Libuše Šilhánová (1929-2016) byla socioložka, učitelka a publicistka. Působila jako předsedkyně Českého helsinského výboru. V roce 1970 ztratila kvalifikované zaměstnání a v dalších letech pracovala manuálně. V roce 1976 podepsala mezi prvními Chartu 77 a v letech 1987–1988 byla její mluvčí.

Její vzpomínky na osobní, občanský a profesní život zahrnují dobu dětství a mládí prožité na vsi u Čáslavi, budovatelská padesátá léta minulého století, kdy se spolu s manželem angažovala pro demokratický socialismus, dále onemocnění tuberkulózou, starosti s dětmi, politické zápolení v roce 1968 a pak podepsání Charty 77, práci pro ni, až po působení v Českém helsinském výboru. To vše líčí v knize Ohlédnutí za životem, která může zaujmout velký okruh čtenářek i čtenářů a obohatit znalosti učitelů a studentů o naší minulosti.

Paní Šilhánová, vloni jste vydala knihu vzpomínek Ohlédnutí za životem. Co vás vedlo k jejímu sepsání? 

Původně jsem začala psát jen tak podomácku vzpomínání pro své děti a vnoučata. Když člověk dospěje ke stáří, má pocit, že by tady v tom našem světě měl nechat nějakou stopu, svědectví. Mnozí to neudělají a tak se vytrácejí jejich zpravidla ojedinělé zkušenosti, prožitky, postoje, názory… Je to škoda. Když jsem pak svým dcerám dala kousek těch pamětí přečíst, řekly mi: „Maminko, to bys možná měla vydat jako knížku.“ Tak jsem se do té knížky pustila. A musím přiznat, že to pro mne byla příjemná sebereflexe a relaxace. Když o svém životě souvisle píšete, je to něco jiného než když o něm jen přemýšlíte nebo v útržcích vyprávíte.

Ve svém vzpomínání jste velmi otevřená, nicméně bylo něco, nějaké skutečnosti či události, které jste nechtěla rozvádět a které jste vynechala?

Jo, je to celá oblast mých milostných vztahů a příběhů. Neskromně přiznám: bylo by o čem psát a určitě by to živě dotvořilo obrázek mé osobnosti. Jenomže – po určitých zkušenostech jsem se obávala pomluv, možná i pošpinění. Mám jednu takovou neblahou zkušenost: estébáci mi při jedné domovní prohlídce sebrali svazek mých milostných dopisů, spíše „dopejsků“, převážně z velmi raného období, z doby mých třinácti až patnácti let. A představte si: nelenili, jeli za tím „hochem“, co mi ty napůl dětské dopejsky kdysi psal, vyslýchali ho, chtěli se dovědět nějaké podrobnosti o mně z té doby, a jemu tehdy velmi uškodili. Když se v jeho nové práci (po vyhazovu z politických důvodů) šéfové dověděli, že je vyslýchán StB, byl u nich tak zvaně „na tapetě“. Taková skutečnost v člověku zůstane uložena jako varování, i když se poměry změnily a fízlové nás už neohrožují… A vůbec – je mi odporné zveřejňovat cokoli ze sféry intimních vztahů a skutečností, jak to dělá bulvár.

Musím ale zmínit jednu nepříjemnou „vynechávku“, mezeru v mé knížce. Při její konečné redakci mi z textu vypadl odstavec pojednávající o velmi milém, vzácném člověku. Pan profesor dr. Zdeněk Matějček, skvělý dětský psycholog, byl v dobách těžkých, v 70. - 80. letech, jediným mým možným zaměstnavatelem. Pracovala jsem pro něj externě, za málo peněz, ale na velmi zajímavých výzkumech. Odolával všem „náporům“ a byl ke mně neskonale laskavým, chápajícím přítelem. To, že ta pasáž z knížky mou vinou vypadla, mě velmi mrzí.

Jak se jako člověk, který se byl do velké míry poznamenaný normalizačními praktikami KSČ, díváte na ty, kteří dnes chodí tuto stranu volit? 

Řekla bych: „oni nevědí, co činí“. Pravda je, že všichni dnešní občané nemohou mít tu zkušenost, jakou jsme získali my v disentu anebo vězni 50. let. Může na ně působit jistá pragmatičnost, dělnost i programová jednoduchost dnešních komunistů, hlavně těch „dole“. Jsou mezi nimi i poctiví, pracovití lidé. Za hlavu ovšem házejí zločiny, jichž se mnozí komunisté v minulosti dopouštěli. Nechtějí o nich slyšet. Mnohým lidem, kteří je volí, jde jen o to, aby se měli dobře, měli co do hrnce, a to jim dnešní komunisté slibují zajistit. To je ale u těch lidí žabo-myší vidění světa! Přitom nesouhlasím s těmi lidmi, kteří říkají: „S komunisty se nebavit“. Myslím naopak, že je nutné bavit se s nimi a hlavně: klást jim otázky: Vzdáváte se třídního boje a společenského násilí? Jak se díváte na zločiny a krutosti padesátých až osmdesátých let? Jak posuzujete dnes okupaci Československa v roce 68? Jak se díváte na následnou „normalizaci“? Atd. Otevřený dialog s nimi by mohl být prospěšný, očistný. Současně se mi ovšem příčí fanatický antikomunismus. To je ale na delší pojednání.

V roce 1969, kdy došlo v naší zemi ke značnému politickému rozčarování, jste měla ještě možnost podívat se pracovně do USA. Podle Vašeho vyprávění Vás Amerika přijala dobře. Nenapadlo Vás tam zůstat a využít možností, které se nabízely?

Ano, to byla jedna z posledních možností jakéhokoliv mého cestování za hranice. Pak jsem byla ještě na semináři v Jugoslávii a koncem roku spadla klec. A byla zcela neprostupná. Návštěva USA byla pro mne inspirativní. Přednášela jsem tam na konferenci kalifornské univerzity o jedné generační vlně mládeže v naší zemi. Přednáška měla úspěch, a skutečně, organizátoři mi nabídli vědeckou práci, stáž. Jenže: měla jsem doma tři děti ve věku dospívání, manžela, kterému hrozily velké existenční problémy…Nepřicházelo to v úvahu. Nezůstala bych tam ale, ani kdybych byla sama. Nebyla a nejsem typ pro emigraci. Těžko bych se adaptovala.

Když jste s manželem o Vánocích roku 1976 podepisovali text Charty, docházelo vám v té chvíli, jak důležitý a osudový dokument to bude?

Především jsme netušili, jakou bezprostřední odezvu bude mít základní prohlášení Charty 77 ve světě. A nebyli jsme s to domyslet, jaké existenční důsledky bude mít podpis Charty pro nás, pro desítky našich kritických spoluobčanů a jejich děti tady doma. Vzápětí přišla represe a byla tvrdá. Byla to ale dobrá zkušenost. Charta 77 měla veliký, osvobozující význam.

V současné době jste místopředsedkyní Českého helsinského výboru. Můžete přiblížit, co všechno výbor dělá?

Od jara 2006 jsem dokonce předsedkyní ČHV. Působím v něm od počátku jeho existence, kdy vznikl (v listopadu 1988) jako disidentská skupina, nazvaná Československý helsinský výbor, aby se – vedle Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných – meritorně zabýval problematikou porušování, ochrany a obhajoby lidských práv. Po rozdělení republiky pak vznikl Český helsinský výbor, na Slovensku Slovenský helsinský výbor. Dnes se naše organizace věnuje zejména právům žen, seniorů, dětí a rodin, jednotlivým případům našich občanů i cizinců, výchově a informatice k lidským a občanským právům, ale i problematice policie, soudnictví a vězeňství. Výbor jako takový má asi 70 členů - dobrovolníků a dobrovolnic, v čele celé organizace stojí sedmičlenné předsednictvo, pracovní jádro ovšem tvoří profesionální tým právníků a sociálních pracovnic v čele se ředitelkou a jejím zástupcem, kteří plní své úkoly na různě, ale přesně koncipovaných projektech. Neustálým problémem je finanční zajišťování naší nevládní neziskové organizace, neb není dotována státem – vyjma mála zadaných projektových úkolů. Přes určité problémy mě ta práce v oblasti lidských práv baví a těší. Když se mě mladší přátelé a spolupracovníci ptají, kde na to beru ve svých 77 letech energii, říkám jim: ona mě ta práce „nese“.

Za rozhovor děkuje Patrik Kubas