Jak píše v úvodu psychoterapeutka Lucie Lucká o autorovi Slavoji Titlovi, ten v knize: „…zúročil svou zkušenost s individuálními psychoanalytickými klienty, čtyřicet let práce s páry (a rodinami) v poradně i v soukromé praxi, poznatky ze supervizí a především svou schopnost vnímat, co se jemu a klientům při práci osvědčilo. To vše dokázal shrnout do laskavého a moudrého přístupu ke klientům, kteří najdou odvahu a vyhledají terapeuta.“

V úvodní části knihy Psychoanalytická párová terapie (také jako e-kniha) narazí čtenář na shrnutí historie psychoanalýzy, což není samoúčelné. Pro další četbu textu je totiž nezbytné porozumět pojmům, které se úzce vážou k aplikaci psychoanalýzy na párovou a rodinnou problematiku. V části věnované lásce a vztahům najdete např. kdo a proč nás přitahuje, jaké jsou základní předpoklady pro vytváření dlouhodobých vztahů anebo jak funguje nevědomá komunikace mezi partnery. Třetí část se věnuje technikám, jak v terapii zajistit formulaci zakázky, jak pracovat s přenosem a protipřenosem až po ukončování terapie. Terapeut je tu tím, kdo oba jedince v páru může posílit, pomoci porozumět jejich vzájemnému propojení a to takovým způsobem, aby se oběma lépe dařilo.

Kromě četných kazuistik a jejich interpretací je součástí knihy aktualizovaný seznam související literatury.

Ukázka:

Pro klienty, kteří jsou spolu v konfliktu, bývá překvapivé, že terapeut může dát najevo, že chápe jednoho i druhého, že umí objevit a vylíčit, že každý z nich má dobré důvody pro to, co dělá, že spokojenost jednoho nemusí být v rozporu se spokojeností druhého. Po nějakou dobu to bývá jen terapeut, kdo „drží“ konflikt klientů ve své mysli. Kdo ví, že on nenávidí ji a ona nenávidí jeho, ale zároveň také neztrácí ze zřetele, co spolu mohou mít dobrého a čím pro sebe mohou být důležití. Kdo ukazuje, že přání a fantazie, úzkosti a zranění, o nichž pár referuje, nemusí vést nutně ke konfliktu a rozpadu vztahu, že o nich lze také smýšlet pozitivně a využít je jako příležitosti pro posílení jejich vztahu. Udržet v mysli konflikt, nepřátelské pocity, kritičnost a přitom mít druhého přesto rád a vážit si ho, je projevem zralosti. Tuto schopnost začíná získávat dítě dosažením tzv. objektní stálosti (viz M. Mahler) a řešením oidipského konfliktu. Toto je hlavní důvod, proč terapeuti potřebují zážitkový výcvik: zažít terapii na vlastní kůži a doladit tzv. schopnost triadického chápání vztahů. Lidé kteří dosáhli triadické úrovně, chápou, že „pravdu“ může mít on i ona i terapeut, každý svoji vlastní a nemusí se shodnout na Pravdě. Lidé v tzv. dyadických vztazích mají pocit, že pravdu má buď jeden, nebo druhý, a hádají se o to, kdo z nich je majitelem Pravdy. Buď mají rádi druhé (když je druzí uspokojují), nebo se zlobí (když je druzí zklamávají).

Interpretace „spárovaných vazeb“

V kapitole „Vzájemná spolupodmíněnost reakcí v cirkulární kauzalitě (tzv. spárované vazby)“ jsem popsal tzv. cirkulární hypotézy (Titl, 2002). Uvedené modely umožňují porozumět a interpretovat interakci páru. Partneři si tak mohou uvědomit, co si vzájemně dělají a co je k tomu motivuje. Toto uvědomění jim pomáhá přesunout se z pozice toho, kdo „to dělá“, do pozice toho, kdo hovoří o tom, „proč to dělal a cítil“, nebo toho, kdo hovoří o tom, „co má chuť dělat“, i když to nedělá (viz Wile, 1981).

Manželé K. přišli, protože se často intenzivně hádali „kvůli maličkostem“. Dokumentovali to na poslední hádce. Cestou z dovolené při nočním řízení požádal pan K. svoji ženu, aby ho hlídala, protože se bál mikrospánku. Po chvíli řízení si všiml, že jeho žena má zavřené oči. Rozzlobilo ho, že mu nepomáhá, ale nejvíc ho rozzlobilo, když žena tvrdila, že nespala, jen si na chvíli zavřela oči. Žena se evidentně cítila křivě obviněná, protože byla přesvědčená, že nespala. Oba se hádali, kdo tedy má pravdu, a situace byla stále horší.

Terapeut se ptal na pocity každého z manželů a postupně zformuloval nahlas hypotézu, že pana K. nejvíc vytáčí, když se žena tváří „jako nevinný anděl“, protože má pocit, že tím dává najevo, že on je ten přecitlivělý a chce po ní příliš mnoho a otravuje ji (křivě ho obviňuje). A to on nemůže přijmout. Paní K. se ale cítila obviněna od manžela, že usnula a vymlouvá se. Cítila, že si obvinění nemůže nechat líbit. Bála se, že by mohla ztratit důvěru manžela, kdyby připustila, že třeba opravdu měla mikrospánek. Čím více se však bránila a vysvětlovala, že nespala, tím více byl manžel dotčený, rozzlobený a nakonec zoufalý (jako by říkala, že on je obtěžující a chce toho moc: špatný!) a paní K. cítila křivdu, protože to vnímala jako nespravedlivé obvinění a manželovu přecitlivělost a bála se, že ona bude pro něj nezodpovědná a tím ztratí jeho lásku.

Když terapeut řekl klientům svoji hypotézu, oba ji potvrdili. Pan K. dodal, že jeho žena se často tváří jako anděl, který za nic nemůže. Paní K. řekla, že má často pocit, že ji pan K. chce z něčeho usvědčit, ale ona se skutečně snaží dělat věci co nejlépe, aby si jí vážil a věřil jí.

V dalších hodinách klienti hovořili o řadě podobných sporů, kdy řeší, kdo z nich je dobrý a kdo špatný, a ukázalo se, že pan K. byl obviňovaný celé dětství, že toho chce moc. Hovořil o mnoha velmi bolestných zkušenostech, kdy ho rodiče nepochopili, trestali nebo ho obviňovali za projevy autonomie. Také paní K. se terapeut ptal, jaké má zkušenosti s přecitlivělostí a křivdou. Ukázalo se, že celé dětství se snažila rodičům dokázat, že je lepší než přecitlivělá sestra, které rodiče nespravedlivě vycházeli vstříc, a i když si to tehdy neuvědomila, cítila velikou křivdu a zlost.