Koupit na e‑shopu

Ve druhém díle si tedy můžete přečíst rozhovory s osobnostmi, které do profesního života vstupovaly od druhé poloviny 60. let a jejichž příběhy tak odhalují sdílené problémy zapříčiněné především událostmi roku 1968 a později normalizace, které zasáhly jak do osobních životů nestorů československé psychologie, tak i do jejich odborných zájmů a ambicí. 

Konkrétně se můžete těšit na rozhovory s Karlem Balcarem, Petrem Kulišťákem, Jiřím Marešem, Jiřím Růžičkou, Vladimírem Řehanem, Ivou Šolcovou, Jaroslavem Šturmou, Marií Vágnerovou a Zdeňkem Vtípilem. I v tomto díle jsou rozhovory doplněny životopisnými medailony a duchovními portréty, dobovými dokumenty a fotografiemi. 

Autorský tým vedli:

Prof. PhDr. Ivo Čermák, CSc., vědecký pracovník Psychologického ústavu Akademie věd ČR a vysokoškolský pedagog na MUNI v Brně a na univerzitě v Ružomberoku

a

Doc. Mgr. Radovan Šikl, Ph.D., vědecký pracovník Psychologického ústavu Akademie věd ČR, zástupce ředitele a vedoucí oddělení kognitivní psychologie.

Ukázka:

Rozhovor s Marií Vágnerovou

* * *

SH: To mě zaujalo. Jak vás napadlo přibrat si k psychologii ještě přírodovědný obor?

MV: Jednoduše. Po skončení školy jsem chtěla jít dál, tehdy se tomu říkalo kandidatura, dneska je to doktorandské studium. Ale samozřejmě mě vyhodili, tehdejší vedoucí katedry psychologie Linhart mě vyhnal se slovy „až se budete, soudružko, angažovat, tak se můžete přihlásit…“. Tím to skončilo, protože jsem se samozřejmě tímto způsobem angažovat nemínila. Řekla jsem si, že když mám pokračovat, budu studovat genetiku, to už jsem chtěla delší dobu. K práci, jakou jsem s těmi dětmi dělala, by se dobrá znalost genetiky hodila. Přihlásila jsem se na dálkové studium na přírodovědeckou fakultu, na jednooborovou biologii se specializací na genetiku. A bylo to perfektní. Bylo to to nejlepší, co mi mohl bolševik udělat. Kdybych mohla na kandidaturu na psychologii, skončila bych asi jako nějaká tuctová pracovnice, která dělá pořád totéž. Kandidaturu jsem nakonec dělala právě na genetice.

SH: Podařilo se vám tam najít téma, které by se prolínalo s psychologií?

MV: Ani ne, věnovala jsem se genetice očních vad. Diplomku jsem psala o genetice kongenitální katarakty, což je vrozený šedý zákal. Šedý zákal mají i staří lidé, ale geneticky je to úplně jiná kategorie než u dětí. Kandidátskou práci jsem taky psala o genetice zrakových vad, ta už měla širší záběr… Propojit téma diplomky s psychologií, to by bývalo tenkrát nešlo. Dneska už jo, dneska se genetika v psychologii dá pěstovat, ale tenkrát to nebylo možné, protože neuropsychologie, přes kterou ta genetika jde, byla téměř na bodu nula. Tím myslím pochopení, že psychické projevy mohou mít genetický základ…

SH: Dokázala byste zhodnotit, co vám toto studium přineslo? Třeba jiný způsob myšlení?

MV: Jo, určitě. Na přírodovědecké fakultě jsem zjistila, že mi tento styl myšlení vyhovuje daleko víc. Že přesně tohle je ono. Doteď jsem v kontaktu s některými lidmi z oboru. Spousta těch znalostí by se psychologům hodila. Tím, že mám vystudovanou biologii, je pro mě neuropsychologie celkem srozumitelná, tohle lidi s klasickým vzděláním v oblasti psychologie prostě mít nemůžou.

SH: Sledujete stále vývoj v genetice?

MV: Samozřejmě, a když píšu nějakou novou knihu, vždycky se nachýlí i k neuropsychologii a ke genetickým základům, ať už jde o psychologii osobnosti, obecnou psychologii, kresbu, nebo teď i poslední knížku o pozornosti. Určitě tyto poznatky využívám.

SH: Vraťme se ještě k vaší profesní dráze. Opakovaně jste zmínila pana profesora Matějčka jako osobnost, která vás provázela životem. Potkala jste potom ještě někoho dalšího, kdo by pro vás byl svým významem a vlivem srovnatelný?

MV: Ne, to ne. S profesorem Matějčkem jsem spolupracovala až do doby, kdy zemřel. A pak jsem po něm ještě – z lásky k učiteli – převzala grant ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Bohnicích. Následovaly ještě další dva granty a setrvala jsem tam, než se ústav přestěhoval do Klecan. Profesor Matějček byl fantastický v tom, že nám nechal hodně volnosti. Často třeba říkal: „To já nevím, to musíš sama.“ Ale vždycky si na nás udělal čas. Měl velmi osobní přístup k dětským pacientům a díky svému šarmu měl půlku diagnostiky vyřešenou. Jeho postoj k pacientům i k oboru mne lidsky i profesně oslovil. Dodnes jsem ve velmi úzkém vztahu s jeho dcerou a zetěm… Pavel Říčan, to už byl spíš kamarád. Později přišel sem, na Husitskou teologickou fakultu, tehdy už jsem tu byla, a několik let tady učil. Jinak už mě nikdo nenapadá.