra se podívá po kanceláři a potom zpět na Kristýnu. Kristýna ji stále pozoruje. Sandra začíná mít nepříjemný pocit, jako by nepořádek způsobila ona sama. „Navrhuji, že bychom mohli vytvořit služby, které vždy věci uklidí a vyrovnají.“ Podívala se znova na Kristýnu, která však ani nehnula brvou. Sandra sklopila oči a cítila se vystrašená.

 

Uhýbání pohledem
To, že se vám někdo nedívá do očí, může znamenat, že něco skrývá. Může to také znamenat stud nebo rozpaky. V některých situacích může nervozita nebo napětí způsobit, že občas pohlédnete stranou, nahoru nebo dolů a potom zpět k řečníkovi. Pokuste se mít pohyby svých očí pod kontrolou tak, že se po dobu několika vteřin zadíváte na mluvčího a potom sami promluvíte. Budete--li mluvit vy, je přirozené, že se občas podíváte jinam, a získáte tak pocit menší neobratnosti a naopak větší kontroly nad svým vlastním pohledem.

Scénka 9: Julie něco tají
Dan slíbil zákazníkovi, že mu pošle náhradní díl, ale s překvapením zjistil, že není na skladě. Dodavatelé náhradních dílů byli obvykle velmi spolehliví a rychle reagovali na požadavky. „Domníval jsem se, že jsi objednala doplnění zásob,“ obrátil se na Julii.
Julie se vyhnula jeho pohledu, podívala se stranou a odpověděla: „Objednala,“ řekla. Pohlédla na něj a opět se začala dívat jinam.
Dan vycítil, že Julie něco tají. Její řeč těla vyjadřovala neklid a její odmítnutí očního kontaktu přímo nabízelo myšlenku, že dívka něco skrývá. Dan nechtěl dělat ukvapené závěry, ale jeho postřehy ho upozornily, že by měl ještě před kontaktováním dodavatele zjistit, co se přesně stalo.

 

Pohledy úkosem
To, že se někdo místo přímo na vás dívá úkosem, naznačuje podezíravý přístup, nejistotu nebo nepřátelství. I kdyby jeho slova vyjadřovala souhlas, pohled stranou ho bude popírat.

Scénka 10: Naomi je rozladěná
Renata potřebuje pověřit někoho zodpovědností za novou výkladní skříň. První volba padla na Ivana, ale ten naznačil, že v požadovaném čase bude na dovolené. Renata se rozhodla požádat Naomi, která je v zaměstnání sice nová, ale své schopnosti již prokázala. Když se jí Renata ptala, Naomi s návrhem souhlasila, ale svým tělem byla od Renaty odvrácena, nečelila jejímu pohledu přímo, ale občas se na ni podívala úkosem.

 

V našem případě vnímala Renata Naomiin verbální souhlas a nevšimla si protichůdných signálů řeči těla. Později zjistila, že Naomi věděla, že nebyla první oslovenou, a to ji rozladilo. Renata propásla příležitost dozvědět se více o osobnosti Naomi a jejím přístupu. Kdyby byla Renata zachytila neverbální signály vysílané Naomi, možná by se byla zeptala dívky na to, co ji trápí, a obě ženy by byly schopné celou záležitost později prodiskutovat.

Pokračování najdete v knize Řeč těla v praxi