Nově nalezený soubor Jungových písemností vychází jako DŘEVĚNÁ KNIHA a obsahuje nástin analytické psychologie dřeva, mnoho desítek stran záznamu asociačního testu s pacientem P., trpícím akromegalií čichového orgánu, radikálně přepracovaný spis Mandaly, nově s titulem Letokruhy, nový nástin vývojové psychologie nazvaný Strom života a pro českého čtenáře mimořádně objevnou korespondenci ze 30. let s Josefem Skupou, s nímž se seznámil na švýcarském turné plzeňského divadla a se kterým řešil mj. patologické aspekty dyády otce S. a syna H. (což pak s příchodem M. vyústilo v jeho koncept animus–anima).

Už ve svých Vzpomínkách, snech, myšlenkách Jung uvádí svou fascinaci dřevem. V rané snové vzpomínce přisuzuje dřevěné vlastnosti Bohu: „Na trůnu stálo ještě cosi. Byl to jakýsi obrovský útvar, který dosahoval téměř do stropu. Měl průměr asi padesát až šedesát centimetrů a výšku asi čtyři až pět metrů. Ten útvar měl však zvláštní strukturu: byl z kůry a dřeva a nahoře na něm byla jakási hlava bez obličeje a bez vlasů, zato s takovým jakoby kloboučkem.“ Hrůzu však u něj střídá pocit největšího uspokojení, když si jako mladý chlapec z pravítka vyřezal dřevěného mužíčka „se svrchníkem, cylindrem a vyleštěnými botami“ a udělal mu postýlku z pouzdra na pera. „Ve všech obtížných situacích, když jsem něco provedl nebo byla zraněna má citlivost, nebo když mě skličovala vznětlivost mého otce nebo churavost mé matky, myslel jsem na svého pečlivě zastlaného a ukrytého mužíčka.“ Jungovo přátelství s tímto dřevákem ovšem neskončilo v raném dětství, ale provázelo ho celý jeho život. Manuálně zručný Jung si posléze vyřezal velkou dřevěnou figuru na způsob břichomluvecké loutky, s níž buď sám, nebo někdy dokonce v přítomnosti pacienta řešil různé psychologické otázky, čím mnohé přiváděl do rozpaků.