... V rozkolísaném stavu mysli, zakousnutá do Čechova a Jacquese Brela a do dalších sladkokyselých smutků, jsem šla poprvé za doktorem Yalomem. Očekávání je důležitou součástí mého osudu a já jsem očekávala hodně, neboť mi ho doporučila má newyorská terapeutka. Jelikož jsem vstupovala do jeho pracovny zranitelná a rozněžněná, snad by zabodoval i Bela Lugosi, ale pochybuji o tom. Doktor Yalom byl jedinečný.

Už při prvním rozhovoru s ním jsem byla naplněna obdivem. Mohla jsem mluvit otevřeně, mohla jsem plakat, mohla jsem žádat o pomoc a přitom se nestydět. Nebyly žádné skryté výčitky, které by mě doprovázely cestou domů. Všechny jeho otázky jako by pronikaly kašovitou hmotou mého mozku. V jeho pracovně jako bych měla právo být sama sebou. Věřila jsem mu. On je Žid – a ten den jsem i já byla Židovkou. Působil příjemně a přirozeně, aniž by to byl psychiatr typu dědy Mráze.

Doktor Yalom mi navrhl, abych se připojila do skupinové terapie, kterou vedl ještě s dalším lékařem. Bylo to, jako bych se přihlásila do špatného kurzu – chtěla jsem předmět „Poezie a náboženství“ a individuální konzultace, a místo toho jsem dostala úvodní vyrovnávací kurz (a navíc bez čokoládové polevy). Poslal mě za druhým vedoucím skupiny. Při předběžném pohovoru s tím druhým lékařem nebyly žádné slzy, žádné pravdy, jen povědomí neosobního dýchání magnetofonového přístroje.

Skupinová terapie je opravdu těžká. Obzvlášť když se stůl prohýbá pod nehybností tak jako ten náš. Skupina asi sedmi pacientů a dvou lékařů se scházela u kulatého stolu, nad nímž ze stropu visel mikrofon. Na jedné straně byla zrcadlová stěna jako skleněná síť, do které se každou chvíli chytila má tvář, když se podívala sama na sebe. Na druhé straně za zrcadlem seděla skupina stážistů a dívali se do toho zrcadlového okna. Ani mi to nevadilo. Přestože jsem ostýchavá, jsem i trochu exhibicionista, takže jsem podle toho stáhla sama sebe a „hrála“ jsem jako vycpaná Ofélie. Stůl a židle mě stavěly do pozice, kdy bylo obtížné se hnout vpřed.

Mnoho z nás mělo podobné problémy – neschopnost prožívat, nevykřičený vztek, milostné problémy. Bylo pár zázračných dní, kdy se někdo z nás rozohnil a něco se stalo. Avšak časové mantinely na obou stranách naší hodiny a půl obvykle uhasily všechny velké průlomy. A příští týden už jsme byli ponořeni zpět do naší obvyklé duševní posmrtné strnulosti. (Měla bych mluvit za sebe. Ostatním se dostalo velké pomoci.) Ve skupině bylo zábavné říkat si o problémech, ale zřídkakdy jsme si říkali o jejich řešení. Spřátelili jsme se. Nikdy jsme se nedotýkali (což je v Kalifornii zcela běžné). Ke konci jsme zašli na pizzu a nechali si na ni dát všechno. Doktor Yalom se mi líbil jako vedoucí skupiny, i když jsem se stala více uzavřenou a nevyrovnanou a málokdy jsem s ním komunikovala, většinou jen očima. Můj problém byl částečně v tom, že tak jako obvykle jsem se nerozhodovala sama za sebe, ale nechávala se unášet atmosférou a přáteli. Nedokázala jsem držet hlavu vzhůru. (Několik měsíců jsem měla souběžně individuální terapii a skupinovou terapii. Bylo to s jedním mladým doktorem. Mívala jsem předtím strašné sny a doktor Yalom to navrhl.)

Opět jsem se začala cítit bez života a jako snob, takže jsem hledala umělé dýchání v setkávacích skupinkách, které byly v regionu typické. Odehrávaly se v domech různých lidí uprostřed svěžích lesů – na kobercích, na slaměných rohožích, v japonských lázních, o půlnoci. To prostředí se mi líbilo ještě více než obsah. Fyzikové, tanečnice, lidé ve středním věku, boxeři, ti všichni přicházeli se svými schopnostmi i problémy. Byla tam světla jako na pódiu a z hifi věže někde v rohu nám připomínal Bob Dylan: ty víš, že se něco děje, ale nevíš co.

Tohleto divadlo, kde do konkurzu nastupovala duše, se mi líbilo. Byly tam slzy a výkřiky a smích a ticho – vše nabité energií. Strach, opravdové herdy do zad a přátelství uplácaná z půlnočního bahna. Manželství se rozpadala před očima, řezalo se do úředníků. S radostí jsem se přihlašovala na tyhle soudné dny a zmrtvýchvstání, dosud jsem nic podobného v životě nezažila.

Někdy to člověka ale jen shodilo dolů, aniž by následovalo vytažení nahoru a spása. Čekalo se, že dokážete sledovat určitý rituální rytmus, od strachu a hrůzy až k výkřikům vhledu, vyznání a provolávání slávy. A když to selhalo, měli jste říci: „No, jsem ňouma, není mi pomoci, tak co? Nějak se s tím smířím,“ a nepříjemný pocit v žaludku vytančit.

Nakonec jsem si uvědomila, že čekám spásu ze dvou různých stran – od pevné, pomalé, vytrvalé skupinové terapie, která byla přesně jako můj život, a od psychodramat středověkých karnevalů mysli a srdce. Věděla jsem, že doktor Yalom nesouhlasí, abych se těch setkání účastnila, zejména s jedním vedoucím, který byl inspirující a úchvatný, ale neměl žádné diplomy, jen magii. Nikdy jsem se doopravdy nerozhodla, ke které straně patřím, a pokračovala jsem v obou formách terapie, přičemž jsem se neustále scvrkávala. Nakonec jsem se ve skupinové terapii začala cítit, jako bych si s sebou nosila svou kuklu, každý týden si ji připevnila k židli, seděla v ní hodinu a půl a pak odešla. Odmítala jsem se zrodit.

Pokračování v knize Každý den o trochu blíž