Ukázka je z knihy Kathrin Asper Opuštěnost a sebeodcizení.

Na následujících stránkách předložím krátký popis narcistické problematiky. Jednotlivé aspekty jsou v průběhu knihy dále a přesněji rozvedeny(viz křížové odkazy).

Povaha narcistické poruchy

Názory uvedených autorů – Bowlbyho, Winnicotta, Balinta – na povahu vztahu matky a dítěte zřetelně ukázaly, že lidský vývoj a rozvoj podléhají ve vysoké míře poruchám, jestliže se vztah matky a dítěte nepodaří. Jedním z možných důsledků je dnes široce diskutovaná narcistická porucha. Narcismus znamená sebelásku ve smyslu biblických slov „miluj bližního svého jako sebe samého“ (Mt 19,19). Zjednodušeně lze narcistickou poruchu chápat jako poškození sebelásky podmíněné emocionální opuštěností dítěte.

K tomu přispívá rovněž rozmazlování, které se také míjí s bytostí dítěte. Nedostatek vcítění – empatie – může být založeno v osobnostní struktuře matky, která byla často sama narcisticky poškozeným dítětem. Dále může být emocionální opuštěnost vetkána do osudu – časná smrt rodičů, zážitky ztráty, nemoc matky nebo dítěte, narušené prostředí a válečné události. Nešťastný osud sám nevede eo ipso k narcistické problematice pocitu vlastní hodnoty. Ale vede k němu, není-li dítěti dovoleno truchlit, vyjadřovat pocity z těžkých prožitků a v případě hlubokých prožitků ztráty se mu nenabízejí nové vztahové možnosti. Je-li dítě tváří v tvář takovým událostem emocionálně opouštěno, je nuceno vyvíjet strategie přežití, které mu pomohou žít (viz str. 124 a násl.). Příliš brzy tak introjikuje nároky patriarchálního kontextu, což zvýhodňuje problematiku negativního anima (viz str. 172 a násl.). Dále si dítě ve svém úsilí o přijetí pomáhá tím, že činí zadost požadavkům okolí a snaží se všem vyhovět. K tomu vytváří relativně pevnou ochrannou fasádu, kterou analytická psychologie označuje jako „personu“.

Postoje spjaté s personou se pojí s já, které se chrání proti kdysi zažitým bolestivým zkušenostem a proti novým možnostem podobných zkušeností. Bolestivé zkušenosti jsou odvraceny a projevují se amnézií na dobu dětství, se kterou se u narcisticky narušených lidí většinou setkáváme (viz str. 139 a násl.). Nit vedoucí k dítěti, kterým dotyčný kdysi byl, je přetržena, stopy k dřívější životní historii se ztrácejí. Tak je většina afektivního prožívání vytěsněna, což je patrné ve zřetelném deficitu cítění (viz str. 137) narcisticky zraněného člověka. To ovšem neznamená, že by zde už nebyla touha být milován – ta zůstává zachována a projevuje se v různých podobách. Někdy tak, že se člověk perfekcionistickými postoji persony tajně snaží o odezvu a uznání. Zřetelné bývá bažení po odezvě a přehnané investování do persony (viz str. 136 a násl.; 236 a násl.), která udržuje „image“. Na takovém postoji se podílejí velikášské fantazie. Vedle toho lze u narcisticky poškozené osobnosti pozorovat ustavičné hledání ideálního člověka a ideálních poměrů. To se pojí s výraznou tendencí k idealizaci a s kontrolujícím chováním, podle kterého protějšek musí beze zbytku splňovat očekávání narcisticky zraněného člověka.

V mytologickém vyjádření hledá narcistický jedinec ráj. Hledání grandiozity, jak lze snahu o odezvu také nazvat, je však křehké. Dokud si já může díky této strategii přežití „koupit“ obdiv, jde to dobře. Jestliže se to však nedaří, pak stačí nejmenší příkoří, nejdrobnější podnět, který narcisticky zraněný člověk subjektivně pojme jako opuštění. Probudí se v něm vztek, strach, bezmoc, hrůza a nenávist a někdy upadne do narcistické deprese (viz str. 143–147). Hledání ráje a depresi lze chápat jako strategie přežití s funkcí obrany (viz str. 143 a násl.) před zvláště negativními emocemi. Pocit vlastní hodnoty u narcistického člověka tedy není stabilní, přirozený a samozřejmý, ale kolísá (viz str. 154–160) mezi grandiozitou a depresivním rozladěním, jak se označují oba extrémy. Dotyčný musí ustavičně bojovat o svou narcistickou rovnováhu. Tento boj unavuje a nedopřává jednotlivci svobodu věnovat se vlastní bytosti. Protože byl velmi brzy zbaven kořenů a bezpečí, ví tento člověk jen málo o sobě ve smyslu vlastní bytosti. Je vzdálený základu vlastního bytí, a jak říká Neumann, nemá dobrou „osu já–bytostné Já“ (viz str. 67 a násl.). V hloubi duše se cítí, jako by stál v pekle, a proto je odkázán na strategie přežití. Opuštěnost v tomto smyslu znamená být odříznut od kořenů, od vlastní přirozenosti a jejích základních vzorců. Stejně jako mytický Narkissos pohlížející na svůj obraz ve vodě i narcisticky zraněný člověk stále hledá sám sebe. Grandiozita a deprese, do nebe jásající a k smrti sklíčený, všechno, nebo nic – to jsou opisy kolísajícího pocitu vlastní hodnoty, nejistě zakoušené vnitřní půdy pod nohama. Mezi oběma extrémy by se nacházela celá paleta diferencovaných pocitů, které se však narcisticky zraněný člověk neopovažuje vnímat. Ano, je pro něj přímo příznačné, že své pocity vnímá jako neskutečné, jako by k němu nepatřily (viz str. 137 a násl.; 209 a násl.). Příčinou toho je nedostatečné zpětné ujištění v očích matky nebo raných vztahových osob. Rovněž depresi a grandiozitu musíme vedle postoje persony chápat jako obranné mechanismy. Grandiozita je přitom obranou před depresí a deprese obranou před grandiozitou. Obojí spolu se silně vybudovaným postojem persony slouží ochraně před narcistickým zraněním a před možností jeho obnovení.

Z dosud řečeného lze snadno odvodit, že narcistický člověk má v souladu se špatným vztahem k sobě potíže ve vztazích s druhými lidmi. Mezilidské vztahy jsou příliš zastíněny hesly „Přijmi mě a neodvrhni mě!“ a „Běda, jestli se odvážíš mě odmítnout!“ Vztah k Bohu se nakonec projevuje v obraze rozhněvaného a mstícího se Boha. Většinou to nemá s náboženstvím nic do činění a je třeba to chápat jako vysoce stylizované převedení mateřského, případně rodičovského komplexu do negativní představy Boha.

Protože malé dítě strádalo nedostatkem specificky mateřských médií podporujících růst, nemohlo se dostatečně aktualizovat bytostné Já ve smyslu vlastní bytosti. Zároveň se já nemohlo od bytostného Já dostatečně oddělit (viz str. 67). Já se jeví jako promíšené s bytostným Já, což se na já rovněž projevuje negativně. Takové já může budit zdání síly, ale navzdory tomu se projevuje jako slabé, tíhnoucí k fragmentaci a otevřené vůči zaplavením z nevědomí.

Realistický pohled na sebe a druhé lidi je narcistickou problematikou překroucený. Narcisticky zraněný člověk stále hledá matku a mateřskost, což má stejný význam jako právo žít a rozvíjet se. Jinými slovy hledá podle vzoru raného vztahu matky a dítěte zrcadlení a ocenění a na základě archetypové touhy po mateřské péči projikuje představu „matky“ na druhé lidi.