Vždycky mě ničí, když najdu své staré diáře zaplněné zpola zapomenutými jmény pacientů, s nimiž jsem prožil ty nejmilejší zážitky. Tolik lidí, tolik hezkých okamžiků. Co se s nimi stalo? Mé kartotéky plné přihrádek a hromady magnetofonových záznamů mi často připomínají jakýsi obrovský hřbitov: životy směstnané do klinických spisů, hlasy zachycené na elektromagnetické pásky navěky přehrávající své drama. Přítomnost těchto pamětníků mě naplňuje intenzivním pocitem pomíjivosti. I když jsem zabrán do přítomnosti, cítím kolem sebe přízrak zániku, jak mě sleduje a čeká – zánik, jenž nakonec zničí vše, co jsme prožili, a jenž přesto svou nevyhnutelností navozuje hluboké dojetí i krásno. Má touha vyprávět, co jsem prožil s Ginny, je velmi silná. Fascinuje mě možnost odvrátit zánik, prodloužit dobu našeho krátkého společného života. O kolik příjemnější je vědět, že ten život bude existovat v mysli čtenáře, a ne v opuštěném skladišti nepřečtených klinických poznámek a nepřehraných magnetofonových pásků.

Ten příběh začíná jedním telefonátem. Jakýsi tenký hlásek mi řekl, že se jmenuje Ginny, že právě přijela do Kalifornie, že byla několik měsíců v terapii u mé kolegyně na východním pobřeží a ta jí doporučila mě. Já jsem se právě vrátil z ročního akademického volna v Londýně, takže jsem dosud měl dostatek volného času a s Ginny jsem si naplánoval schůzku na pozítří.

Setkal jsem se s ní v čekárně a vedl jsem ji chodbou do své pracovny. Nedokázal jsem kráčet dostatečně pomalu. Jako nějaká orientální žena pohybovala se o několik nehlučných kroků za mnou. Nepatřila sama sobě, nic na ní neladilo s ničím – její vlasy, úsměv, hlas, chůze, svetr, boty, všechno bylo poskládáno dohromady jen náhodně. A bylo dost pravděpodobné, že to všechno – vlasy, chůze, ruce a nohy, roztrhané džíny, vojenské ponožky – se rozpadne na kusy. A co zbude? Možná ten úsměv. Nic pěkného, bez ohledu na to, jak by se ty součásti poskládaly! Přesto to bylo zvláštně příjemné. Nějak mi během pár minut dokázala dát najevo, že mohu dělat cokoli a ona se naprosto vydá do mých rukou. Nevadilo mi to. V tom okamžiku mi to nepřipadalo jako těžké břímě.

Promluvila a já jsem se dozvěděl, že je jí dvacet tři, že je dcerou bývalé operní pěvkyně a obchodníka z Filadelfie. Má o čtyři roky mladší sestru a spisovatelské nadání. Přijela do Kalifornie, protože ji přijali, na základě nějakých krátkých povídek, do ročního programu uměleckého psaní na blízké škole. Proč teď vyhledala pomoc? Řekla, že musí pokračovat v terapii, kterou začala před rokem, a zmateně a nesystematicky popisovala své hlavní životní problémy. Kromě toho, co výslovně uváděla, jsem v průběhu rozhovoru rozpoznal několik dalších velkých problémových oblastí.

Zaprvé její autoportrét, načrtnutý rychle jedním dechem, s občasnými metaforami podtrhujícími litanii o sebenenávisti. Je masochistkou ve všech ohledech. Celý život zanedbává své potřeby a touhy. Nemá žádnou sebeúctu. Cítí se jako duše oddělená od těla – jako štěbetající andulka poskakující sem a tam z bidélka na bidélko, když se svými přáteli chodí po ulicích. Myslí si, že pro své přátele není ničím víc než éterickým obláčkem.

Nechápe sama sebe. Říká: „Musím se připravit, když mám být mezi lidmi. Nachystám si, co budu říkat. Nemám žádné spontánní pocity – mám, ale v jakési klícce. Kdykoli vycházím ven, mám strach a musím se na to připravit.“ Nepřiznává a nevyjadřuje svůj hněv. „Neustále lidi lituji. Jsem ztělesněním klišé, že ,Když nemůžeš lidem říct nic hezkého, radši neříkej nic‘.“

Vzpomíná si, že se v dospělosti rozzlobila jen jednou: před lety se rozkřičela na jednu spolupracovnici, která ji povýšeně komandovala. Třásla se pak několik hodin. Nemá žádná práva. Ani jí nepřijde na mysl, aby se rozčilovala. Je tak naprosto zaujatá tím, aby připodobnila ostatní obrazu svému, že ji ani nenapadne položit si otázku, jestli má druhé lidi ráda.

Je naplněna sebepohrdáním. Nějaký tichý hlas uvnitř se jí neustále vysmívá. Kdyby se náhodou na chviličku zapomněla a spontánně se vrhla do života, ten asketický hlas ji zažene zpátky do krunýře její plachosti. Během rozhovoru si nedovolila jediné kladné sebehodnocení. Sotva se zmínila o programu uměleckého psaní, ihned mě upozornila, že k němu přišla jen díky své lenosti. Zaslechla, jak se někde někdo o něm baví, a přihlásila se jen proto, že se nevyžadovala žádná formální přihláška, jen poslala několik povídek, které napsala dva roky předtím. Jistěže se nezmínila o zřejmě vysoké kvalitě těch povídek. Její literární produktivita se postupně vytratila a teď měla těžký spisovatelský blok.

Všechny její životní problémy se odrážely ve vztazích s muži. Přestože zoufale toužila po trvalém vztahu s jedním mužem, nikdy si nedokázala takový vztah udržet. V jednadvaceti letech přeskočila od dívčí sexuální nevinnosti do pohlavních styků s několika muži (neměla právo říci „ne“!) a naříkala, že sama sebe prohodila oknem přímo do ložnice, aniž by prošla adolescentním předpokojem milostných schůzek a laskání. Líbí se jí, když je tělesně blízko nějakému muži, ale nedokáže se sexuálně uvolnit. Orgasmus prožila při masturbaci, ale její vnitřní neodbytný hlas je příčinou, že se sotva kdy přiblíží k orgasmu při pohlavním styku. Ginny se zřídka zmiňovala o otci, ale její matka byla všudypřítomná. „Jsem bledým odleskem své matky,“ řekla. Vždy si byly neobvykle blízko. Ginny říkala své matce vše. Vzpomíná si, jak s matkou čítávaly Ginnyiny milostné dopisy a chichotaly se nad nimi. Ginny byla vždy hubená, měla odpor k mnohým jídlům, a když byla na základní škole, více než rok pravidelně před snídaní zvracela, až to rodina začala považovat za součást každodenní ranní toalety. Vždycky jedla hodně, ale když byla malá, měla problémy jídlo polknout. „Snědla jsem celé jídlo, ale na konci jsem to všechno měla stále v puse. Pak jsem se snažila spolknout všechno najednou.“

Měla hrozivé noční sny, ve kterých ji někdo pohlavně zneužíval, obvykle nějaká žena, ale někdy i muž. Také se jí vracel sen, ve kterém je buď obrovským prsem a visí na ní spousty lidí, nebo se ona sama drží nějakého mamutího prsu. Asi před třemi lety začala mívat hrůzostrašné sny, kdy nedokázala rozpoznat, jestli spí, nebo bdí. Zdá se jí, že na ni oknem zírají lidé a dotýkají se jí. Jakmile jí to dotýkání začne být příjemné, změní se v bolest, jako by jí chtěli utrhnout prsy. Někde daleko v pozadí je v těchto snech slyšet hlas, který jí připomíná, že nic z toho není skutečnost.

Na konci hodiny jsem byl z Ginny dost vystrašený. Navzdory mnoha přednostem – jemný šarm, hluboká citovost, bystrost, vysoce rozvinutý smysl pro vtip, pozoruhodný talent pro slovní vyjadřování – jsem nacházel patologii na každém kroku: příliš mnoho primitivního materiálu, sny, které stíraly hranici mezi skutečností a fantazií, ale především podivná rozplizlost, rozmazané „hranice ega“. Zdálo se, že je nedostatečně oddělená od své matky, a její stravovací potíže poukazovaly na chabý a patetický pokus o osvobození. Připadala mi jako chycená do pasti, kde na jedné straně jsou hrůzy dětské závislosti, které vyžadují potlačení vlastního já – trvalou stagnaci – a na druhé straně je získání nezávislosti, s níž se bez hlubokého sebeuvědomění cítí nesnesitelně osamělá.

Pokračování kapitoly v knize Každý den o trochu blíž