Ohniváčci jsou překrásní motýli. V přírodě se neschovají. Září oranžovým ohněm a rádi sedávají na vysokých rostlinách nebo větvích nízkých stromů. Jak výraznou barvu mají jejich křídla, tak výrazné chutě mají jejich housenky. Živí se totiž různými druhy šťovíku. Zkusili jste někdy šťovík? Pusu vám zkroutí do kysela. Housenkám ohniváčků ale moc chutná. Ohniváček, kterého najdete všude po celém Česku, se jmenuje ohniváček černokřídlý. Na zářivých křídlech má sytě černou kresbu a rozpíná je do celé své třícentimetrové šířky. Ví, jak je krásný? Jistě ví.

Nejradši má řídké louky se spoustou šťovíku, kyselého i menšího. Nad šťovíky potom samečci tančí složité zásnubní tance. Na šťovíky potom samičky kladou světle zelená vajíčka. Z vajíček vykouknou housenky a pustí se do listů. Tloustnou, tloustnou, a když je jim kůže malá, svléknou ji. Docela jako hadi. Opakují to, dokud nemají bříška nacpaná tak, že se jim do nich nevejde ani ten nejkřehčí šťovíkový list.

Co udělají pak? Zakuklí se. Do kukly vleze housenka. Z kukly vyleze motýl.

Stihnou to takhle dvakrát do roka. Někdy třikrát. To ale housenka prospí zimu zavěšená na šťovíkových listech a na kuklení čeká až do jara.

Motýli z plamenů

Dole je louka. Louka a les a rozpálená cesta. Zatopený lom nebo pískovna. Břehy pálí do bosých nohou. Nahoře je slunce. Slunce a modro od obzoru k obzoru, od lesa k lesu, od vody k voňavým špičkám borovic. Dole je tedy louka a voda a les. Nahoře slunce. Co je mezi tím? Přece vzduch. Celý se chvěje, jak v něm běhají paprsky. Nahoru. Dolů. Nahoru. Dolů, vystřelí ze slunečního srdce, přesviští černý kus vesmíru a rozrazí vodu. Pošimrají jednu rybu na hubičce a druhou na zádech. Nahoru, odrazí se od hladiny a na nejbližší šišce rozpustí trochu smůly. Dolů, probudí slepýše v puklině polní cesty. Kovově se zalesknou chrobákovi na krovkách. Vyšvihnou se k nebi a skočí zpátky na louku. Jako tenhle. Podívejte.

Byl na louce jako jeden z prvních.

„Vstávej, je ráno,“ pošimral paprsek čekanku.

 „Otvíráme,“ rozhoupal paprsek kalíšek opletníku a ten se samým překvapením rozvinul doširoka. Včely mu nastavovaly křídla. Užovka záda. Byla po noci celá zkřehlá.

„Já vás zahřeju,“ usmíval se paprsek. Pak z křoví vytáhl rozespalou křepelku.

„Ty bys taky prospala celý den.“

„Co bych nespala?“ čepýřila se křepelka. „Nemusí být všichni pořád vzhůru.“

„Musí,“ písklo to vedle křoví. To tam na paprsek zadupalo ježčí mládě.

„Vysvětli to mojí mamince! Je ráno a ráno se nespí.“

Ježčici se zavíraly oči. Unaveně kývla paprsku a znovu pošťouchla svoje nazlobené dítě směrem k noře. Mládě se naježilo. Paprsek mu rychle zasvítil do očí a ježeček sklopil víčka. Rozlepit už je nedokázal. Přece jenom byl po proběhané noci unavený.

Tohle místo měl paprsek rád. Zůstával na louce vždycky co možná nejdéle, dokud ho slunce posledním pohledem nepřitáhlo zase zpátky. Znal i jiné lesy a jiné louky. Byly krásné. Žádná ale nebyla krásnější než tahle. Pěstovala si vratič, aby paprsku voněla a vesele mu nastavovala široké listy šťovíku. Každé ráno se na sebe s paprskem těšily a každý večer se loučily. Nestýskaly si. Čekala je další rána a další dny a nekonečný společný čas. Jednou paprsek půl dne proběhal. V poledne docela utahaný zakopnul o řebříček a skutálel se do trávy. Celý se v ní zamotal. Jeden konec tady, druhý tam. Tráva vzdychla a zežloutla.

Paprsek se lekl. „Honem mě pusť! Mohl bych tě spálit!“ Tráva bezmocně zašustila. Zamotaný trs nedokázala uvolnit. Několik stébel se zlomilo.

„Neusychej,“ prosil paprsek, ale bylo to čím dál horší. Úzké listy zhnědly a začaly se drolit. Paprsek se snažil vyprostit. Stonky pod jeho dotekem černaly.