V každé společnosti existují pověry týkající se domácího násilí, které jsou největší překážkou poznání a uznání tohoto jevu jako závažného společenského problému. Především jde o rozšířené přesvědčení, že násilí v rodině je záležitostí soukromou, že si o ně oběť koleduje, že si ho zaslouží a -- dokonce -- že má možná násilí ráda. V duchu hesla "Škoda každé rány, která padne vedle" je rozšířená představa, že násilí k soužití partnerů dokonce patří. Proto se každá nová iniciativa směřovaná proti násilí v rodině kdekoli na světě musela nejprve zaměřovat na zvýšení citlivosti veřejnosti vůči tomuto jevu.

Oficiální postoje společnosti k domácímu násilí prošly dlouhým a komplikovaným vývojem. Proto je dnes nelze shrnout do několika jasných výroků. Domácí násilí je totiž tak složitým jevem a nabývá tolika rozmanitých podob na straně pachatele i oběti, že připouští řadu různých interpretací a závisle na tom i řadu doporučení, jak by se s domácím násilím mělo zacházet.

Společnost tento druh násilí dříve vnímala jako privátní věc, v níž by se pozorovatel zvenčí mohl jen stěží orientovat. Proto se soudilo, že vnější pozorovatel udělá nejlépe, když se do této záležitosti nebude vůbec vměšovat. Prakticky do sedmdesátých let 20. století se o domácím násilí mlčelo. Problém nebyl pojmenován, a proto nemusel být řešen.

V sedmdesátých letech se v USA začínají o pozornost veřejnosti ucházet týrané ženy. Vzniká hnutí týraných žen, které otevírá problém násilí v partnerských vztazích jako vážný společenský problém. Centrální myšlenka hnutí týraných žen zní: "Domácí násilí je kriminální, nikoli privátní záležitostí." Cílem je prosadit zásadu, aby domácí násilí bylo stíháno stejným způsobem jako násilí vůči cizím osobám a aby byly stíhány všechny jeho formy, tedy i ty "měkčí", které zatím nevedou k těžké újmě na zdraví. Občanské iniciativy se zasloužily o to, že odborná komise ustanovená prezidentem USA nakonec formulovala jasný závěr: "Domácí násilí plodí oběti trestných činů, a proto jej nelze ignorovat." Hnutí docílilo zásadní změny v postojích k domácímu násilí. Prosadilo názor, že domácí násilí je netolerovatelné a představuje kriminalizovatelné chování. Záhy se také ukázalo, že důraz na represi vede k tomu, že se společnost zabývá pachatelem, oběť však zůstává i nadále bez pomoci.

V polovině osmdesátých let minulého století je v USA vyslovena nová podnětná myšlenka: "Na rozdíl od jiných kriminálních jevů jako loupeží, vražd apod. vyžaduje domácí násilí specifické přístupy." Konkrétně to znamená, že domácí násilí není jen problémem represivních orgánů, je nutné propojit trestní systém se systémem sociálně-právním a se službami v oblasti duševního zdraví.

Za dva nejvýznamnější specifické znaky domácího násilí jsou nyní považovány tyto:

• na rozdíl od většiny ostatních trestných činů oběti znají velmi dobře pachatele, a navíc s ním mají mnoho společného (děti, okruh známých, majetek, bankovní účty aj.);
• intimní vztahy blokují ochotu oběti trestný čin oznamovat.

V polovině osmdesátých let skončila v USA etapa hledání oficiálního postoje k domácímu násilí a pozornost se soustředila na otázky, jak účinně reagovat i na měkčí počáteční stadia domácího násilí a jak zacházet s jeho pachateli a oběťmi. Dosud ve světě poznaná společenská reakce na domácí násilí může být trojí povahy:

1. bez reakce nebo formální a neúčinná reakce, násilí je považováno za soukromou věc;
2. důsledná a okamžitá kriminalizace problému, pachatel je zatčen, obžalován a potrestán;
3. flexibilní a diferencovaná reakce, kombinace opatření právní a sociální povahy.

Nejhorší myslitelnou variantou je varianta první rovnající se téměř naprosté nečinnosti. Skrývá v sobě riziko eskalace násilí v rodině, které může končit závažným fyzickým a psychickým poškozením oběti. Ve vyspělém světě již byl tento přístup přehodnocen. Varianta druhá byla ještě v osmdesátých letech minulého století v některých zemích považována za nejúčinnější způsob kontroly násilí v rodině. Posléze se však ukázalo, že účinek sankcí je krátkodobý a vede ke stigmatizaci pachatele, rozpadu rodiny a k sekundárnímu poškození oběti.

Přijaté Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy o domácím násilí -- R(85)4 z 26. 3. 1985 -- preferuje variantu třetí, tj. neformální způsob řešení konfliktů za předpokladu, že bude aplikován včas a v maximální kombinaci opatření právní a sociální povahy. Znamená to umět násilí ve vztazích včas detekovat a řešit ho, nikoli však bezpodmínečně prostředky práva.

Inventarizace poznatků o problematice domácího násilí v podmínkách České republiky a míra připravenosti organizací zabývajících se touto problematikou se odrazila v řadě přijatých a připravovaných opatření. Jejich vyvrcholením je návrh nové právní úpravy na ochranu před domácím násilím, který cestou poslaneckého návrhu zákona začal být projednáván v roce 2005.

Rozsah výskytu domácího násilí v naší zemi byl objektivně popsán prvním reprezentativním výzkumem agentury STEM v roce 2001. Minimální hladina výskytu domácího násilí v ČR u populace starší 15 let je 16 %.

Bílý kruh bezpečí provozuje od roku 2001 DONA linku, která v nepřetržitém provozu poskytuje rady a informace obětem domácího násilí. Mezi volající patří také blízcí obětí a odborníci, kteří se s domácím násilím setkávají při výkonu svého povolání. Během prvních tří let své existence přijala linka 9915 volání, z nichž 68,6 % bylo v přímé souvislosti s domácím násilím. Téměř polovina hovorů s problematikou domácího násilí přichází z Prahy, v 69 % je volající osobou sama oběť, ve 27 % tzv. zachránce (příbuzný či známý ohrožené osoby). Informací poskytovaných konzultanty na DONA lince využilo také téměř 400 odborníků pomáhajících profesí. Nejčastějším zdrojem informací o DONA lince jsou podle volajících média. Existence DONA linky zkrátila dobu utajování a skrývání domácího násilí na polovinu. Před rokem 2001 zveřejnily oběti svůj problém v průměru až po šesti letech, na DONA linku se obracejí tři čtvrtiny volajících do tří let od prvního incidentu. Ve srovnání s poradnami pro oběti trestných činů Bílého kruhu bezpečí vyhledává pomoc v souvislosti s domácím násilím na DONA lince více mužů (tvoří 13 % z celkového počtu volajících). Během tří let se na DONA linku dovolalo 1312 mužů, z toho 693 mužů hledalo pomoc a radu v souvislosti s domácím násilím, z toho 341 bylo přímo ohroženo domácím násilím.