Ukázka je z knihy Přehled moderních politologických teorií.

Mohlo by se tedy zdát, že po mnoha peripetiích se na samém sklonku 20. století většina politologů shodne na předmětu „své“ vědní disciplíny. Opak je však pravdou. Stále platí, že politická sféra, resp. politická realita je jako předmět politické vědy „vícedimenzionální fenomén“, v němž byly a jsou integrovány mnohé dimenze normativních idejí vymezujících a hodnotících jednání lidí s ohledem na určité hodnoty (dobrá vláda apod.), vztahů moci a panství – ve smyslu Weberova pojetí vlády (Weber, 1998) – (zdůrazňujících užité prostředky politického jednání), subjektivních postojů (rozlišení mezi přítelem a nepřítelem) i institucí (fungování a role státu, politického systému a jeho prvků). Již zmiňovaný český sociolog A. Obrdlík už ve čtyřicátých letech podotýkal, že vymezení oboru politická věda je velmi problematické a rozhodně není jednotné. Mezi autoritami není shoda ani o metodách výzkumu. Důvody nejednoty lze spatřovat především v tom, že politické jevy, jak zdůrazňují autoři jedné z nejvíce užívaných německých učebnic, nelze snadno uchopit, nelze k nim přistupovat pouze z jednoho zorného úhlu. (Berg-Schlosser, Stammen, 2000, s. 32–33) Pojmy „politika“ a „politický“ umožňují využívat širokou škálu přístupů, interpretací, hodnocení, a to často naprosto protikladných, neboť jejich definování vyžaduje předchozí teoretickou reflexi.

Přesto existuje jistá – z pohledu zvnějšku možná poněkud nepochopitelná – shoda v tom, že v politické vědě existuje „více rozdílných a konkurujících si vymezení toho, co je politická oblast“. Z toho logicky vyplývá, že existuje rovněž mnoho víceméně rozdílných pojetí předmětu a teoreticko-metodologických východisek této vědní disciplíny. Politická věda je tak zcela jednoznačně vědou multiparadigmatickou, vědou, která nabízí paralelně mnoho interpretačních východisek, mnoho řešení. O žádném z nich se proto nedá jednoznačně prohlásit, že je z hlediska vědeckého poznání tím jediným správným, pravdivým. Máme být proto pesimisty a přijmout defenzivní postoj vůči možnosti „pochopit politiku“, poznat mechanismy jejího fungování a cesty vedoucí ke zlepšení? Naopak, pluralita pojetí „politiky“ umožňuje nacházet alternativní strategie vědeckého poznání. Tyto strategie pak mohou být posuzovány a hodnoceny s ohledem na jejich přínos k vědeckému poznání, případně i využití získaných poznatků v praxi. (Berg-Schlosser, Stammen, 2000, s. 14) Pokud bychom přesto chtěli souhrnně a co nejobecněji definovat politickou vědu, pak by jí byla „každá empirická analýza politického fenoménu vyhovující třem podmínkám: (a) principu verifikace jako kritéria platnosti, (b) cílem její aktivity musí být vysvětlení, (c) nestrannost vědce“.

V pohledu na politiku je nezbytné rozlišovat dvě roviny. Život lidí v organizované společnosti zahrnoval od samého počátku rovinu vztahů podřízenosti a nadvlády, existenci zájmových konfliktů mezi jednotlivci či různě definovanými skupinami, v nejvyšší rovině pak takovými organizovanými a komplikovanými společenskými strukturami, jakými jsou státy. V tomto smyslu politika vždy byla a je nedílnou součástí života člověka a společnosti. Projevem tohoto praktického politického života bylo rovněž „hledání co nejvhodnějšího způsobu organizace jednotlivých lidských skupin a způsobu rozdělování materiálních statků i mocenského vlivu; celé dějiny politiky nejsou vlastně ničím jiným než trvalým hledáním nových – danému stavu, danému rozložení sil a daným hodnotícím měřítkům odpovídajících norem“. (Müller, 1991, s. 8) Tak je historicky zakotvena návaznost dnešní politologie na ostatní společenské vědy – historii, sociologii, etiku, psychologii, státovědu – které se v určitých vazbách a souvislostech politikou, tedy politickým životem společnosti, zabývaly ještě před koncem 19. století.

Jak tedy vymezit předmět politické vědy? Podle A. Obrdlíka jsou předmětem politické vědy: (a) procesy, jimiž je politická moc vytvářena, integrována a institucionalizována, (b) popis a rozbor typů organizací, funkce a kontroly politických sdružení uvnitř státu, (c) problémy vůdcovství, voleb, autority, moci, (d) analýza vztahu organizované politické moci k jiným společenským silám (veřejné mínění, tisk, hospodářské skupiny apod.), (e) politické ideologie a (f) mezinárodní vztahy. (Cit. podle Bednaříková, 1968, s. 86–87)

Knihu Přehled moderních politologických teorií koupíte na našem e-shopu.