„Posloucháš mě!?“ Tuhle otázku, vyslovenou rozhodným a přísným tónem, slyší děti velice často. Ale v duchu si často kladou otázku: „Ale posloucháš ty mě?“ A mají pravdu. Přestože o dětech panuje představa, že dospělým nenaslouchají, platí i opak. Dospělí také často neposlouchají, co děti říkají. Otázka dospělého je však obvykle výzvou k poslušnosti, zatímco otázka dítěte je prosbou, abychom naslouchali jeho sdělení.

"Pro dospělé je důležité zjistit několik věcí. To, že je ke konverzaci připravený dospělý, neznamená, že dítě je také připravené. Když chce dospělý akutně mluvit o určité věci, neznamená to, že dítě má v tentýž okamžik stejnou potřebu. Jeden ze způsobů, jak zvýšit motivaci dítěte, je poslechnout si jeho příběh."
Martine Delfos

Ukázka z knihy 

5.2 Vedení rozhovoru s dětmi od 4 do 6 let

1 Metakomunikace
■ Velice důležité je vysvětlení rámce rozhovoru, protože dítě dosud dostatečně nezná kódy vedení rozhovoru.
■ Dítěti musíme dát na vědomí, že chceme znát jeho skutečný názor, ne fantazie.
■ Dítěti je třeba sdělit, že dospělý klade otázky, protože na ně nezná odpověď. Dítě dostatečně nezná zásadu zpětné vazby.
■ Rozsáhlé používání metakomunikace – mimo jiné proto, abychom dítěti objasnili, zda rozhovor probíhá podle požadovaných kódů; abychom je stimulovali ke sdělení věcí, které jsou důležité; abychom mu sdělili, jaký účinek má to, co říká; abychom podpořili jeho sebedůvěru.

2 Forma, v níž se rozhovor uskutečňuje
■ Střídání hry a rozhovoru. Pokusíme se navázat na aktivitu, jíž se dítě už zabývá, nebo iniciovat novou aktivitu.
■ Krátké deseti- až patnáctiminutové verbální rozhovory proložené hrou, což může celý rozhovor protáhnout.
■ Využití neverbálních forem hry, krátkých příběhů a dokončování vět. Vhodné je také použití neverbálních metafor, jako je hra s panenkami, loutkové divadlo nebo hra s autíčky.
■ V příbězích jsou využíváni členové rodiny – například spíše (pomyslný) bratříček než (pomyslný) kamarád.
■ Když se dítě unaví, pokračujeme v aktivitě, ale v rozhovoru uděláme přestávku a po ní opět pokračujeme.
■ Příliš dlouho klidně nesedíme. To může vyvolat napětí, kdežto pohyb napětí snižuje.

3 Verbální aspekt
■ Stručné a konkrétní používání jazyka. Nepoužíváme obtížná slova.
■ Pomáháme dětem s formulacemi, když hledají slova, ale ptáme se, jestli je doplnění správné. Formulace dospělého dítě samo od sebe nezpochybňuje, musí k tomu být vyzváno.

4 Neverbální aspekt
■ Často používáme neverbální komunikaci, jak pomocí předmětů, tak vyjadřováním prostřednictvím řeči těla.

5 Techniky ptaní
■ Střídáme otevřené otázky s uzavřenými.
■ Uzavřené otázky nepoužíváme jako hlavní, ale především k doplňování, vyptávání na podrobnosti a kontrole, zda je krátké sdělení správně interpretováno. Například abychom se zeptali, zda to, co dítě říká o pomyslném bratříčkovi, platí také pro ně.
■ Vyhýbáme se sugestivním otázkám a používáme je jen tehdy, jsme-li si jistí tím, co si dítě myslí.
■ Ptáme se na události spíše v prostorovém smyslu („kde jsi tehdy byl“; „jak vypadal pokoj“), než v časovém smyslu („kdy to bylo“).
■ Klademe otevřené otázky na hlavní linie události. Vyptáváme se na podrobnosti.
■ Opakujeme otázky různým způsobem. Neptáme se souhrnně.

6 Motivace
■ Pracujeme trvale na motivaci pro rozhovor.
■ Věnujeme pozornost míře, v níž je dítě při rozhovoru angažováno, a tomu, jak důležitá aktivita je.
■ Malé děti jsou v morálním ohledu zaměřeny na trest a odměnu. Odměna je pro ně signál, že je něco správně. Ve starším věku to může znamenat, že dítě podplácíme, avšak v mladším věku znamená poskytnutí odměny, že dítě splnilo svůj úkol spočívající v účasti na rozhovoru dobře. Odměna může být materiální (pamlsek, nápoj, hra), ale také nehmotná (pochvala).
■ Ukončení rozhovoru přizpůsobíme oblouku napětí dítěte.