Ukázka je vzata z knihy Politická sociologie.

Tak zatímco Jean Jacques Rousseau (1978) definuje svobodu jako poslušnost vůči zákonu, který jsme si udělili, Thomas Hobbes (1988) tvrdí, že svoboda končí tam, kde začíná zákon, chápe svobodu jako jakousi volnost. Rousseau prohlašuje pravý opak – svoboda je jednáním v rámci pravidel, na jejichž utváření se samy můžeme podílet. Podobně, třebaže poněkud sofistikovaněji definuje svobodu Charles Montesquieu (1989), když tvrdí, že svoboda není volnost, ale právo dělat vše, co dovolují zákony. Jeho definici převzala celá řada právních dokumentů, mimo jiné i Ústava ČR: „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá.“ Montesquieuovo pojetí je pro nás důležité, neboť poukazuje na to, že svoboda je vlastně výkazem (či rovnováhou) jistot a možností. V politické filozofii se v souvislosti s pojmy možnosti a jistoty ustálilo rozlišení na „pozitivní“ a „negativní“ svobodu (Arendt, 1994; Berlin, 1999). Toto rozlišení poukazuje na to, že pojem svoboda můžeme chápat jak negativně ve smyslu svobody „od“ (útlaků, zvůle, násilí apod.), tak pozitivně jako svobody „k“ (politickému jednání, vzdělávání, cestování, podnikání apod.), tedy svobody jako možnosti k určité činnosti. Vztah mezi pozitivní a negativní svobodou je vztahem možností a jistot, kdy jistoty vypovídají spíše o kvalitě celkového prostředí (a jeho právních jistotách), a možností potenciálu jednající osoby (trpělivosti, majetku, nadání apod.) k dosahování určitých cílů. Pozitivní a negativní svoboda jsou v jistém smyslu dvěma stranami jedné mince.

Ačkoli obě hlediska svobody (pozitivní i negativní) představují součást svobody jednotlivce, existuje mezi nimi v jistém smyslu vztah nepřímé úměrnosti. Je to proto, že možnosti (pozitivní svoboda) jedněch představují potenciální ohrožení jistot (negativní svobody) ostatních a naopak že jistoty představují omezení možností všech. Jinými slovy – více možností pro všechny znamená méně jistot a naopak. Uvedu běžný příklad ze silničního provozu. Pokud by řidiči důsledně respektovali přednost chodců na přechodech, nebylo by potřeba zájmy chodců chránit opatřeními (retardéry, semafory), jež omezují automobilisty také v době, kdy nikde okolo žádní chodci nejsou. Podobných příkladů bychom mohli uvést celou řadu.

Všechny tyto příklady dokládají obecné pravidlo: Čím méně osob bude (zne)užívat svých možností (pozitivní svobody) na úkor jistot (negativních svobod) ostatních, tím méně bude třeba tyto jistoty (negativní svobody) chránit na úkor možností (pozitivních svobod) všech. Můžeme to formulovat také tak, že čím více odpovědnosti k zájmům ostatních (tedy jakési morální shody) v dané společnosti existuje, tím méně je třeba mezilidské vztahy regulovat vynutitelnými pravidly (zákony). Čím více morální shody (odpovědnosti a ohledu k zájmům ostatních) existuje, tím více zbývá prostoru pro naše možnosti (pozitivní svobody). Zní to poněkud utopicky a mohlo by to navozovat zdání, že společnost, kde se všichni na všem shodnou, je absolutně svobodná; ze zkušenosti však víme, že společnost takto nevypadá. Zejména liberální demokracie přijímají zájmovou pluralitu a konfliktnost jako přirozenou, nebo dokonce jako žádoucí. Je nicméně výhodné, pokud jsou lidé schopni upravovat své vztahy, aniž by vytvářeli vynutitelná pravidla chování. Jistá míra samoorganizace je ve svobodné společnosti velmi žádoucí, ne -li nutná.

Je tomu tak proto, že mezi právní normou a morální normou jakožto dvěma druhy společenského regulativu existuje významný rozdíl. Právní norma platí obecně, tedy za všech okolností. Nelze ji (na rozdíl od semaforu) vypnout, spíše si ji můžeme představit jako onen retardér, přes který musí řidič přejet bez ohledu na přítomnost či nepřítomnost chodců. Právní norma platí vždy a nelze ji beztrestně porušit. S morální normou je to trochu jinak. Lze ji beztrestně porušit tehdy, pokud tím neohrožuji zájmy někoho jiného. Morální norma coby pravidlo správného sociálního jednání se vyznačuje na rozdíl od právní normy jakousi fluiditou, jež spočívá v tom, že míra prohřešku je odvozena od míry škody, kterou dané jednání způsobí. Právní norma takovou povahu nemá. Je -li nějaké jednání klasifikováno jako přestupek či trestný čin bez ohledu na to, kolika lidem byla tímto jednáním újma způsobena, trestu se nevyhneme. Můžeme to zjednodušeně formulovat i tak, že trest za přestupek morální normy má většinou kompenzační povahu, trest za přestupek právní normy naopak povahu taxativní.

K tématu by vás mohly zajímat tyto novější knihy:
Gustave Le Bon: Psychologie davu
José Ortega y Gasset: Vzpoura davů
Erich Fromm: Strach ze svobody
Walter Lippmann: Veřejné mínění
Jan Jandourek: Úvod do sociologie