Rakouský novinář a spisovatel Christian Ankowitsch napsal v roce 2015 knihu Proč Einstein nenosil ponožky. V úvodu knihy si představuje čtenáře: „Viděl jsem a vidím před sebou čtenáře, které baví, když někdo otřese jejich intuitivními přesvědčení- mi. Na zkoušku. Znovu a znovu. Například vírou v to, že inteligence závisí na co nejefektivněji vytrénovaném mozku. Tato domněnka je velmi rozšířená, ale prokazatelně mylná. Už jenom proto, že náš mozek není sval, s nímž lze cvičit jako v posilovně....

Pokud však řešíte závažnější problémy, pak vám tyto rady nepomůžou. I když se třeba dozvíte, že skákáním na trampolíně lze snížit depresivní nálady. Bylo by ale lehkovážné se na něco takového spoléhat.“

Zkoumá zábavnou formou a přitom korektně vzhledem k odbornosti výzkumů Mmechanismy, které obvykle buď nevnímáme, nebo podceňujeme: Kdo kupříkladu ví, že když nám někdo něco vysvětluje, porozumíme mu lépe, bude-li svou řeč doprovázet příslušnými gesty? Nebo to, když se nacházíme v místnostech s vysokými stropy, myslíme kreativněji? A rozhodně se dočtete i o zmíněném Eisnteinovi.

Ukázka

Druhý příklad ukazuje ještě důrazněji, jak úzce spolu myšlení a tělo souvisí. Za následujícím experimentem stojí skupina ošetřovatelů.14 Podnětem pro tuto studii bylo pozorování, že duševně zdraví pacienti upoutaní na lůžko se rychle začínají chovat výstředně: nedávají si hrnek k ústům, ale ke krku; sahají do vzduchu, přestože předměty, po nichž se natahují, jsou jasně rozeznatelné; vidí na stropě nemocničního pokoje neexistující pavouky, a někteří dokonce zapomínají, kdo jsou.

Proč někteří lidé „vidí“ tóny jako barevné? Co způsobuje fantomové končetiny? Více v knize Krátký výlet po lidském vědomí

Ošetřovatelé se domnívali, že by to mohlo souviset s tím, že pacienti musí ležet na příliš měkkých nemocničních matracích. A tak učinili následující pokus: pozvali dvacet zdravých jedinců a polovinu z nich poprosili, ať si lehnou na tvrdou podložku; zbylá polovina pak ležela na „super měkkých a antidekubitních matracích se střídavým tlakem“, tedy na matracích zamezujících proleženinám. Potom obě skupiny dostaly přísné nařízení „se následujících 30 minut v žádném případě nehýbat, nepohnout malíčkem, nepoškrábat se na nose“. Když uběhla půlhodina, měli účastníci vyprávět, jak se jim vedlo, a zakreslit, kde pociťovali hranice svého těla. Výsledky byly signifikantní. Všichni, kdo leželi na velmi měkkých matracích, hovořili o velice svérázných zážitcích: „Ruce mi zmizely, nohy a pánev jako by se proměnily v neforemnou, rozmašírovanou hmotu, připadala jsem si, jako by mě někdo vypustil. Zároveň jsem měla pocit, jako bych se rytmickými pohyby vezla směrem nahoru.“ Také skici ukazovaly něco podobného: jeden z účastníků nakreslil sám sebe jako jakýsi pytel brambor s hrbolem nahoře, který měl představovat jeho hlavu. Stačí tedy po dobu třiceti minut ležet na měkké matraci a náš mozek už se zblázní? Ano, stačí. A to z jednoho prostého důvodu: abychom dokázali říct „já“ a rozvinuli svou identitu, potřebujeme tělo.

Ošetřovatelé se domnívali, že by to mohlo souviset s tím, že pacienti musí ležet na příliš měkkých nemocničních matracích. A tak učinili následující pokus: pozvali dvacet zdravých jedinců a polovinu z nich poprosili, ať si lehnou na tvrdou podložku; zbylá polovina pak ležela na „super měkkých a antidekubitních matracích se střídavým tlakem“, tedy na matracích zamezujících proleženinám. Potom obě skupiny dostaly přísné nařízení „se následujících 30 minut v žádném případě nehýbat, nepohnout malíčkem, nepoškrábat se na nose“. Když uběhla půlhodina, měli účastníci vyprávět, jak se jim vedlo, a zakreslit, kde pociťovali hranice svého těla. Výsledky byly signifikantní. Všichni, kdo leželi na velmi měkkých matracích, hovořili o velice svérázných zážitcích: „Ruce mi zmizely, nohy a pánev jako by se proměnily v neforemnou, rozmašírovanou hmotu, připadala jsem si, jako by mě někdo vypustil. Zároveň jsem měla pocit, jako bych se rytmickými pohyby vezla směrem nahoru.“ Také skici ukazovaly něco podobného: jeden z účastníků nakreslil sám sebe jako jakýsi pytel brambor s hrbolem nahoře, který měl představovat jeho hlavu. Stačí tedy po dobu třiceti minut ležet na měkké matraci a náš mozek už se zblázní? Ano, stačí. A to z jednoho prostého důvodu: abychom dokázali říct „já“ a rozvinuli svou identitu, potřebujeme tělo.