Ukázka je z knihy Základy psychologie emocí (Stuchlíková 2002), dostupné jako e-kniha.

To, jak sociální vztah končí, ovlivňuje celé zhodnocení. Později se ukázalo, že hodnocení vrcholného momentu a konce vysvětluje zhruba 94 % variance v hodnocení celé epizody, zatímco délka trvání této epizody přispívá jen třemi dalšími procenty vysvětlené variance. Ukazuje se, že lidé jsou tedy velmi citliví na nejintenzivnější vrcholové okamžiky dané epizody a na její konec. Zdá se, že v retrospektivním hodnocení celé emocionální epizody se kombinují tyto dva momenty a ostatní momenty jsou méně důležité (např. délka sama o sobě je jakoby přehlížena).

Velmi zajímavé výzkumy ukazují, že u epizod bolesti lidé hodnotí lépe pokus, který trval déle, ale který byl ukončen menší bolestí, než kratší pokus, u něhož byla bolestivost po celou dobu stejná (tyto výzkumy se dělají tak, že jsou pokusné osoby požádány, aby ponořily ruku do bolestivě studené vody na dobu asi 60 vteřin. Teplota je 14 stupňů a už změna teploty ze 14 na 15 stupňů je zaznamenána jako poněkud menší bolest). Ve studii Kahnemana, Fredricksona, Schriedera a Redelmeiera (1993) podstoupily zkoumané osoby dvě varianty zmíněného bolestivého pokusu. Při třetím pokusu si mohli vybrat, kterou variantu zopakují. Ukázalo se, že 69 % účastníků si vybralo ke zopakování delší pokus, v němž byla po 60 vteřinách teplota na dobu dalších 30 vteřin zvýšena o jeden stupeň (oproti možnosti opakovat jen 60vteřinový pokus se stálou teplotou 14 stupňů). Přitom celých 81 % účastníků uvádělo, že zaznamenali zmenšení prožívané bolesti.

Pravděpodobně nejdramatičtější důkazy pro pravidlo vrcholu a konce a pro přehlížení délky trvání epizody vycházejí z terénních výzkumů, které byly provedeny Redelmeierem a Kahnemanem u nevyhnutelné bolesti během medicínské procedury (1996). Jednalo se o výzkumy pacientů, kteří podstoupili kolonoskopické vyšetření (bolestivé vyšetření tlustého střeva) a indikovali svou aktuální bolest na vizuální analogové škále každých 60 vteřin během procedury. Zajímavé je např. to, že celkové zhodnocení bolestivosti zákroku korelovalo s průměrem té nejvyšší bolesti v průběhu vyšetření a s bolestí na konci vyšetření velmi signifikantně. Nicméně téměř nekorelovalo s délkou vyšetření. Překvapivé bylo zjištění, že stejná citlivost na vrcholy a konce a přehlížení celkového trvání se objevilo rovněž u lékařů, když měli hodnotit pacientovu momentální bolest a potom zhodnotit celkovou bolestivost vyšetření. Například rozhodnutí lékaře o aplikaci dalších anestetik bylo korelováno právě s vrcholy a konci, ale nebylo korelováno s celkovou délkou vyšetření. Další studie, v níž byla opět použita ledově studená voda, ukázala, že když se na konec bolestivé procedury přidá část, v níž je bolest poněkud snížena, celkově to změní zhodnocení celé procedury, což by mohlo případně i napomoci k rozhodnutí o opakování takové bolestivé epizody. Je tedy možné, že intervence, která napomůže snížení celkového zhodnocení bolestivosti určité diagnostické procedury, může zvýšit ochotu podstoupit takovou proceduru opakovaně, je-li to třeba.

Zdá se tedy, že naše paměť emočních epizod (tzv. epizodický systém paměti) užívá poněkud jiná pravidla kódování osobního významu, než je tomu u sémantické paměti, pomocí níž si uchováváme neemocionální informace. Naše emoční zkušenost se tak opírá o intenzivní momenty emocí a o zasazení epizod do stávající zkušenosti, což je možné až poté, když daná epizoda skončí. Taková pravidla získávání osobního významu z emoční zkušenosti pochopitelně vzbuzují zájem lépe porozumět tomu, co se s námi děje při prožívání intenzivních emocí, jak jsou tyto intenzivní emoce regulovány a za jakou cenu. A dále i napovídají, proč jsou situace, kdy nejsme schopni ukončit nějakou emoční epizodu (např. nemožností odpoutat se od objektu při závislé lásce, prodlužovaným rozjímáním nad negativy při patologickém smutku), prožívány jako tíživé a dezorganizující.