V první části knihy Adler představuje své hlavní koncepty a témata: ústřední je pro něj to, jak si dítě a posléze dospělý vytváří již v útlém dětství určité zákonitosti chování, jak, proč a na co zacílí své chování a jaký tak dá svému životu směr. Pochopení tohoto směru, toho, oč člověku jde, pak umožňuje člověku lépe porozumět. Dalším velkým Adlerovým tématem je pocit méněcennosti a způsoby jeho překonávání a také snaha po uznání a po převaze nad někým jiným. Významná je i Adlerova psychologie sourozeneckých pozic. Mimořádně pronikavé byly na tehdejší dobu jeho poznatky o postavení ženy: odmítal převažující názor, o přirozené méněcennosti ženy, ale vnímal, že tato domnělá méněcennost je ve skutečnosti pěstována kulturou. Velmi významným termínem jeho nauky je také Gemeinschaftsgefühl, který bývá překládán jako pocit sounáležitosti.

Výkladové pasáže doplňuje velké množství ilustrativních příkladů: v knize je tak plno postřehů o k dětskému egoismu, analýz a glos plachosti, poslušnosti, váhavosti, bojovnosti, dětskému lhaní nebo třeba náladovosti. Velkou pozornost Adler věnoval svéhlavosti, ješitnosti a žárlivosti. 

Ukázka:

Kapitola VII

Vzájemný poměr obou pohlaví

* * *

2. Prvenství muže v současné kultuře

Tím, že se kultura vyvíjela ve znamení touhy po moci, a zejména tím, že si někteří jednotlivci a některé vrstvy chtěli zajistit privilegia, dostala dělba práce zvláštní ráz, který ji ovládá dodnes a který způsobuje, že v lidské kultuře má převahu muž. Dělba práce je totiž taková, že privilegované vrstvě mužů zajišťuje výhody a že muži těží ze svého mocenského postavení a tak uplatňují svůj vliv na postavení ženy v dělbě práce a ve výrobním procesu ve svůj prospěch. Vymezují ženě okruh života a mohou prosadit životní formy, které jim jsou příjemné, kdežto ženám určují životní formy, jež se především řídí mužským hlediskem. 

Dodnes se věci mají tak, že trvá ustavičná snaha mužů mít nad vládu nad ženou, a tudíž i stálá nespokojenost žen s mužskými výsadami. Při úzké sounáležitosti obou pohlaví je pochopitelné, že takovéto napětí a stálé otřesy jejich duševní harmonie vedou k hlubokým poruchám, z čehož vyplývá, že obecnou duševní atmosféru obě části lidského pokolení pociťují neobyčejně trapně. 

Všechny naše instituce, tradiční pořádky, zákony, mravy a obyčeje vydávají svědectví o mužově privilegovaném postavení, jímž se řídí a které pevně udržují. Vnikají až do dětského pokoje a mají nesmírný vliv na dětskou duši. Nesmíme sice přeceňovat dětské chápání těchto spojitostí, ale po stránce citové na dítě jistě hluboce působí. A když např. jednoho chlapce zachvátila zuřivost, když po něm chtěli, aby si oblékl dívčí šaty, máme dostatečný důvod, abychom si těchto spojitostí všimli. To nás zase z jiné strany vede k pozorování touhy po moci. 

Mohlo by vás také zajímat: Piaget - Inhelder: Psychologie dítěte

Jakmile dostoupí chlapcova snaha o uplatnění určitého stupně, dává se rád cestou, jež se mu zdá zaručená výsadami mužství, které všude vnímá. Zmínili jsme se již, že právě dnešní rodinná výchova velmi podporuje touhu po moci a tím i sklon cenit si mužských privilegií a domáhat se jich. Neboť obyčejně bývá dítěti symbolem moci muž, otec. Budí svým záhadným přicházením a odcházením mnohem více dětského zájmu než matka. Záhy si dítě všímá, jak vynikající úlohu má otec, jenž udává tón, vydává rozkazy a všechno řídí; dítě vidí, jak všichni jeho rozkazy poslouchají a jak se ho matka při každé příležitosti dovolává. Muž se dítěti jeví po každé stránce silný a mocný. Jsou děti, které považují otce za tak směrodatného, že pokládají všechno, co řekne, za svaté, a na podporu svých tvrzení často jen odpovídají, že to řekl otec. I tam, kde otcův vliv nevystupuje tak určitě, mívají děti dojem otcovy převahy, poněvadž se jim zdá, že veškeré břímě v rodině spočívá na otci, ačkoli ve skutečnosti dává otci možnost, aby své síly lépe zhodnocoval.

Pokud se týče původu mužské nadvlády, je třeba poukázat na to, že tato instituce nepochází od přírody. Svědčí o tom již to, že nejdříve bylo nutno vytvořit řadu zákonů, aby bylo mužovo panství zajištěno. Ukazuje to také, že před zákonným upevněním nadvlády mužů patrně vládly jiné poměry, za nichž výsada mužů nebyla tak nesporná. Tyto poměry jsou historicky dokázány. Byla to doba mateřského práva, kdy byla matka, žena, významnějším činitelem v životě, zejména v poměru k dítěti, k němuž měli všichni mužové kmene určité povinnosti. O tom ještě dnes svědčí jisté mravy a obyčeje, např. žertovný zvyk označovat před dítětem každého muže za strýčka. Přechodu z mateřského práva k právu otcovskému předcházel úporný boj, který dokazuje, že muž od počátku vůbec neměl ony výsady, o nichž teď rád tvrdí, že mu přísluší od přírody, nýbrž že o ně musel bojovat. Vítězství muže znamenalo zároveň podmanění ženy a o tomto procesu podrobení podává výmluvné svědectví vývoj zákonodárství. 

Další kniha k tématu: Maria Montessori: Objevování dítěte

Nadvláda mužů nebyla tedy od přírody. Existují doklady, že se ukázala jako nutná teprve za stálých bojů se sousedními národy, v nichž muži připadal důležitý úkol, jehož užil k tomu, aby na sebe definitivně strhl vedení. Ruku v ruce s tímto vývojem šel i vývoj soukromého vlastnictví a dědického práva, které byly učiněny podkladem mužské nadvlády, takže dědicem a vlastníkem majetku bývá zpravidla muž.

Není třeba, aby dospívající dítě četlo knihy o tomto tématu. I když nic neví o těchto věcech, cítí přece vliv toho, že muž je činitelem vydělávajícím, privilegovaným, i když rozumní otcové a matky se výsad, jež se dochovaly ze starých časů, rádi zříkají a považují se za rovnoprávné. Je nesmírně nesnadné vyložit dítěti, že matka konající domácí práce je mužovou rovnocennou společnicí. Představme si jen, co to pro chlapce znamená, když mu od prvního dne jeho života všude bije do očí mužova nadvláda. Již při narození ho vítají mnohem radostněji než děvče a slaví ho jako prince. Je velmi známý a velmi častý jev, že si rodiče raději přejí chlapce. Hoch krok za krokem pozoruje, jak má přednost proto, že je mužský potomek, a jak si ho proto více váží. Různá slova, která mu byla řečena nebo která nahodile zachytí, dávají mu stále na srozuměnou, že mužův úkol na světě má větší důležitost. Převaha mužského principu ukazuje se před ním také tím, že ženské příslušnice domácnosti vykonávají méně hodnocené práce a že konečně ani ženy v okolí dítěte nebývají vždy přesvědčeny o své rovnocennosti s muži. Vedou si obyčejně tak, jako by byly podřízené a méněcenné. Otázka, která je pro ženu tak důležitá a kterou by měla každá dát před svatbou svému muži, tedy „jak se stavíš k nadvládě mužů v kultuře a zejména v rodině“, nebývá obyčejně rozhodnuta za celý život. Následek toho bývá takový, že žena buď usiluje o svou rovnoprávnost s mužem, nebo se oddá různě silné rezignaci. Na druhé straně je tu muž, otec, který sám kdysi vyrůstal v přesvědčení, že má mít jako muž důležitější postavení, a s tímto přesvědčením považuje přímo za povinnost rozhodovat o otázkách života a lidského soužití tak, aby tím neutrpěly jeho mužské výsady.

* * *

Knihu Člověk, jaký je koupíte na našem e-shopu.