Sociální pracovník může být pro svého klienta-uprchlíka často jediným kontaktem s novým světem, v němž se příchozí ocitá. Sociální pracovník nevyhnutelně bude muset působit jako prostředník mezi klientem a českou společností reprezentovanou úředníkem, sousedem v domě nebo někým jiným. Sociální pracovník i klient budou také konfrontováni s kulturou a návyky, jež se liší od kultury hostitelské společnosti. Sociální pracovník musí proto dobře znát české prostředí, příslušné zákony a právní předpisy, současně by měl ovládat některý ze světových jazyků a být seznámen s kulturním rámcem, který mohl formovat klientovu osobnost a chování. Znalost je předpoklad respektu k jinakosti; jedině tak může mezi ním a klientem vzniknout kvalitní vztah, který může napomáhat tomu, aby se klient zbavil nejistoty, jež jeho postavení provází, případně se dokázal vyrovnat s prožitými traumaty a zaujal k sobě samému a ke své rodině odpovědný a aktivní postoj.

Sociální pracovník může být poskytovatelem informací a materiální pomoci, doprovázející osobou, zprostředkovatelem a vyjednavačem, obhájcem klientových práv, naslouchajícím terapeutem, právním poradcem i kontaktem se společností nalézající se za zdmi uprchlického tábora.

Žadatelé o azyl a zpočátku i uznaní uprchlíci jsou lidé, kteří se nacházejí v jakémsi životním provizoriu. Nemají se kam vrátit a mnohdy nevědí, co je čeká. Zejména žadatelé o azyl mají velmi nízkou šanci na úspěšné vyřízení své žádosti a trápí je velké obavy z budoucnosti. Žijí ve znamení otázek: Kam půjdeme? Budeme schopní se postarat o rodinu? Nebude to nebezpečné? Přijmou nás?

Pokud jsou zajištěny základní životní potřeby klientů, mělo by být hlavní náplní sociální práce poskytování kvalitního poradenství (informací o azylové proceduře, o právech a povinnostech, zprostředkování orientace v politickém a sociálním systému ČR, ...) a poskytování opory po dobu vyřizování žádosti o azyl. Je-li dosaženo stavu, kdy klient získá jistotu, že může rozhodovat o svém životě, dá se uvažovat o úspěchu.

V ideálním případě by měla práce s uprchlíky směřovat k jejich integraci do české společnosti. To znamená, že na konci procesu by měl člověk mít bydlení, práci, vzdělání, umět český jazyk, být vyrovnán se svou minulostí (aniž by zapomněl, jaký je jeho původ a kultura), měl by znát českou společnosti a být schopen se do ní zapojit. To je ideální stav, jehož vždycky nelze dosáhnout. Zástupci státních institucí navíc o integraci hovoří jen v souvislosti s azylanty, nikoli v souvislosti se žadateli o azyl. Žadatelé o azyl jsou spíše považováni za skupinu osob, které se integrovat nemají a nemusí, protože lze předpokládat, že jejich žádost o azyl bude zamítnuta. Pokud je šance na udělení azylu skutečně mizivá, pak je důležité věnovat se s klientem jiným možnostem, které má, např. návratu zpět do země původu.

Důležitým výstupem sociální práce by měla být také informovanost státních a nestátních subjektů i české veřejnosti o problematice uprchlíků a prevence rasové nesnášenlivosti.

Principy sociální práce s uprchlíky se do určité míry shodují s principy uplatňovanými při práci s jakoukoli ohroženou skupinou. Návrh věcného záměru zákona o sociální pomoci z roku 1998 shrnuje dostatečně výstižně principy a zásady, které by měly subjekty poskytující sociální služby uprchlíkům přijmout za své. Ve vztahu ke klientovi by měly (Vedení pohovoru ... 1995):

• chránit práva a zájmy osob v obtížné životní situaci;
• respektovat jejich důstojnost, soukromí a důvěrnost sdělení;
• informovat každého klienta o možných postupech řešení a zapojit ho do řešení;
• navrhovat a dbát, aby klienti obdrželi potřebnou sociální pomoc od příslušných institucí;
• respektovat jedinečnosti každé osoby bez ohledu na její původ, etnickou příslušnost, rasu či barvu pleti, mateřský jazyk, věk, zdravotní stav, sexuální orientaci, ekonomickou situaci, náboženské a politické přesvědčení, a bez ohledu na skutečnosti, jak se tato osoba podílí na životě společnosti;
• poskytovat sociální pomoc v souladu se stavem moderních odborných poznatků a praktických zkušeností;
• aktivně vyhledávat osoby v obtížné životní situaci.

Úmluva určuje základní standardy práce s uprchlíky. Každý smluvní stát má povinnost zajistit uprchlíkům určitou životní úroveň především v oblasti ubytování, zaměstnání, sociálního zabezpečení, zdravotní péče a vzdělávání.

Doporučenými etickými principy přístupu k uprchlíkům jsou:

• respekt (k samostatnosti, k sociálním zvyklostem jiných osob, k osobám se sníženou samostatností);
• důvěrnost;
• zásada neškodit;
• spravedlnost (tedy rozdělovat pomoc bez ohledu na příslušnost k rase, náboženství, národnosti, sounáležitost s určitou skupinou).

Je třeba mít na paměti, že uprchlíci nepřestávají mít základní lidské potřeby ani v novém či nepřátelském prostředí. Podle vymezení Vysokého komisariátu pro uprchlíky OSN jsou to následující potřeby:

• rodinný život -- uprchlíci potřebují být členy rodiny, být schopni vychovávat své děti podle tradičních hodnot a přesvědčení;
• soběstačnost -- uprchlíci potřebují vědět, že mají život ve svých rukou (nečinnost a závislost vyvolávají zoufalství, vztek, odpor a jsou příčinou vzniku různých forem protispolečenského chování);
• komunikace -- jazyk se může stát závažnou překážkou, nemohou-li se lidé domluvit, dochází lehce k nedorozuměním;
• lidská důstojnost -- zachování lidské důstojnosti je tím nejzákladnějším předpokladem pomoci uprchlíkům;
• zaměstnání -- aktivita je základním předpokladem pro tělesné i duševní zdraví člověka;
• identita -- patřit do společnosti znamená mít podporu kolektivu, přijímat a projevovat solidaritu a v nouzi se dočkat pomoci.

Legislativní rámec sociální práce s uprchlíky v ČR

Do roku 1990 nebyla naše země z pochopitelných důvodů vyhledávaným útočištěm, naopak komunistické Československo lidé opouštěli a hledali azyl v jiných zemích. Po pádu komunismu bylo třeba nově řešit otázku migrace a azylu. Příslušné zákony prošly mnoha úpravami. Souběžně s nimi se stále vyvíjí a propracovává přístup k žadatelům o azyl a k azylantům.

Nejvyšším orgánem státu odpovědným za výkon azylové politiky je Ministerstvo vnitra ČR. O žádostech o azyl rozhoduje odbor azylové a migrační politiky (OAMP) MV ČR. Správa uprchlických zařízení (SUZ) MV ČR se stará o chod uprchlických středisek a o poskytování státních služeb uprchlíkům včetně služeb sociálních.

Nevládní organizace zaměřené na uprchlickou problematiku především vyplňují "prázdná" místa systému a snaží se uplatňovat jiný přístup než stát. K jejich významným rolím patří bezpochyby i upozorňování na nedostatky státního systému, na porušování práv uprchlíků a rozvíjení aktivit směřujících ke zjednání nápravy.

Řízení o udělení azylu probíhá podle zákona o azylu (zákon č. 325/1999 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a správního řádu. Cizinec, který hodlá v ČR požádat o udělení azylu, musí projevit úmysl požádat o azyl. Ve většině případů musí žádost podat v přijímacím středisku MV ČR, kde je s ním proveden vstupní pohovor o důvodech a kde také musí strpět sejmutí otisků prstů, provedení identifikačních úkonů a podrobit se lékařské prohlídce. Tato vstupní procedura trvá zhruba 21 dnů, poté je žadatel o azyl převeden do pobytového střediska. Pobytové středisko je možné opustit na dobu jednoho měsíce na základě tzv. propustky, nebo je možné odejít tzv. do soukromí. V takovém případě nemůže být žadateli o azyl poskytována stejná podpora jako v pobytovém středisku.

OAMP MV ČR má podle zákona rozhodnout o žádosti o azyl do 90 dnů, lhůtu je možné prodloužit. Zjevně nedůvodné žádosti o azyl, u kterých je např. zjištěno, že slouží čistě k legalizaci pobytu na území ČR, nebo případy, v nichž žadatel o azyl uvádí jen ekonomické důvody, jsou rozhodovány ve zrychleném řízení (rozhodnutí by mělo být vydáno do 30 dnů). Mnoho žadatelů však čeká na vydání rozhodnutí až několik let. Azyl může být udělen, pokud je během azylového řízení zjištěno, že žadatel byl pronásledován z důvodů uvedených v Úmluvě. Azyl může získat osoba, která je manželem/manželkou azylanta, jeho nezletilým dítětem nebo rodičem azylanta mladšího 18 let. Azyl může být ve výjimečných případech udělen z humanitárních důvodů (v případě těžké nemoci, vysokého věku apod.).

Výsledkem žádosti je v ČR v naprosté většině případů zamítnutí. Odmítnutý žadatel má možnost podat žalobu ke krajskému soudu místně příslušnému podle místa pobytu žadatele. Krajský soud může věc buď znovu vrátit k projednání nebo rozhodnutí OAMP MV ČR potvrdit. Negativním rozhodnutím krajského soudu de facto končí azylová procedura. Poslední možností odmítnutého žadatele je ještě podání kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně a na jejím základě získání ročního víza. Pokud Nejvyšší správní soud neuzná kasační stížnost za opodstatněnou, je bývalý žadatel o azyl povinen vycestovat z území ČR. Novou žádost o azyl může podat až za dva roky od nabytí právní moci posledního rozhodnutí o azylu (vyskytnou-li se nové skutečnosti, může ministr vnitra tuto lhůtu prominout).  -- Zákon o azylu je předmětem častých novelizací, a je proto třeba sledovat jeho aktuální vývoj.

Po uplynutí jednoho roku od zahájení azylové procedury mohou žadatelé o azyl pracovat, ovšem pouze na základě pracovního povolení vydaného na omezenou dobu a pouze na konkrétní pracovní místo. Žadatelé žijící v uprchlických střediscích dostávají měsíční kapesné 360 Kč na dospělou osobu na měsíc (děti polovinu). Žadatelé žijící mimo pobytová střediska mohou požádat o tzv. finanční příspěvek, který se rovná částce životního minima v ČR a je vyplácen po dobu tří měsíců. Pokud zde žadatelé žijí déle než jeden rok, mohou také požádat o dávky státní sociální podpory. Protože je úprava této možnosti stále nejasná, v praxi mnohdy úředníci odmítají dávky přiznat s odůvodněním, že žadatelé o azyl nespadají do skupiny tzv. oprávněných osob.

Pokud je žadateli azyl udělen, stává se z něj azylant neboli uznaný uprchlík. Tím získává stejná práva (vyjma práva volebního) a povinnosti (vyjma branné povinnosti) jako český občan. Je také zařazen do státního integračního programu. Po pěti letech může azylant žádat o udělení českého státního občanství.

Pro případ, kdy např. válečný konflikt vyvolá velkou vlnu uprchlíků a hrozí, že situace bude po nějakou dobu nestabilní, může vláda ČR vyhlásit podle zvláštního zákona dočasnou ochranu uprchlíků. Dočasná ochrana se vztahuje pouze na vymezenou skupinu uprchlíků. Je vyhlášena na určité časové období a skýtá lidem, na něž se vztahuje, širší možnosti než zákon o azylu. V České republice byl tento institut zatím použit v souvislosti s běženeckými vlnami z Bosny a Hercegoviny, z Kosova a z Čečenska.

Vstupem ČR do EU se změnily i některé podmínky vstupu žadatelů o azyl na naše území a jejich pobytu zde. EU buduje společnou azylovou politiku, za tímto účelem byla přijata směrnice o minimálních standardech přístupu k žadatelům o azyl. Těmto minimálním standardům musí odpovídat azylové zákony jednotlivých členských zemí EU. Dalším významným předpisem je směrnice o určování odpovědnosti členských států za vyřizování žádostí o azyl, pokud uprchlík podá žádost o azyl na území některého členského státu. Jde o tzv. spravedlivé a rovnoměrné rozdělení břemene vyřizování azylových žádostí mezi členské země EU. V praxi to znamená, že zjistí-li se, že uprchlík přišel např. na území ČR přes Polsko, může být vrácen k vyřízení azylové žádosti zpět do Polska. Také díky těmto pravidlům se v posledním období snížil počet žadatelů o azyl v ČR.