Ukázka je z knihy Základní formy strachu (F. Riemann, 2013).

Schizoidní osobnosti 

Základní problém schizoidních osobností je strach z odevzdání se a zároveň žijí v přeceňování impulzu k sebezáchově a k vymezení já.

Životopisné pozadí

Konstitučně tomuto vývoji odpovídá útlocitné založení, velká duševní citlivost, labilita a zranitelnost. Na svou obranu si pak takový člověk vytváří mezi sebou a okolím odstup, bariéru. Pro schizoida je odstup nezbytný. Odstup mu poskytuje bezpečí a ochranu, že ho nikdo druhý nepohltí a neovládne.

Druhou možností je zvlášť intenzivní malá chuť nebo schopnost se vázat, díky níž je schizoid od raných dětských let svým okolím vnímán jako nepříjemný nebo rušivý. Stále znovu se u něj opakuje zkušenost, že je odmítán, kárán, že není přijímán takový, jaký je, a nedůvěřivě se proto stahuje do své ulity.

Dítě od začátku neodpovídá očekávání a představám rodičů, především matky. Například proto, že není chlapeček nebo holčička, jak si to matka přála, ale také kvůli různým jiným fyzickým znakům, pro které je pro matku těžké dávat mu lásku a náklonnost, jež v tomto věku potřebuje; na tomto místě je třeba se zmínit i o nechtěných dětech.

Aby se dítě mohlo postupně otevřít svému okolí a objevit ty, musí se mu prostředí jevit jako přijatelné a budit v něm důvěru. Malé dítě potřebuje atmosféru bezpečí, pocit, že je o ně postaráno, pocit pohodlí. První prostředí, jež dítě obklopuje, mu musí poskytovat i emocionální teplo, náklonnost, přiměřenou míru podnětů i klidu a určitou stabilitu životního prostoru, aby zís-kalo k okolnímu světu postoj důvěry a otevřenosti. Velmi důležité přitom je, aby dítě prožívalo dostatek něžné tělesné blízkosti.

Zažívá-li dítě naopak v tomto raném období svět jako nebezpečný a nespolehlivý, jako prázdný, nebo naopak jako zaplavující a dráždící příliš velkým množstvím podnětů, bude se snažit z něj uniknout, bude jím zastrašováno. Místo aby se s důvěrou obrátilo ke světu, získá k němu velmi brzy hlubokou nedůvěru.

Následkem všech popsaných poruch je rozhodně to, že dítě se musí od začátku bránit proti světu a chránit se před ním, nebo je jím zklamáno. Když nenajde vhodného partnera venku, stáhne se do sebe, samo sobě se stává partnerem a krok na cestě od sebe k ty uskuteční nedostatečně. V pozdějším vývoji, nemůže-li udělat zkušenost, která by vše uvedla na správnou míru, vznikají výše popsané mezery, sklon k nezávislosti a egocentričnost, vztaženost pouze k sobě samému.

U schizoidního, „rozštěpeného” člověka je v různě velké míře rozrušena celková souvislost prožívání jeho duševních dojmů, popudů a reakcí. Především emocionální pochody a rozumové zkušenosti probíhají jakoby odděleně, nespojují se do jednotného prožívání. Protože se musel od raného dětství orientovat pomocí rozumu a smyslových vjemů, nemá schizoid k dispozici žádné citové nuance; zná převážně primitivní formy citu; je to, jako by na paletě jeho výrazových možností byly jen extrémy - černá a bílá.

Schizoidní rysy mohou nabývat velmi různé intenzity: od mírných zábran v navazování kontaktů až po těžké poruchy prožívání a společenského přizpůsobení, jež vedou až k vyslovené asociálnosti, kriminalitě a psychóze. Nezřídka mezi nimi bývají geniální talenty. Není-li jejich citový život ochuzený, ale pouze plaše zdrženlivý, jsou schizoidi velmi diferencovaní a citliví lidé a mají hluboký odpor ke všemu banálnímu a plochému. Jen při citové ochuzenosti a emočním chladu mohou zaostávat za skutečnou lidskostí. Pro schizoida je nejdůležitější nezanedbávat pól, který je opakem k jeho úsilí o sebezáchovu a soběstačnost, tedy odevzdání se, ale integrovat ho jako doplnění v takové míře, aby jednostranné a nadhodnocené „otáčení kolem vlastní osy" nenabylo absolutní převahy a nevehnalo ho do chorobné izolace, která u něj přeruší veškeré vazby.

Schizoid a láska 

Pro schizoida se stávají problémem zejména ty vývojové kroky, při nichž jde o kontakt s druhými lidmi: vstup do mateřské školy, do kolektivu třídy; puberta a setkání s druhým pohlavím; partnerské vztahy a veškeré vazby. Protože každá blízkost u něj vyvolává strach, musí se držet zpátky, a to tím více, čím více se s někým sblíží a především čím více se přiblíží nebezpečí, že by někoho miloval nebo byl někým milován, což si umí představit pouze jako stav, kdy se celý vydá nebo se stane závislým.

Potíže v kontaktu s druhými lidmi, které se objeví v dětství, by měli rodiče a vychovatelé rozpoznat jako počátek schizoidních problémů, které snad ještě mohou být zastaveny nebo alespoň zmírněny. Když má dítě potíže s kontakty v mateřské škole nebo ve třídě; když si nenajde žádného přítele; když si připadá, že osaměle stojí stranou, nebo když se tak jeví ostatním; když se mladý člověk kolem puberty vyhýbá vztahům k druhému pohlaví, místo toho se noří do knih, straní se kontaktů, věnuje se kutilství nebo dělá jiné věci, při nichž je vždy sám - to všechno jsou alarmující známky, kterým bychom měli rozumět a při kterých by si rodiče měli nechat poradit.

Ještě problematičtější bývá pro schizoidní osobnosti postpubertální stadium nabádající k navázání partnerského vztahu. V lásce se totiž navzájem přibližujeme nejvíce, duševně i tělesně. V každém milostném setkání je rovněž ohrožena naše svébytnost a naše nezávislost, a to tím víc, čím víc se druhému otevřeme, ale také tím víc, čím víc se toho chceme uchránit. Proto se z těchto setkání často stávají úskalí. Neumí se o druhé pohlaví ucházet nebo ho dobývat, ani ho neumí svádět nebo se mu vzdát. Něha, verbální nebo emocionální vyjádření náklonnosti jsou mu cizí a naprosto mu také chybí vcítění, schopnost vžít se do někoho druhého.

Pokusy o vyřešení konfliktu mezi naléhající žádostí a strachem z mezilidské blízkosti mohou vypadat různě. Často tak, že se schizoid pouští jen do nezávazných, snadno ukončitelných nebo ryze sexuálních vztahů, v nichž sexualitu jakoby odštěpuje od svého citového života. Ale i kvůli emocionální nezúčastněnosti snadno střídá své partnerské vztahy. Tak se chrání, aby při hlubším vztahu s druhým člověkem nevyšla najevo celá jeho neobratnost a nezkušenost ve věcech citu. Ze stejného důvodu se také brání známkám náklonnosti ze strany partnera - neví, jak má na ně odpovídat, jsou mu spíš trapné.

Schizoidi mají strach z toho, že by se vázali, že by zakotvili, byli závislí nebo poražení. To jediné, co schizoidovi skutečně patří a co je mu do jisté míry důvěrné, je on sám; proto ta citlivost na skutečné nebo domnělé ohrožení jeho integrity, na zásahy do jeho osobní sféry, kterou potřebuje, aby neztratil oporu v sobě samém.

Nezřídka zničí schizoid svým cynismem všechna hnutí něhy u sebe i u partnera. Pokročí-li citový chlad ještě dál, vystupňuje-li se do extrémů a do patologie, může být už jen krůček ke znásilnění či dokonce k vraždě z vilnosti. Kvůli obtížnosti navázat s partnerem citový vztah, ba vůbec najít partnera, se schizoidi často také pokoušejí uspokojovat se pouze masturbací. Jindy se uchylují k náhradním objektům, jako je tomu například u fetišismu. U schizoidů se nezřídka setkáváme s infantilním sexuálním vývojem. Někdy se u schizoida projeví potlačená schopnost milovat a touha po oddanosti jako extrémní žárlivost.

Pro schizoida je snad nejobtížnější rozvinout právě svou schopnost milovat. Je neobyčejně citlivý vůči všemu, co hrozí omezením jeho svobody a nezávislosti; v projevování citů je skoupý a je nejvděčnější, když mu partner dává nevtíravou náklonnost, kousek domova a bezpečí. Kdo ho umí takto přijímat, může počítat s jeho hlubokou náklonností, kterou pouze neumí vhodně projevit a přiznat.