V předchozí části jsme představili různé školy teorie MV. Nyní ukážeme, jak se tyto školy vyrovnávají s vybranými otázkami MV. Nejprve pojednáme o dvou otázkách nejobecnější povahy, které si reflexe MV bude klást v každé době. Jedná se o problémy mezinárodního řádu a změny v MV. Poté přejdeme ke dvěma specifičtějším, historicky vymezeným fenoménům, z nichž první je historicky otevřený, zatímco druhý je už uzavřenou kapitolou. Jedná se o evropskou integraci a studenou válku. Jejich volba je dána tím, že první představuje pro obyvatele střední Evropy budoucnost, zatímco druhý je naší bezprostřední minulostí.

Problém mezinárodního řádu spojuje problém války a míru s problémem spravedlivosti a nespravedlivosti v MV. Základní otázky charakterizující mezinárodní řád se ptají po jeho stabilitě, tj. schopnosti zamezit výbuchům násilí, a po jeho spravedlivosti, tj. schopnosti umožnit lidem seberealizaci. Povahou mezinárodního řádu míníme jeho definiční znaky. K mezinárodnímu řádu se vážou desítky až stovky nejrůznějších charakteristik. Úkolem teorie je vybrat ty nejdůležitější, vystihující jeho podstatu. Změna definičních znaků je potom změnou povahy mezinárodního řádu. Každá teorie zdůrazňuje jiné definiční znaky, což vede nejen k různým pojetím dějin mezinárodního řádu, ale především k různým pojetím jeho budoucnosti.

6.1 Realismus

 

Základními definičními znaky mezinárodního řádu jsou ve všech realistických pojetích anarchie a rozložení moci. Zatímco anarchii ve smyslu bezvládí považují realisté za podmínku, která buď stále působí, nebo se pravidelně znovuobjevuje, pojetí rozložení moci se mohou podstatně lišit. Různé přístupy se objevují již v samém pojetí moci. Nebudeme tato pojetí blíže rozebírat, pouze zmíníme rozdíl mezi neorealisty a klasickými realisty. Neorealisté mají tendenci redukovat moc na materiální, a tudíž snadno objektivně měřitelné schopnosti aktérů, obvykle v podobě vojenské síly, zatímco klasičtí realisté počítají i se subjektivní stránkou moci ve smyslu aktérovy moci nad názory jiných. Z hlediska povahy mezinárodního řádu je však důležitější otázkou problém rozložení moci. Můžeme zde rozlišit dva přístupy – mocenskou rovnováhu a hegemonii. Obě realistické školy považují svůj model za převládající v MV a současně, což vyplývá ze základních rysů realismu, za model žádoucí. Realisté proto neznají, až na krátkodobé odchylky, rozpor mezi stávajícím modelem mezinárodního řádu a modelem, který by nabízel více stability a spravedlnosti.

Mocenská rovnováha

 

Mocenská rovnováha patří k nejpopulárnějším pojmům reflexe MV, a snad i proto získává v literatuře nejrůznější významy. Podle jednoho výzkumu se vyskytuje nejméně v devíti, často vzájemně protichůdných, významech (Evans a Newnham, 1998, s. 41–43). Mocenskou rovnováhu budeme chápat jako celkovou charakteristiku mezinárodního řádu, podle níž je moc v systému více méně rovnoměrně rozložena mezi několika hlavními aktéry. Rozložení moci nemusí být úplně rovnoměrné, ale musí být takové, aby žádnému z aktérů neumožňovalo ovládnout ostatní. Opakem mocenské rovnováhy by potom byla centralizace většiny moci v rukou jediného aktéra.

Právě od kontrastu s touto alternativou odvozují stoupenci mocenské rovnováhy její hlavní výhody (Bull, 1977). Mocenská rovnováha zaručuje stabilitu, nezávislost jednotlivých aktérů a poskytuje základy, na nichž mohou vzniknout další instituce mezinárodního řádu (např. mezinárodní právo). Stabilita mocenské rovnováhy nevylučuje vedení války, ovšem tyto konflikty mají spíše omezený charakter a nevedou k totálnímu zničení protivníka, neboť zmizení aktéra by mohlo ohrozit budoucí fungování mocenské rovnováhy. Určitou aplikaci myšlenky mocenské rovnováhy na situaci studené války představuje koncept rovnováhy strachu (balance of terror), který se vztahuje k situaci, v níž si dva aktéři navzájem hrozí totálním zničením a na tomto základě vzniká stabilní vztah (Evans a Newnham, 1998, s. 41–4). I s ohledem na mocenskou rovnováhu můžeme odlišit dva přístupy. První přístup ji považuje za důsledek vědomé politiky států, které o mocenskou rovnováhu usilují. Druhý přístup ji považuje za nutný důsledek anarchického uspořádání, o nějž nemusí nikdo usilovat.

Myšlenka, že mocenskou rovnováhu podmiňuje vědomá politika mocenské rovnováhy, je blízká některým klasickým realistům (Kissinger, 1957) a anglické škole (Wight, 1994; Bull, 1977/1995). Mocenská rovnováha zde představuje křehký mechanismus, který je třeba kultivovat a v případě selhání obnovovat. Hlavním nástrojem tohoto úsilí je diplomacie jednotlivých států, které musí neustále sledovat rozložení moci v systému a přizpůsobovat mu svou alianční politiku tak, aby nedošlo k přílišnému nárůstu moci v rukou jednoho aktéra. Pokud diplomacie nebude usilovat o mocenskou rovnováhu, hrozí, že mezinárodní řád se buď propadne do chaosu, který bude znamenat ztrátu stability i nezávislosti, nebo v lepším případě bude ovládnut jedním aktérem, který sice přinese stabilitu, ale všechny ostatní připraví o svobodu.

Pohled na mocenskou rovnováhu jako na obecný zákon MV je blízký některým klasickým realistům a neorealistům (Waltz, 1979). Vztah mezinárodních aktérů k mocenské rovnováze může být přirovnán ke vztahu ekonomických aktérů k tržní rovnováze tak, jak ho postulují klasická a neoklasická ekonomie. Každý aktér usiluje o maximální naplnění svých cílů, aniž by se staral o systém jako celek, na základě interakcí těchto aktérů se přesto rovnováha vytvoří. Anarchický systém proto povede k mocenské rovnováze bez ohledu na to, zda o to aktéři usilují či nikoli. Jediným předpokladem ohledně jednání aktérů je poměrně přesvědčivá teze, že aktéři musí usilovat o vlastní bezpečnost. Teoretici této školy nemají obavy z ovládnutí systému jednou velmocí, neboť i v případě, že by k tomu došlo, jednalo by se o dočasnou situaci. Každá hegemonie je sebezničující, neboť hegemon, který nemusí čelit žádné protisíle, přestává jednat racionálně. Plýtvá silou na nepodstatné záležitosti, čímž se oslabuje, zároveň svou převahou provokuje ostatní aktéry, čímž nepřímo přispívá k jejich mocenskému růstu (Waltz, 2000). Občasný vzestup hegemona tudíž nic nemění na skutečnosti, že mocenská rovnováha je nutnou normou mezinárodního řádu v anarchických podmínkách.

Hegemonie

 

Ačkoli většina realistů preferuje mocenskou rovnováhu jako základní pořádající princip mezinárodního řádu, někteří vlivní klasičtí realisté a neorealisté (Gilpin, 1981) se kloní k opačné koncepci. Myšlenka hegemonie předpokládá, že moc je koncentrována v rukou jediného aktéra. K hlavním výhodám tohoto uspořádání patří to, že hegemon:

n poskytuje stabilitu, poněvadž pouze ve stabilním prostředí může naplno uplatňovat svou hegemonii;

n vytváří normy a společné instituce, které umožňují obecně rozvoj mezinárodní spolupráce (pravidla mezinárodního obchodu, nejrůznější mezinárodní organizace a režimy), bez ohledu na to, že jsou koncipovány tak, aby přinášely hlavní užitek právě svému tvůrci;

n poskytuje mezinárodnímu řádu další veřejné statky, které by jinak chyběly, např. mezinárodní bezpečnost v nejširším slova smyslu (včetně bezpečnosti mezinárodní dopravy a přepravy či bezpečnosti před terorismem) či stabilní měnový systém.

Přítomnost hegemona znamená odklon od anarchického uspořádání a částečnou hierarchizaci mezinárodního řádu. Vymezení MV jako anarchického systému přesto platí i zde, a to ze dvou důvodů: Za prvé, hegemonie neznamená impérium, suverenita ostatních aktérů je sice hegemonem omezena, nikoli však zrušena. Za druhé, hegemoni se mění a přechod hegemonie z jednoho státu na druhý nepodléhá žádným pravidlům, nýbrž probíhá anarchicky ve velkých válkách. Ačkoli hegemonické uspořádání je trvalé, obsazení hegemona se mění, neboť zahrnuje zmíněné sebezničující rysy.

6.2 Liberálně-idealistická tradice

 

Na rozdíl od realistické tradice, která shodně identifikuje definiční znaky mezinárodního řádu na hladině analýzy systému v podobě různých představ o rozložení moci, v liberálně-idealistické tradici nalezneme definiční znaky i na hladinách státu a jednotlivce. Na hladině systému půjde zejména o mezinárodní instituce a transakce, na hladině analýzy státu se jedná o vnitropolitický systém a na hladině jednotlivce jde o lidskou povahu a kultivovanost. Dalším rozdílem oproti realistům je tato tradice reformě orientována, tj. jednotlivé přístupy odlišují převládající, konfliktní praxi MV od žádoucí vize mezinárodního řádu, který by byl stabilnější a spravedlivější. Definiční znaky mezinárodního řádu zde mají nový význam, neboť jejich oslabování či posilování povede k minimalizaci násilí v MV.

Mezinárodní instituce

 

Liberální pohled na instituce, na rozdíl od konstruktivistického, předpokládá, že se jedná především o nástroje umožňující kolektivní akci států díky tomu, že snižují transakční náklady a asymetrii v informovanosti (Keohane, 1984; Suhr, 1997). Mezinárodní instituce představují alternativu k výše diskutovaným anarchickým typům mezinárodního řádu. Odlišují se především tím, že nejsou založeny (pouze) na rozložení moci, nýbrž na mezinárodním právu a všeobecné vůli mezinárodního společenství. Mezinárodní řád není definován rozložením moci, nýbrž stupněm institucionalizace, který je dán přítomností a reálným vlivem mezinárodních institucí. Institucionalizace vytlačuje anarchii a nahrazuje ji mezinárodní hierarchií, která ovšem není ovládána jedním aktérem na úkor ostatních, nýbrž společnou institucí, na níž se podílejí všichni aktéři. Mezinárodní instituce proto přinášejí podobné výhody jako hegemonie, ovšem na rozdíl od hegemonie se jedná o uspořádání spravedlivější, a tudíž i trvalejší. Řád založený na mezinárodních institucích se opírá o logiku kolektivní bezpečnosti, podle níž v případě porušení pravidel řádu, např. při agresi jednoho člena proti druhému, se všichni jeho členové postarají o jejich vynucení, na rozdíl od realistického nástroje kolektivní obrany, v níž jedinou obranou proti agresi jsou aliance.

Mezinárodní transakce

 

Mezinárodní řád může být také charakterizován intenzitou transakcí mezi státy. Transakce zahrnují toky zboží, služeb, investic, osob a informací (Angell, 1910; Deutsch, 1957; Mitrany, 1943). Transakce vedou k propojování států a růstu jejich prosperity, čímž postupně znemožňují použití síly při řešení sporů a nutí státy k užší spolupráci. Zatímco mezinárodní instituce vytvářejí centralizovaný mezinárodní řád, který vylučuje násilí a podporuje spolupráci na základě všeobecné dohody, transakce vedou k decentralizovanému mezinárodnímu řádu, v němž násilné akty jsou vyloučeny v důsledku vzájemné závislosti. Aktéry transakcí jsou v menší míře státy a ve větší míře firmy a nadnárodní korporace. V perspektivě mezinárodních transakcí hraje důležitou roli technický pokrok, zejména v oblasti dopravních technologií a přenosu informací, který transakce umožňuje.

Demokratické systémy

 

Z tohoto pohledu platí, že mezinárodní řád je výsledkem vnitřního uspořádání států, které určuje jejich zahraniční politiku. Jedná se především o již zmiňovanou teorii demokratického míru (Doyle, 1986), založenou na tezi, že demokratické státy spolu neválčí, neboť demokratické instituce a sdílené normy umožňují mírové řešení konfliktů. Základním definičním znakem mezinárodního řádu je proto podíl států, které se navzájem považují za demokratické, na celkovém počtu států. Demokratické státy mezi sebou vytvářejí expandující ostrov spolupráce a stability, na němž neplatí logika anarchie. Vztahy mezi demokratickými a nedemokratickými státy však zůstávají konfliktní.

Lidská povaha a kultivovanost

 

I klasičtí realisté (na rozdíl od neorealistů) používají úvah o lidské povaze při reflexi MV. Pro realistické myšlení však není typické vyvozovat přímo, bez zprostředkujících mechanismů (např. státu, mocenské rovnováhy, bezpečnostního dilematu), z lidské povahy povahu mezinárodního uspořádání. Tato „zkratka“ vyžaduje pominout roli státu a dalších politických struktur, což odporuje základním předpokladům realismu, a pohlédnout na mezinárodní uspořádání jako na otázku stavu obyvatel světa. Jednou z nejvlivnějších liberálně-idealistických úvah v tomto směru je přesvědčení, že vzdělanost pomůže vymýtit válku (Rich, 1995). Nejedná se však o vzdělání obecně, nýbrž o vzdělaní zaměřené k odmítání násilí. Jiný argument, který lze nalézt i u realistů, tvrdí, že působením moderní společnosti a blahobytu se snižuje připravenost člověka riskovat svůj život ve válkách. Definičním znakem mezinárodního uspořádání potom může být rozšířenost humanitně orientované vzdělanosti a připravenost jednotlivců obětovat vlastní životy.

6.3 Kritické směry

 

Podobně jako liberálně-idealistické teorie i kritické teorie navrhují transformaci stávajícího mezinárodního uspořádání. Zatímco liberálně-idealistické teorie obvykle zdůrazňují pozitivní význam již existujících trendů (institucionalizace, demokratizace, globalizace), kritické teorie většinou navrhují něco zcela nového, nebo se opírají o zatím opomíjené pohyby v mezinárodním uspořádání. Kritické teorie rovněž v daleko menší míře vycházejí z představy, že základními kameny mezinárodního řádu musí být státy, a v daleko větší míře upozorňují na ukotvení stávajícího systému v konkrétních historických událostech a idejích, jejichž změna s sebou nutně nese zásadní systémovou změnu. Z těchto důvodů lze v případě klasifikace kritických pohledů jen stěží použít hladin analýzy, které jsou definovány na pozadí systému států.

Výrobní způsob

 

Definičním znakem mezinárodního řádu podle neomarxistických přístupů je výrobní způsob, což v současnosti znamená kapitalistickou ekonomiku (Wallerstein, 1979). Systém států je nadstavbou kapitalistické ekonomiky, s ní se objevil a s ní rovněž zanikne. Současný mezinárodní řád se proto vyznačuje třídním bojem vedeným proti vykořisťování. To probíhá prostřednictvím ekonomických transakcí jak mezi státy (jádro vykořisťuje periferii), tak uvnitř států (národní buržoazie vykořisťuje národní proletariát). Ke stabilizaci stávajícího řádu usilují vykořisťovatelské třídy o ovládnutí globálního diskurzu, z něhož vytlačují kritické hlasy, čímž se snaží zamezit objektivní reflexi mezinárodního řádu. Jedná se o řád bytostně nespravedlivý, který poskytuje většinu světových zdrojů malému zlomku lidstva a který přináší většině lidstva pouze chudobu. Nový mezinárodní řád bude nastolen po nevyhnutelné krizi světového kapitalismu a bude se opírat o socialistický výrobní způsob, v němž díky kolektivnímu vlastnictví bude odstraněno vykořisťování a bude nastolena sociální spravedlnost.

Normy a identity

 

Konstruktivisté spatřují hlavní definiční znak mezinárodního řádu ve všeobecně sdílených normách řádu, které působí prostřednictvím identit jeho aktérů, neboť osvojené normy se stávají součástí identity aktéra (Wendt, 1999). Základním stavebním kamenem stávajícího mezinárodního řádu je soubor historicky vzniklých norem spojovaných s vestfálským mírem, které upravují konstrukci státu, zejména pak normy související se suverenitou. Tyto normy zajišťují práva (např. právo na svrchovanou existenci) a povinnosti (např. povinnost respektovat svrchovanou existenci ostatních států) subjektům, které jsou ostatními státy uznány jako státy. Nevylučují však použití síly, a dokonce s ním i počítají. Stávající mezinárodní řád je možné považovat za mezistupeň mezi stavem bez sdílených norem a stavem norem vylučujících násilí. Ve stavu bez norem je identita aktérů dána pouze jejich vnitřními potřebami. Mimo mocenské postavení aktérů neexistují žádné záruky jejich existence, ani mantinely jejich expanze. Pokud se vyloučení násilí stane všeobecně přijímanou normou, bude to znamenat přeměnu identit aktérů do stavu, v němž identita bude aktérovi bránit v použití síly a povede ho ke spolupráci s ostatními. Důležitou roli v tomto procesu hrají mezinárodní instituce, které podle konstruktivistů nejen usnadňují kolektivní akci racionálních aktérů, jak tvrdí liberálové, nýbrž svou činností přispívají k přeměně identit těchto aktérů. Součástí této přeměny norem a identit patrně bude i radikální změna v chápání suverenity znamenající konec tradičního vestfálského státu.

Mezinárodní hyperprostor

 

Postmoderní koncepce mezinárodního řádu je svým způsobem protimluv, neboť postmoderna usiluje především o podvrácení řádu stávajícího a její radikální zpochybnění autority brání v načrtnutí vlastní vize, která by netrpěla stejným problémem logocentrismu jako stávající kritizovaný řád. Na základě kritiky stávajícího řádu přesto vznikají myšlenkově bohaté a originální představy o budoucím mezinárodním řádu. Podrobněji se zmíníme o koncepci Jamese Der Deriana (Der Derian, 1992; Huysmans, 1997).

Každý mezinárodní řád trpí odcizením (estrangement), toto odcizení nabývá různých podob, jimž odpovídají různé podoby zprostředkování mezi odcizovanými subjekty. V mezistátním systému je odcizení definováno vztahy mezi státy, tj. státy spatřují jeden v druhém ohrožující jinakost, a toto odcizení je překonáváno diplomacií. Diplomacie tak vystupuje jako hlavní charakteristika vestfálského systému. Naopak antidiplomacie (anti-diplomacy) má překonávat odcizení vznikající napříč státy, které postupně s krizí suverenity nabývá na větším významu než odcizení mezi státy (viz Ashleyho „konflikty napříč“). Jedná se např. o odcizení mezi třídami či jinými sociálními skupinami v mezinárodním řádu. Roli ohrožující jinakosti zde nehraje jiný stát, ale jiná třída či jiná skupina, ať už uvnitř, či vně státu. Techniky anti-diplomacie, které mají překonávat tento ve vestfálském systému nový typ odcizení, potom definují jednak stávající a jednak nastupující mezinárodní řád. Tyto techniky souvisejí především s rozvojem moderních informačních, dopravních a pozorovacích technologií, jedná se o dohlížení, politizaci rychlosti a simulaci.

n Dohlížení umožňuje pozorovat, aniž by pozorující byl sám pozorován. V mezinárodním řádu mají význam jeho vojensko-
-strategické funkce v podobě monitorování hrozeb prostředky nejmodernější techniky. Možnost detailního pozorování hrozby poskytuje více než reálnou, totiž hyperreálnou informaci o hrozbě, ovšem zároveň tuto hrozbu neustále zpřítomňuje.

n Politizace rychlosti dává do souvislosti rychlost s povahou mezinárodního řádu. Obrovská akcelerace rychlosti přenosu informací a přesunu materiálních objektů posílila strategický význam rychlosti na úkor tradičního území. Rozhodující již není kontrola území (předmět geopolitiky), nýbrž kontrola času (předmět chronopolitiky). Tím se ocitá v krizi územně definovaný stát. Média, která s minimálním časovým prodlením informují o dění a hrozbách, vytvářejí hyperrealitu, v níž jsme v reálném čase vystaveni neustále se měnícím hrozbám.

n Simulace, např. počítačové simulace vojenských konfliktů, rovněž vytvářejí hyperrealitu, která je pro účastníky simulace důležitější než sama realita. Příprava na vojenské konflikty se odehrává ve virtuální realitě a v téže počítačové a komunikační hyperrealitě jako simulace probíhá i skutečné vedení konfliktů. Simulace překonává hrozbu tím, že ji umožňuje zničit ve virtuální realitě, nicméně tím ji současně zpřítomňuje a činí hyperreálnou.

Nastupující mezinárodní řád proto nemá primárně prostorový charakter. Fyzický prostor byl vytlačen technologickým hyperprostorem konstituovaným technikami antidiplomacie, které na jedné straně překonávají a na druhé straně reprodukují, či dokonce prohlubují, odcizení mezi subjekty tohoto hyperprostoru.

Patriarchát

 

Základním definičním znakem mezinárodního řádu je podle feministických přístupů postavení žen. Stávající řád je nespravedlivý, neboť jeho politické, bezpečnostní, ekonomické, sociální a diskurzivní struktury znevýhodňují ženy oproti mužům a brání jim v emancipaci. Jedná se o partiarchát, tj. institucionalizovanou nadvládu mužů, opírající se o vykořisťování žen, na něž jsou přenášeny pouze málo ceněné činnosti (Tickner, 2002). Mezinárodní řád, v němž jsou ženy zrovnoprávněny, představuje spravedlivější a stabilnější alternativu. Bude spravedlivější proto, že umožní druhé polovině lidstva rovnoprávnou účast, a bude také stabilnější, protože větší zapojení žen patrně sníží jeho násilný charakter. Tato úvaha se opírá jednak o biologický argument, tvrdící, že násilí je neslučitelné s mateřstvím jako s jednou z nejvýznamnějších „ženských“ hodnot, jednak o konstruktivistický argument, upozorňující, že hierarchie válka–mír má rodový charakter, podle něhož konstrukce ctností nezbytných k vedení války (síly, odvahy a racionality) odpovídá konstrukci maskulinity. Privilegování maskulinity má proto proválečný charakter.

Pokračování kapitoly najdete v knize