Za starých časů žil jeden král, který si k sobě povolal derviše a řekl mu:

„Cesta dervišů, která posloupností Mistrů sahá bez přestávky k nejranějším dnům lidstva, vždycky poskytovala světlo, jež motivovalo skutečné hodnoty. Mé království není nic než pouhý odraz těchto hodnot.“

„Tak tomu je,“ přisvědčil derviš.

„A teď,“ pravil král, „protože jsem tak osvícený, že znám uvedená fakta, dychtivě si přeji poznat pravdu, kterou můžeš ty ve své vyšší moudrosti učinit zjevnou. Uč mě!“

„Jde o rozkaz, nebo o žádost?“ zeptal se derviš.

„Cokoli si vybereš,“ odpověděl král. „Pokud to bude fungovat jako rozkaz, naučím se, co potřebuji. Pokud to bude úspěšně fungovat jako žádost, naučím se to také.“

A čekal, co derviš odpoví.

Minuty běžely, derviš rozjímal, až nakonec zvedl hlavu a řekl:

„Musíš počkat na ,moment sdělení’.“

Král byl zmaten. Vždyť přece cítil, že pokud se chce učit, má právo se něco dovědět. Učitel mu musí něco říct nebo ukázat nebo jinak sdělit.

Derviš opustil dvůr.

Od té doby byl derviš den za dnem králi k dispozici. Denně se řešily státní záležitosti, království procházelo obdobími radosti i zkoušek, rádci udíleli rady, boží mlýny se otáčely.

„Derviš sem chodí každý den,“ pomyslel si král pokaždé, když zahlédl postavu v záplatovaném plášti, „a přece nikdy nezavede řeč na náš rozhovor o učení. Podílí se u dvora na mnoha věcech, to je pravda; rozpráví, směje se, jí a nepochybně i spí. Čeká na nějaké znamení?“ Ať se však král snažil, jak chtěl, nedokázal nahlédnout na dno tohoto tajemství.

Nakonec, když příhodná vlna nepředvídatelného dorazila na pobřeží možnosti, probíhala u dvora debata. Kdosi říkal: „Dáúd ze Sáhelu je největší pěvec na světě.“

Krále podobné tvrzení obvykle nechávalo docela klidným, ale tentokrát pocítil neodbytnou touhu zpěváka uslyšet.

„Nechejte ho přivézt a ať přede mne předstoupí,“ poručil.

Vyslali vrchního ceremoniáře do Dáúdova domu, ale zpěvák, sám monarcha mezi pěvci, jen odpověděl: „Váš král toho o podmínkách zpěvu moc neví. Jestli se chce na mě jen podívat, půjdu. Ale jestli mě chce slyšet zpívat, bude muset počkat jako každý jiný, až budu ve vhodném rozpoložení. Jsem tím, kým jsem, právě proto, že vím, kdy zpívat a kdy ne. Kdyby to tajemství znal každý, mohl by se stát velkým pěvcem kterýkoli osel.“

Když králi vyřídili pěvcův vzkaz, zmítala se jeho duše mezi hněvem a touhou a on zvolal: „Copak tu není nikdo, kdo by toho člověka přiměl mi zazpívat? Jestli on zpívá, jen když na to má náladu, já ho zase chci slyšet, jen dokud ho chci slyšet.“

Tehdy předstoupil derviš a řekl:

„Pane všech věků, pojď se mnou, navštívíme pěvce.“

Dvořané šťouchali jeden druhého. Někteří si mysleli, že derviš hraje vysokou hru a riskuje, aby přiměl zpěváka zpívat. Kdyby uspěl, král ho bezpochyby odmění. Přítomní však mlčeli, protože se obávali námitek.

Král beze slova vstal a rozkázal, aby mu přinesli ošuntělé oblečení. Oblékl je a vydal se za dervišem do ulic.

Maskovaný král a jeho průvodce brzy došli do zpěvákova domu. Když zaklepali, zavolal Dáúd:

„Dneska nezpívám, jděte pryč a nechejte mě na pokoji.“

Na to se derviš posadil na zem a dal se do zpěvu. Zpíval Dáúdovu oblíbenou píseň a zpíval ji celou, od začátku až do konce.

Krále, který nebyl žádný velký znalec, píseň velmi dojala a uvědomil si kouzlo dervišova hlasu. Nepoznal, že derviš schválně zpívá trošičku falešně, aby vyprovokoval pěveckého mistra, který jistě zatouží opravit ho.

„Zazpívej to ještě jednou, prosím,“ žádal král, „nikdy v životě jsem neslyšel tak sladkou melodii.“

V tu chvíli však začal zpívat sám Dáúd. Král i derviš byli od prvních tónů jako přimraženi. Nedokázali odtrhnout pozornost od tónů, jež bezchybně plynuly z hrdla sahilského slavíka.

Když píseň dozněla, poslal král pěvci drahocenný dar. Derviši řekl: „Moudrý muži! Obdivuji, jak umně jsi vyprovokoval slavíka ke zpěvu, a rád bych tě učinil rádcem u dvora.“

Derviš však jen řekl: „Veličenstvo, píseň můžeš slyšet, jen když máš zpěváka, když jsi přítomný sám a když existuje někdo, kdo představení zprostředkuje. Tak jak to funguje mezi pěveckými mistry a králi, stejně to funguje i mezi derviši a jejich žáky. Čas, místo, lidé a umění.“

Existuje teorie, podle níž se mohou súfijské myšlenky studovat pouze podle jistých pravidel: zahrnují čas, místo a lidi. V této teorii se silně odráží konflikt mezi súfíji a obyčejnými scholastiky.

Učenci požadují ověření súfijských nároků na jejich vlastní termíny. Mnoho súfijských příběhů – jako např. tento – objasňuje, že súfíové požadují pouze stejnou možnost stanovit podmínky jako akademici nebo vědci.

Tento příběh pochází z učení Sajjeda Imáma Alího Šáha, který zemřel roku 1860 a hrob má v indickém Gurdaspuru.

Tento slavný naqšbandijský učitel byl pravidelně napadán učedníky různého druhu a víry kvůli jistému podivnému „nadpřirozenému“ fenoménu, který s ním byl neustále spojován. Lidé říkali, že se jim zjevoval ve snech a předával jim důležité informace; že byl viděn na několika místech zároveň; že ať řekl cokoli, vždycky šlo o informaci, kterou mohl posluchač výhodně použít. Když se s ním však člověk setkal tváří v tvář, neshledal na něm nic nadpřirozeného nebo neobvyklého.

Člověk, který špatně chápal čas

Před dávnými a dávnými časy žil v Bagdádu bohatý kupec. Měl velký dům, další menší i větší nemovitosti, plachetnice, které vozily cenné náklady do Indie a přilehlých oblastí. Kupec majetek částečně zdědil, částečně získal vlastním úsilím, které vynaložil v pravý čas na správném místě, a částečně ho nabyl díky benevolentním radám a pokynům krále Západu, jak se tehdy říkalo cordobskému sultánovi.

Pak se cosi pokazilo. Nelítostný despota uchvátil půdu i domy. Lodě, které pluly do Indie, ztroskotaly v tajfunech, neštěstí dolehlo na dům i rodinu. Dokonce i jeho nejbližší přátelé jakoby přišli o schopnost žít s ním ve skutečném souladu, i když se obě strany snažily o dobré společenské vztahy.

Kupec se rozhodl, že odjede do Španělska a navštíví svého bývalého patrona. Vyrazil přes Západní poušť. Cestou ho stíhala jedna nehoda za druhou. Osel mu pošel; on sám byl zajat bandity a prodán do otroctví, odkud uprchnul jen s největšími obtížemi; obličej mu sluncem zhnědl tak, že vypadal jako ze zvířecí kůže; drsní vesničané ho zahnali od svých dveří. Tu a tam mu nějaký derviš daroval pár soust a kus hadru na sebe. Občas se trochu napil čerstvé vody z jezírka, ale většinou pil poloslanou vodu.

Nakonec dorazil k branám paláce krále Západu.

I tady měl obrovské potíže, když chtěl vstoupit. Vojáci ho odstrkovali násadami kopí, komoří s ním odmítali mluvit. Dali mu nevýznamné místo u dvora, dokud si nevydělá dost peněz na vhodný oblek, v němž by zažádal vrchního ceremoniáře o audienci u krále.

Kupec měl neustále na mysli, že zanedlouho se octne u krále, který k němu byl v minulosti laskavý. Protože však žil už velmi dlouho v bídě a v neštěstí, utrpěly jeho způsoby a vrchní ceremoniář rozhodl, že bude muset projít kurzem chování a sebekázně, než mu bude moci povolit vstup ke dvoru.

Toto všechno kupec trpělivě snášel, než byl konečně po třech letech po odjezdu z Bagdádu vpuštěn do přijímací síně.

Král ho okamžitě poznal, zeptal se ho, jak se mu vede, a vyzval ho, aby se posadil na čestné místo vedle něj.

„Vaše Veličenstvo,“ řekl kupec, „během uplynulých let jsem hrozným způsobem trpěl. Moje půda byla uchvácena, majetek zabaven, lodě se ztratily a s nimi i celý kapitál. Po tři roky jsem bojoval s hladem, s bandity, s pouští a s lidmi, jimž jsem nerozuměl. Tady jsem, docela odkázán na slitování Vašeho Veličenstva.“

Král se obrátil na komořího. „Dejte mu sto ovcí, jmenujte ho královským ovčákem, pošlete ho daleko do hor a nechejte ho pracovat.“

Kupec byl trochu zaražený, protože doufal ve větší štědrost, ale rozloučil se podle zvyklostí a odešel. Jen co dorazil na skrovnou pastvinu, dostaly ovce mor a všechny pošly. Kupec se vrátil ke dvoru.

„Jak se daří tvým ovcím?“ zeptal se král.

„Vaše Veličenstvo, pošly hned, jak jsem je dohnal na pastvinu.“

Král pokynul a nařídil: „Dejte tomuto muži padesát ovcí a ať se o ně stará, dokud nevydám jiný rozkaz.“

Ovčák se cítil zahanbeně a skoro zoufale. Vzal ovce do hor. Začaly se pěkně pást, ale najednou se objevili dva divocí psi a zahnali je ke srázu a všechny ovce se pádem zabily.

Hluboce zarmoucený kupec se vrátil ke králi a vypověděl mu, co se přihodilo.

„Dobrá,“ řekl král, „teď si můžeš vzít dvacet pět ovcí a pokračovat jako dřív.“

Kupci už v srdci nezbyla téměř žádná naděje a byl nanejvýš zoufalý, protože se rozhodně necítil být pastýřem, ale vzal ovce a hnal je na pastvu. Jakmile tam dorazili, zjistil, že všechny březí ovce porodily dvojčata a počet zvířat se téměř zdvojnásobil. Pak se znovu narodila dvojčata. Tyto nové ovce byly tučné a měly kvalitní vlnu a chutné maso. Kupec zjistil, že když některé prodá a koupí jiné, pak tyto nově koupené, které byly zprvu hubené a malé, narostou a zesílí, až připomínají to úžasné nové plemeno, které sám chová. Po třech letech se mohl vrátit ke dvoru v nádherném šatu a se zprávou o svém způsobu chovu ovcí, které pod jeho dohledem tak prospívají. Okamžitě ho dovedli před krále.

„Tak už jsi úspěšný pastevec?“ zeptal se monarcha. „Ano, jistě, Vaše Veličenstvo. Štěstí se z nepochopitelných důvodů otočilo a mohu říct, že se mi ve všem vedlo – i když jsem si pasení ovcí nijak neoblíbil.“

„Dobrá,“ řekl král. „Daleko odsud leží Království sevillské, jehož trůn je můj dar. Jdi a oznam, že jsem tě učinil králem Sevilly.“ A pak se dotkl kupcova ramene obřadní sekerou.

Kupec se neudržel a vyrazil ze sebe: „Ale proč jsi mě nejmenoval králem, hned když jsem přišel poprvé? Zkoušel jsi snad mou trpělivost, která byla už tak skoro u konce? Nebo jsi mě chtěl něco naučit?“

Král se zasmál. „Řekněme jen, že toho dne, kdy jsi vyhnal do hor sto ovcí a přišels o ně, toho dne jsi převzal moc nad Sevillou, protože tam dnes nenajdeš kámen na kameni.“

Abdul-Qádir z Gílánu se narodil v jedenáctém století nedaleko jižního pobřeží Kaspického moře. Protože byl potomkem Hasana, vnuka Muhammadova, je znám jak Sajjidná, „Náš princ“. Mocný řád Qádirí je pojmenován po něm. Říká se, že od mládí ovládal nevysvětlitelné síly, studoval v Bagdádu a hodně času strávil tím, že se pokoušel založit bezplatné veřejné vzdělání. Šahábuddín Suhrawardí, jeden z největších súfijských spisovatelů, který napsal Dary hlubokého poznání, je jeho žákem. K oběma těmto mužům se vztahuje řada zázraků.

Abdul-Qádir měl mnoho učedníků mezi židy, křesťany i muslimy. Zemřel roku 1166. Když ležel na smrtelném loži, objevil se záhadný Arab s dopisem. Stálo v něm: „Toto je dopis toho, který miluje, jeho milovaným. Každý člověk a každé zvíře musí okusit smrt.“ Abdulova hrobka je v Bagdádu.

Protože je Abdul Qádir uctívaný jako svatý v mnoha zemích, existuje v dnešní době na Východě několik hagiografií o jeho životě. Odehrává se v nich mnoho zázraků a zaznívají podivné myšlenky.

Haját-i-Hazrat (Život přítomnosti), což je jedna ze zmíněných knih, začíná těmito slovy:

„Jeho zjev byl impozantní. Jednoho dne se pouze jediný žák odvážil položit mu otázku. Zněla: ,Nemůžeš nám dát sílu, s jejíž pomocí bychom zdokonalili svět i všechny lidi na světě?’ Abdul se zamračil a řekl: ,Udělám něco lepšího: Dám tuto moc vašim potomkům, protože dosud neexistuje naděje, že by k takovému zdokonalení mohlo v dostatečně velkém měřítku dojít. Takové síly zatím nemáme. Budete odměněni; a oni budou odměněni za své úsilí a vaše touhy.’“

Podobná posloupnost je naznačena v příběhu „Člověk, který špatně chápal čas“.