Americká psychoanalytička Jessica Benjamin ve své slavné knize z roku 1988 podává svůj komplexní výklad fenoménu, který zaměstnává nejen filosofy či psychology, ale dotýká se úzce mnoha lidí: totiž, proč ve vztazích tak snadno dochází k polarizaci na ovládajícího a ovládaného, na pána a otroka, a proč tato opozice tak často odpovídá dělení na dominantní muže a submisivní ženy. Aby se dobrala uspokojivé odpovědi, podstupuje hlubokou cestu k samým počátkům formování lidské osobnosti a nově a překvapivě reinterpretuje a podrobuje kritice řadu ustálených představ klasické psychoanalýzy. Na bohatém materiálu nastiňuje mechanismy, které vedou ke vzniku budoucích pánů a otroků, a ukazuje, jak je možné tuto nebezpečnou dualitu překonat směrem k rovnocennosti, jež přitom ale nepopírá principální různost.

Jessica Benjamin (* 1946) je americká psychoanalytička a feministka. Působí na New York University.

Ukázka

Vzájemnost: nezbytné napětí

...

V posledních patnácti letech dal výzkum nejranějšího dětství vzniknout novému modelu raných zkušeností s emocionální intenzitou a výměnou, který na rozdíl od pudového uspokojení nebo separace zdůrazňuje reciprocitu. Už v období třetího a čtvrtého měsíce věku má nemluvně schopnost interagovat v sofi stikované obličejové hře, jejímž hlavním motivem je sociální zájem. Už v tomto věku je kojenec schopen iniciovat hru. Umí z rodiče vylákat odpověď tím, že se směje nebo usmívá; přebalování dokáže proměnit ve chvíli hry. V této hře je reciprocita, kterou dokážou dva subjekty vytvořit, anebo zničit, klíčová. 38 A skutečně, pohybující se kachničky na kolotoči nad postýlkou reagují na to, když dítě kopne nožičkou, „potvrdí“ ho tím a poskytnou mu tak životně důležitou zkušenost kontingentní reakce, která v dítěti pěstuje pocit, že něco dokáže a že je aktivní. Matčina reakce je však vyladěnější („pasuje“ na dítě) a také méně předvídatelná než reakce kachniček. Dítě si určitou dávku jinakosti užívá. Nechte matku broukat v různém rytmu, měnit hlas i gesta, míchat nové s opakujícím se a dítě se bude na její obličej soustředit déle a na oplátku bude ukazovat, že se mu to líbí. Kombinace rezonance a jinakosti, kterou nabízí matka, může otevřít cestu uznání, jež přesahuje pouhé zvládnutí něčeho a mechanickou reakci, může otevřít cestu uznání, které je založené na vzájemnosti.

Jak rozlišit lásku a manipulaci? Poradí kniha od Isabelle Nazare-Aga

Analýza jednotlivých políček filmů zachycujících interakci matek a kojenců odhaluje přesnou adaptaci obličejové a gestické reakce obou partnerů na toho druhého: vzájemné působení. Když se matka ke kojenci obrací, jde o koordinovanou akci jejího hlasu, obličeje a rukou. Nemluvně reaguje celým tělem, vrtí se nebo zpozorní, má pusinku dokořán nebo široký úsměv na rtech. Spolu pak možná započnou tanec vzájemných interakcí, v nichž jsou na sebe partneři tak naladěni, že se spolu pohybují v unisonu. Tato raná zkušenost unisona je pravděpodobně první emocionální bází pro pozdější prožitek jednoty, který je charakteristický pro skupinové aktivity jako hudba nebo tanec. Reciproční vzájemné naladění na gesta předznamenává také erotickou hru dospělých. Interakce ve hře může být stejně zásadním zdrojem pocitu jednoty jako kojení nebo držení v náručí. Plné uspokojení plynoucí ze sladění se s druhou osobou tak může být formulováno nikoli na základě uspokojení instinktů, nebo ne jenom na jeho základě, ale na základě spolupráce a uznání.

Základní mapu lásky žádná výchova nepřekreslí, říká Martin Hollý

Studium rané interakce při hře také odhaluje, že hlavním prostředkem, kterým kojenec reguluje vlastní pocity, své vnitřní rozpoložení, je jeho působení na vnějšího partnera. Schopnost zařídit si, aby se cítil lépe, přímo závisí na schopnosti přimět druhého k tomu, aby jednal v souladu s kojencovými pocity. Jak poukazuje Stern: „Takový problém je závažný. Poněvadž kojenec má motorické prožitky, které se pojí s jeho emočními stavy, vyžaduje integrující zkušenost týkající se toho, že jeho motorické konání pojící se s emočními stavy může úspěšně restrukturalizovat vnější svět“ – že to, co dělá, druhého mění. Protože tyto činy jsou také nabity emocemi, uspokojením nebo bolestí, znamená působení na svět též schopnost změnit vlastní pocity „vytouženým či potřebným směrem“. V interaktivní situaci, kdy se stimulace stává příliš intenzivní, nemluvně reguluje vlastní vzrušení tak, že odvrátí hlavičku. Jestliže to partner správně chápe jako výzvu k ukončení akce, zakouší dítě uvolnění napětí, aniž by se přitom přerušil kontakt a ukončila výměna. Dítě dokáže ovládat úroveň vlastního vzrušení tak, že usměrňuje druhého. V tom okamžiku může pocítit jednak to, že svět reaguje, jednak že ono samo je úspěšné. Pokud dítě úspěšné není, pociťuje ztrátu možnosti ovládat vnitřní i vnější dění.

(str. 30-32)

Knihu Pouta lásky můžete zakoupit a další ukázky z ní naleznete na našem e-shopu