Ve většině mezilidských vztahů tkví nárok na výlučnost. To se týká i analytického vztahu, vztahu mezi psychoterapeutem a pacientem. Tento obecně rozšířený nárok na výlučnost mezilidského vztahu je u analytika ještě zesílen působením šarlatánského stínu. Ten by chtěl mít pacienta plně pod kontrolou, aby ho mohl používat jako ochotný nástroj pro své účely. V tomto smyslu bývá analytikův pohled ve vztahu k pacientovu manželskému partnerovi, k přátelům a známým často nápadně negativní. Analytik vidí jen ničivý dopad pacientových mezilidských vztahů a ten sleduje a fantazií rozpracovává. Ani zde se nemusí jednat o protipřenos. Analytik na pacienta nepřenáší vlastní vnitřní obsahy, pouze vrhá světlo svého ducha na neutěšené aspekty různých pacientových mezilidských vztahů a krouží kolem nich ve fantazii. Pacientovo okolí to velmi často pozoruje, naříká nad tím, že pacient je psychoterapií izolován, že už nepřikládá mezilidským vztahům takovou důležitost a zanedbává je. Takové nářky nebývají vždy úplně oprávněné, ale nezřídka obsahují zrnko pravdy. Analytik potřebuje vykonat hodně namáhavé práce sám na sobě, aby nedovolil analytickému vztahu nepřátelsky konkurovat jiným mezilidským vztahům. Už mnohé radostné přátelství bylo analýzou zničeno, nezřídka analýza změnila ke škodě pacienta jeho manželský vztah, vztah k rodičům, dětem atd. Kdesi v analytikově duši sedí bubák, který by vůči pacientovi chtěl vystupovat jako samovládce.

Do téže oblasti patří situace, kdy se někteří analytici snaží všemi prostředky odradit své pacienty od skupinové terapie. Často dochází k tomu, že analytici svým analyzandům – ať jsou to pacienti, nebo nastávající analytici – dávají pokyn okamžitě opustit skupinovou terapii, protože by je to odvádělo od analýzy. Důsledně vzato by měli analyzandům ještě poručit, aby opustili ženu a děti, neboť rodina je přece také odvádí od analýzy.

Analytikův šarlatánský stín se objevuje v nejrůznějších formách. Jednou z forem tohoto temného fenoménu je takzvaný „zástupný život“. Pod záminkou léčby jsou pacienti vysáváni. Toto vysávání se neděje jen ve finančním nebo sociálním ohledu; snad ještě nebezpečnějším se šarlatánský stín stává, když začne vysávat pacientův život. Pacienti toho analytikovi vyprávějí opravdu hodně, dovolují mu účastnit se dramat, tragédií a radostí svého života. A mnohé z toho, co pacient prožije, analytik prožít nemůže. Mladý muž vypráví o svých milostných dobrodružstvích, čtyřicetiletá žena vypráví podrobně o potížích a radostech, které zažívá se svými dětmi. Jestliže shrneme prožitky všech pacientů jednoho analytika, nabízí se nesmírně bohaté, fascinující spektrum celého lidského života. Existuje možnost, že analytik „je úplně pohlcen prací se svými pacienty“. To na první pohled vypadá příznivě. Jeho soukromý život ustoupil problémům a obtížím pacientů. Může to však dojít tak daleko, že pacienti takříkajíc musí žít za analytika. Tam, kde analytik ztratil kontakt s vřelým tepem života, musí zaskakovat pacient. Analytik už nemá žádná přátelství, jeho životem jsou radosti a strasti jeho pacientů. Jeho vlastní sexuální život možná živoří, ale sexuální problémy pacientů zde nabízejí náhradu. Protože si vybral své zcela speciální povolání, které na něj klade značné nároky, je pro něj uzavřená cesta např. do vysoké politiky – ale o to intenzivněji může provázet v zápasech o moc politika, který je u něj v analýze. Analytik pomalu přestává žít svůj vlastní, vášnivý život, ale uspokojuje se náhražkou – životy, tragédiemi a radostmi svých pacientů. To je velmi nebezpečné i pro samého analytika. Jeho vlastní psychický vývoj se zastavuje. Takoví analytici neumí dokonce ani ve svém soukromém životě mluvit o ničem jiném než o pacientech a jejich problémech. Nejsou už sami schopni milovat, nenávidět, angažovat se, zápasit, ztrácet a získávat. Vlastní aktivní život se stane náhražkou. Analytik sice může momentálně psychicky kvést, protože vysává život pacienta. Ve skutečnosti však ztrácí svůj vlastní život a jakoukoli tvůrčí originalitu. Předností zástupného života je přirozeně to, že analytik nemusí skutečně trpět. Jsou to vlastně pacienti, kdo za něj tahají brambory z ohně.

Opravdu škodlivý je však takový analytik samotnému pacientovi. Ani on pak v určitém smyslu skutečně nežije. Jeho život se odehrává ve vztahu k analytikovi. Prožívá především to, co by se dalo vyprávět analytikovi. V lásce mu například už nejde o to, aby miloval, ale aby mohl analytikovi sdělit, jak miluje. Existenciální krása života už není k dobru jemu, ale analytikovi. Každý život lze v určitém smyslu vnímat jako umělecké dílo. Pacient však v tomto smyslu neutváří svůj život proto, aby se jeho obrazem sám potěšil, ale aby analytik žádný obraz malovat nemusel, aby nemusel vynaložit žádné úsilí a jen se mohl těšit dílem analyzanda.

Fenoménu zástupného života lze přijít na stopu jen velmi těžko. Dokonce tomu bývá tak, že analytik, který ještě prožívá a utváří svůj vlastní pulzující život, bývá pod tlakem a má mnohdy špatné svědomí, že by se vlastně měl více zajímat o pacienta. Avšak jen analytik, který skutečně s vášní vede svůj vlastní život, může pacientovi významněji pomoci k tomu, aby našel svůj vlastní život. V tomto ohledu je přiléhavé, když Jung říká, že analytik může dát pacientovi jen to, co sám má.