Realismus po dlouhou dobu dominoval reflexi MV. I když předchozí kapitola ukázala, že se jedná pouze o jednu z tradic této reflexe, která, podobně jako ostatní, prochází obdobími vzestupu i ústupu, realismus se od ostatních odlišuje svou částečně proklamovanou a částečně skutečnou blízkostí k praxi MV. K této blízkosti se tradice programově hlásí již svým sebepojmenováním. Její stoupenci se prohlašují za realisty, kteří ukazují MV takové, jaké skutečně jsou, na rozdíl od stoupenců ostatních směrů, kteří se podle realistů zabývají utopiemi. Realismus je navíc blízký uvažování politických a diplomatických představitelů evropských velmocí v období mocenské rovnováhy a evropského koncertu (v 18. a 19. století), jakož i řady praktiků velmocenské diplomacie 20. století.

Ačkoli realismus je nejjasněji definovaný a nejkoherentnější z pojednávaných tradic, jeho obecné vymezení se neobejde bez problematických nejednoznačností. Pro každý ze společných znaků realismu, které si zde uvedeme, platí, že se k němu hlásí většina z významných představitelů realismu, nicméně jiní významní realisté se danou otázkou buď nezabývají, nebo dokonce zaujímají zcela opačné stanovisko. Některé znaky se naopak objevují i u dalších tradic reflexe MV. Přes tyto výhrady vymezíme realistickou tradici prostřednictvím následujících rysů:

n Rozhodující otázkou MV je problém moci. Shromažďování moci je základním cílem aktérů MV a celkové rozložení moci nejdůležitější charakteristikou daného systému MV. Jakákoli důležitá otázka MV je odvozena od mocenských otázek.

n Moc má řadu dimenzí, ale většinou rozhoduje její materiální základna, což obvykle znamená vojenskou sílu, tj. moc je obvykle ztotožněna s vojenskou silou.

n Mezi aktéry MV neustále vládne nepřátelství či rivalita. Trvalá spolupráce, ani trvalý mír nejsou možné. Válka je trvalým prvkem MV. V základních otázkách proto nedochází v oblasti MV k žádnému pokroku.

n Nejvýznamnějšími aktéry MV jsou státy. Ostatní aktéři (mezinárodní organizace, nadnárodní korporace apod.) jsou buď nástroji států, nebo jsou bezvýznamné z hlediska hlavních otázek MV. Státy definují své cíle jako mocenské, v podobě tzv. národních či státních zájmů (national interest, raison d’Etat).

n Na státy je třeba se dívat jako na racionálně jednající aktéry a na tomto základě analyzovat a předvídat jejich jednání.

1.1 Hlavní představitelé

 

Edward Hallett Carr: první manifest realismu

 

Dílo Dvacetiletá krize z pera anglického diplomata, historika a znalce SSSR Edwarda Halletta Carra, vydané koncem třicátých let 20. století, zahajuje první velkou debatu v teorii MV. Carr zavádí pojem realismus definovaný v protikladu vůči utopismu, který podle Carra na čas ovládl myšlení evropských velmocí po první světové válce a přispěl tak ke krizi evropského systému v druhé polovině třicátých let. Protiklad realismu a utopismu chápe následovně (Carr, 1939/1981, s. 12–19):

n Utopismus je voluntaristický – věří v možnost radikální změny reality aktem vůle; realismus je deterministický – realitu můžeme poznat, nikoli však radikálně měnit.

n Utopistická teorie slouží k vytvoření nového světa (je levicově radikální), realistická teorie pouze odráží zavedenou praxi (je pravicově konzervativní).

n Utopismus v politice je blízký intelektuálovi, který staví na absolutních a předem daných principech. Realismus je blízký diplomatovi, který postupuje empiricky na základě precedentu, zkušenosti a intuice.

n Utopismus nadřazuje univerzální etická pravidla politice, realismus odmítá existenci univerzálních etických pravidel a považuje etiku za výsledek politiky.

Na abstraktní úrovni považuje Carr realismus a utopismus za dva rovnocenné přístupy, které se musí v rámci teorie doplňovat. Dominujícímu meziválečnému pohledu na MV pak vyčítá, že je pouze idealistický a že zcela postrádá realistické prvky, především že zcela pomíjí faktor moci v mezinárodní politice. K znázornění chodu dějin MV používá modelu kyvadla, které se pohybuje mezi realismem a idealismem. Realismus se věnuje pouze faktům, analyzuje jejich příčiny a následky, nezabývá se tím, co by mělo být, nýbrž tím, co je.

Carr především útočí na představu, že státy mohou mít trvalé společné zájmy, o kterou se podle něho opírá Společnost národů a celé versailleské uspořádání. Přesvědčení o společných zájmech pouze odráží představy mocností, které profitují ze stávající situace (v případě versailleského systému především Velké Británie, Francie a USA) a nemají zájem na její změně. Idealistická rétorika tak pouze maskuje materiální zájem určitých velmocí. Naopak velmoci znevýhodněné mezinárodním uspořádáním v něm právem žádné společné zájmy nespatřují a žádají jeho revizi. Mír, který je postaven na podobných tezích, se tak mění na mezinárodní tyranii maskovanou vznešenou idealistickou rétorikou. Carr ukazuje, že liberální přesvědčení o harmonických zájmech mezi národy uskutečňovaných cestou svobodného obchodu pouze odráželo mocenské zájmy Velké Británie v 19. století, nikoli však zájmy ekonomicky slabších aktérů. Poněvadž idealismus zapomíná na faktor moci, nerespektuje potřebu změn v mezinárodním uspořádání, která by odrážela přelévání moci, k němuž neustále dochází. Mocenské změny se nakonec v mezinárodním prostředí stejně prosadí, ovšem za mnohem násilnějších podmínek, než kdyby byly průběžně reflektovány tradiční cestou diplomacie. Nezamýšlenými a nechtěnými důsledky idealismu proto je zostřování mezinárodního napětí a ohrožování mezinárodní stability.

Carrovo chápání dichotomie realismus–utopismus v zásadě odpovídá dichotomii praxe–teorie. V tomto duchu se nese i jeho závěr o nutnosti jejich vzájemného doplňování. Jak by však měla vypadat realistická teorie mezinárodní politiky? Je vůbec něco takového možné? Samé Carrovo dílo není v tomto ohledu příliš přesvědčivé, neboť nabízí „pouze“ mistrnou analýzu nedostatků liberálních pokusů o radikální reformu mezinárodní politiky v období mezi dvěma světovými válkami (odtud název Dvacetiletá krize), aniž by budovalo plnohodnotnou realistickou alternativu. V důsledku svého vymezení realismu jako opaku utopismu Carr ani žádnou teorii nabídnout nemůže. Jeho realismus je postaven na intuici tříbené zkušeností (viz důraz na praktickou diplomacii), která posuzuje každý mezinárodní problém podle jeho vlastních měřítek a okolností, nemůže tedy nabídnout žádné univerzální, nadčasové schéma mimo tvrzení, že moc je základní proměnnou mezinárodní politiky. Realistická teorie se tak stává protimluvem.

Hans Morgenthau: bible realismu

 

Carr sice otevírá prostor realistickému teoretizování, nenabízí však paradigma. Paradigmatický text 20. století se objevuje o několik let později v podobě díla Politika mezi národy od Američana německého původu Hanse Morgenthaua. Podobně jako Carr i Morgenthau (1948/1993, s. 3) provádí základní vymezení vůči idealismu. Chápe ho jako myšlenkovou školu, která věří v možnost vytvoření „racionálního a morálního politického řádu“ opírajícího se o abstraktní a univerzálně platné principy, která věří v dobrotu lidské přirozenosti či v její nápravu cestou reforem společenských institucí. Oproti tomu realismus vychází z neměnné lidské povahy, vytvářející „svět protikladných zájmů“ a konfliktů. V tomto světě nelze plně realizovat morální principy, a je třeba usilovat o napáchání co nejmenšího zla spíše než o uskutečnění absolutního dobra.

Morgenthau však jde dál a vytváří moderní realistickou alternativu liberálním a idealistickým pohledům na mezinárodní politiku. Formuluje šest principů politického realismu (tamtéž, s. 4–16):

1. Politika je ovládána objektivními zákony zakořeněnými v lidské povaze. Vzhledem k neměnnosti lidské povahy to znamená, že tyto zákony jsou nadčasové i nadkulturní.

2. Politiku je třeba chápat skrze mocenské zájmy politických aktérů (států). Realistická teorie předpokládá, že státy racionálně vymezují své mocenské zájmy i přesto, že tomu tak vždy nemusí být (teorie pořádá realitu na bázi racionality).

3. Mocenský zájem či národní zájem je objektivní a univerzálně platnou kategorií. Jeho konkrétní formulace závisí na okolnostech.

4. Univerzální morální principy nemohou být bez dalšího použity na chování států, vždy je nutno přihlédnout k okolnostem. Absolutním zájmem každého státu je přežití. Zatímco jednotlivec se může obětovat pro naplnění abstraktního principu, stát nemůže takto obětovat své občany.

5. Státy maskují své partikulární zájmy jazykem univerzálních principů. Realismus odmítá ztotožnění zahraničněpolitických cílů státu s morálními zákony, vždy se jedná především o mocenský zájem státu.

6. Politika představuje autonomní sféru reality s vlastními pravidly odlišnou od ekonomiky, práva či morálky. Ekonomický, právnický či morální přístup k politickému problému povede ke špatnému výsledku.

Morgenthau se podrobně věnuje definici konceptu moci. Moc subjektu chápe obecně jako jeho kontrolu nad myslí a činy jiných subjektů. Jedná se o psychologický vztah mezi těmi, kdo moc vykonávají, a těmi, vůči nimž je moc vykonávána. Moc se liší od síly, která se týká výkonu fyzického násilí. Platí však, že možnost použití síly je důležitým zdrojem moci. Vojenská síla je dokonce tím nejdůležitějším materiálním zdrojem státní moci v MV. Nicméně existují i další zdroje moci, které Morgenthau řadí podle míry jejich neměnnosti. Moc se opírá o zeměpisnou polohu, přírodní zdroje, průmyslovou základnu, vojenskou připravenost, počet obyvatel, národní charakter, rozhodnost a vytrvalost národa a kvalitu diplomacie. Zvláštní role vojenské síly a diplomacie spočívá v tom, že ostatní faktory získávají relevanci pro MV pouze do té míry, do jaké se promítají do těchto dvou elementů.

Důležité je rovněž Morgenthauovo pojetí národního zájmu, jednoho ze základních konceptů každé realistické teorie. Národní zájem státu, chápaný jako shromažďování moci, je dán objektivně, bez ohledu na představy konkrétních představitelů státu a vnitrostátních aktérů. Je to objektivní fakt, který je třeba odhalit, nikoli konstrukce založená na subjektivních preferencích aktérů. Sledování národního zájmu ukládá státu jasnou disciplínu a racionalitu; pokud tuto disciplínu poruší a chová se neracionálně, poškodí tím sám sebe. Mezinárodní politika je střetem různých národních zájmů, které jsou nutně rozporné, neboť zvýšení moci jednoho státu nutně znamená úbytek moci států ostatních. Tento rozpor vede k nevyhnutelným válkám, jejichž výsledek ukáže skutečné rozložení moci. Nicméně MV nepředstavují nepřetržitou válku, jsou stabilizovány systémem mocenské rovnováhy, v jehož rámci se státy alianční politikou brání před důsledky nárůstu moci jiných států. Samotné uzavření aliance tak brzdí mocenské ambice států, proti nimž byla aliance uzavřena, vede je k umírněnosti, čímž stabilizuje mezinárodní systém.

Morgenthauův realismus se od idealismu neliší v duchu dichotomie praxe–teorie. Jedná se programově o teorii, která má racionálně rekonstruovat praxi mezinárodní politiky. Morgenthau se pokouší převést novověkou zkušenost evropské politiky do jazyka sociálních věd, aby ji učinil přijatelnou v amerických akademických a politických kruzích (Guzzini, 1998). Na jedné straně vytváří realistickou teorii, na druhé straně však tím realismus vzdaluje od praxe a tím i od reality mezinárodní politiky. To je zřejmé především v souvislosti se zdůrazněním předpokladu racionality jednání aktérů MV (viz 2. princip), který platí bez ohledu na skutečný stav věcí.

Kenneth Waltz: současná tvář realismu

 

Waltz se zapsal do teorie MV dvěma díly. Koncem padesátých let se svou prací Člověk, stát a válka (1959) řadí k předním představitelům klasického realismu. Koncem sedmdesátých let se díky knize Teorie mezinárodní politiky (1979) stává zakladatelem neorealismu, směru, který pokračuje v realistické tradici a zároveň částečně vstřebává kritiku scientismu, když nabízí lehce scientistickou verzi realistického myšlení.

Předmětem prvního díla nejsou ani tak MV jako spíše teorie MV. Waltz zkoumá, kde tyto teorie hledají příčiny válek. Zjišťuje, že tyto příčiny lze nalézt ve třech rovinách. Na úrovni jednotlivce v podobě lidské sobeckosti či zaostalosti, na úrovni státního uspořádání, kdy je válka spojována v souvislosti s nedemokratickým (liberálové) či imperialistickým (marxisté) charakterem státu, a konečně na úrovni systému, kdy k válce dochází v důsledku všeobecné nejistoty způsobené absencí vyšší moci v systému svrchovaných států. Waltz kritizuje většinu přístupů proto, že se soustředí pouze na jeden druh příčin a pomíjí všechny ostatní. První dva druhy označuje za efektivní příčiny, zatímco systém působí jako příčina permisivní, která je nutná, nikoli však postačující. Právě na systémovou hladinu se soustředí ve svém druhém díle. Význam tohoto příspěvku však spočívá především ve vertikálním rozlišení několika hladin při analýze určitého mezinárodního problému. Později v této souvislosti zavádí David Singer (1960) pojem hladina analýzy (level of analysis), který zásadním způsobem působí na reflexi MV ve všech tradicích.

Waltzův neorealismus má blízko jak ke scientismu, tak ke klasickému realismu. Z klasického realismu Waltz přebírá mj. myšlenku neměnné a násilné povahy MV, koncept mocenské rovnováhy, zaujetí vojenskou silou a nadřazenost bezpečnostní dimenze MV. Scientistická kritika vede Waltze k vyřazení tradičního realistického předpokladu zkažené lidské přirozenosti, k přijetí principu falzifikace a k použití modelů neoklasické ekonomie.

Waltz nabízí strukturální teorii MV, která se dívá na MV jako na jeden celek a zabývá se pouze otázkami týkajícími se tohoto celku, nezabývá se problémy spojenými se zahraniční politikou jednotlivých států. Jedná se o velkou teorii MV (grand theory). Základním pojmem je struktura MV. Struktura MV zásadním způsobem ovlivňuje chování států. Podle Waltze působí podobně jako tržní struktura na chování tržních subjektů. Nelze říci, že by struktura zcela určovala chování subjektů, ovšem platí, že určitý typ chování odměňuje (umožňuje přežít) a jiný trestá (vede k zániku). Podobně jako tržní konkurence, která umožňuje přežít pouze těm firmám, které se chovají racionálně a usilují o maximalizaci svého zisku, i struktura MV umožňuje přežít pouze těm státům, které usilují v první řadě o zajištění vlastní bezpečnosti. Neznamená to, že každý stát se vždy bude starat pouze o svou bezpečnost, podobně i firmy si mohou klást i jiné cíle než zisk. Nicméně, pokud stát bude dlouhodobě ignorovat potřeby vlastní bezpečnosti, zanikne, stejně jako firma, která nedbá o zisk.

Působení struktury je dáno třemi definičními znaky:

n Za prvé je struktura MV definována jako anarchická (anarchy). Waltz ji tak vymezuje vůči hierarchické struktuře (hierarchy) domácí politiky, kde jsou vztahy mezi jednotlivými subjekty vymezeny ústavou a kde působí suverén, jemuž jsou tyto subjekty v konečném důsledku podřízeny. MV žádnou ústavu ani suveréna nemají, jedná se o strukturu decentralizovanou – anarchickou. V anarchickém systému je každý odkázán pouze sám na sebe a nikdo nemůže nikomu trvale důvěřovat. V takovém prostředí je třeba předpokládat, že ostatní mají vůči nám ty nejhorší úmysly, pokud mohou uškodit, je třeba připravit se na to, že uškodí. Státy spolupracují pouze, když se objeví společná hrozba, když hrozba zmizí, skončí i spolupráce. V anarchickém systému funguje logika mocenské rovnováhy, tj. v okamžiku výrazného posílení jednoho státu uzavírají ostatní státy protialianci a nespoléhají se na případné sliby silného státu, že jim neuškodí. Konečným argumentem je vždy vojenská síla, anarchické MV jsou neustálou silovou konfrontací.

Předpoklad anarchie umožňuje Waltzovi opustit klasický realistický předpoklad zkažené lidské přirozenosti, který byl kritizován jako nevědecký. Příčinou konfliktů není lidská přirozenost, nýbrž anarchické uspořádání. Waltz v této souvislosti připomíná mechanismus bezpečnostního dilematu (security dilemma), který identifikoval klasický realista John Herz (1951, s. 157). Bezpečnostní dilema vystihuje situaci, v níž stát má v anarchickém prostředí obavy o svou bezpečnost, neboť si nemůže být jistý úmysly jiných států, což ho vede ke zbrojení. To však vyvolává zbrojení u dalších států, které se rovněž cítí ohrožené. V konečném důsledku si státy svým vyzbrojováním nijak nezvyšují svou bezpečnost, poněvadž se vyzbrojují i všichni ostatní. Tento pohyb v začarovaném kruhu je nutným důsledkem anarchického uspořádání, v němž i mírumilovný stát bude nucen účastnit se závodů ve zbrojení, poněvadž si nemůže být jist úmysly druhých (Waltz, 1979, s. 186–187).

n Podle Waltze je anarchie neměnným rysem MV, který určuje i druhý definiční znak. Tím je stejnorodost jednotek působících v rámci struktury. Jsou jednotky spíše stejné, nebo spíše různé? Waltz tvrdí, že v anarchických strukturách jsou jednotky spíše stejné. Jsou odkázány samy na sebe, a proto si nemohou dovolit hlubší specializaci a musí se věnovat všem úkolům, které se objeví. Systém MV je systémem států, které jsou si přes řadu rozdílů v zásadě dosti podobné, tj. opírají se o svrchovanou kontrolu přesně vymezeného území, disponují ozbrojenou silou, usilují o ekonomickou prosperitu, zajišťují vzdělání apod. K anarchické struktuře proto patří i to, že aktivity států se většinou podstatně překrývají. Naopak v hierarchické struktuře, kde se aktéři mohou opřít o zákony a v případě jejich porušení se mohou obrátit na stát, dochází ke specializaci jednotlivých subjektů, vznikají tak firmy, státní instituce, občanská sdružení, jejichž aktivity se spíše doplňují než překrývají. Pokud se překrývají, je to na rozdíl od anarchického systému považováno za problém nedostatečné efektivity.

n Třetím definičním znakem struktury MV je rozložení moci (distribution of power) dané počtem rozhodujících velmocí v systému MV, podobně jako tržní struktura bývá charakterizována počtem dominatních firem (monopol, duopol, oligopol, monopolistická konkurence, dokonalá konkurence). Waltz především rozlišuje strukturu bipolární (dvě velmoci) a multipolární (několik velmocí). Nepředpokládá vznik unipolárního (jedna velmoc) uspořádání, neboť to by svědčilo o selhání mechanismu mocenské rovnováhy. Waltz považuje bipolární uspořádání za stabilnější než multipolární, neboť je přehlednější, zbavuje dva rozhodující hráče závislosti na nejistých spojencích (ti jsou v bipolárním uspořádání tak slabí, že nehrají žádnou roli) a umožňuje snažší dohodu velmocí v dílčích otázkách MV.

Pouze třetí charakteristika struktury MV je proměnlivá. Na anarchii MV se nic nemění, a proto se nic nemění na požadavku stejnorodosti jednotek. Z toho vyplývá, že podle Waltze jsou jedinými skutečnými změnami v MV změny v rozložení moci, zejména pak přechody mezi multipolaritou a bipolaritou. K těmto změnám dochází v celosystémových válkách, které čas od času vypukají. Nicméně otázku dynamiky moci, tj. proč a jak dochází ke změnám v rozložení moci, Waltz neřeší.

Hlavní přínosy Waltzovy teorie spočívají v její přehlednosti, logické koherenci a stručnosti. Jeho pojetí struktury pomíjí celou řadu charakteristik považovaných jinými teoretiky za klíčové – vliv ekonomiky (vzájemnou závislost a provázanost států), technologií (problém jaderných zbraní), ideologií (např. komunismu) – a soustředí se pouze na rozložení moci. Waltz tak činí zcela úmyslně, chce nabídnout teorii, která na základě minima informací podá co nejvýstižnější obraz MV. Je si vědom toho, že čím více proměnných teorie zahrnuje, tím menší je její schopnost cokoli vysvětlit, a to zejména tehdy, když tyto proměnné jsou těžko měřitelné. Proto přichází s extrémním řešením, když ponechává ve hře pouze jednu poměrně snadno měřitelnou proměnnou a tu prohlásí za klíč k MV. Nemá ambice věrně popsat systém MV, nýbrž uchopit z něho to, co považuje za nejdůležitější.

Na Waltzově neorealismu je rovněž možno dokumentovat, jakým způsobem se prožitek autorovy současnosti promítá do konstrukce teorie. V tomto případě se jedná zejména o tři rysy – prezentismus, přesvědčení o výjimečnosti současnosti a optimismus nad současností. Úskalí prezentismu spočívá v tom, že zkušenost současnosti je absolutizována a promítána do chápání dob minulých i budoucích. U Waltze se prezentismus objevuje jako – v teorii MV poměrně rozšířená – představa, že stávající systém suverénních států je jedinou možností mezinárodního uspořádání. Výjimečnost současnosti se objevuje ve Waltzově pojetí strukturální změny. Podle Waltze dochází právě ve 20. století k zásadnímu přelomu v MV, neboť multipolární uspořádání je po druhé světové válce vystřídáno bipolárním. Waltzův optimismus se projevuje v jeho charakteristice bipolárního uspořádání jako nejlepšího možného. V tomto pojetí, které by bylo těžko obhajitelné např. v první polovině padesátých let 20. století, můžeme cítit atmosféru sedmdesátých let, kdy dochází k řadě dohod mezi supervelmocemi a ke stabilizaci bipolárního řádu a kdy vzniká Waltzova teorie.

1.2 Další směry

 

Ačkoli Carr, Morgenthau a Waltz představují pilíře realistického myšlení minulého století, realistická tradice je mnohem bohatší. V dalším textu se pro ilustraci zmíníme o třech směrech, které navazují na výklad této a předchozí kapitoly. Budeme se zabývat geopolitikou, dvěma představiteli klasického realismu, třemi představiteli neorealismu a anglickou školou.

Německou a anglosaskou geopolitiku můžeme považovat za zvláštní větve realistického myšlení. Významným představitelem anglosaské geopolitiky, a pokračovatelem Mahana a Mackindera, byl Nicholas Spykman, který ve čtyřicátých letech 20. století přichází s koncepcí rimland. V duchu tradice chápe MV jako střet pozemní a námořní moci, ovšem na rozdíl od Mackindera se nedomnívá, že by klíč k vítězství v tomto střetu ležel v nitru Eurasie (Krejčí, 1997). Rozhodující území se naopak nachází na jejím okraji, kde se namořní moc střetává s pozemní. Pro kontrolu nad Eurasií je proto rozhodující kontrola jejího z moře přístupného pobřeží a přilehlých ostrovů (od Japonska po Velkou Británii). Spykman rovněž obrací pozornost ke vzdušné síle a k prostoru Antarktidy, kde se geograficky střetávají hlavní mocenská centra. Tento pohled rozvíjí v padesátých letech Alexander de Seversky (1894–1974), který definuje kontrolu Antarktidy a vzdušného prostoru jako hlavní úkoly americké zahraniční politiky.

Nejvýznamnějším představitelem německé geopolitiky 20. století byl Karl Haushofer, jehož hlavní díla spadají do dvacátých a třicátých let. Haushofer navazuje na Ratzelovy představy o státu jako živém a rostoucím organismu, který potřebuje životní prostor (Krejčí, 1997). Haushofer uznává pouze čtyři životaschopné státy – Německo, Rusko, Japonsko a USA. Očekává, že každý z nich ovládne tzv. panregion. V případě Německa by se jednalo kromě oblasti střední a západní Evropy také o Afriku a Blízký východ. Na rozdíl od anglosaské geopolitiky svět netvoří jeden celek, nýbrž je rozdělen do soběstačných, severo-jižních panregionů ovládaných mocnostmi severu. Haushoferova geopolitika byla dominantním směrem německé reflexe MV před druhou světovou válkou a do určité míry poskytovala argumenty legitimizující nacistickou expanzi. To přispělo k tomu, že geopolitika jako taková byla po dlouhá desetiletí – spíše neprávem – ztotožňována s nacistickou ideologií. Pojem geopolitika je postupně rehabilitován od sedmdesátých let.

K rehabilitaci pojmu geopolitika přispěl velkou měrou Henry Kissinger coby spolutvůrce americké zahraniční politiky v sedmdesátých letech 20. století. Ovšem Kissinger se rovněž významně zapsal do realistické tradice, spolu s Carrem, Morgenthauem, Raymondem Aronem, Johnem Herzem či Arnoldem Wolfersem, jako čelný představitel klasického realismu. Jedná se především o jeho analýzu Metternichovy diplomacie v průběhu napoleonských válek a zejména po napoleonských válkách (Kissinger, 1957). Kissinger se řadí k teoretikům mocenské rovnováhy, vyzdvihuje především úlohu diplomacie pro její fungování. Na druhou stranu vymezuje situace, kdy diplomacie a ostatní nástroje mocenské rovnováhy selhávají. Diplomacie předpokládá, že se strany shodují na určitých nejzákladnějích otázkách. V okamžiku, kdy se v systému objeví revoluční velmoc typu Napoleonovy Francie, usilující o ovládnutí ostatních, která zpochybňuje legitimitu systému a která se v nejzákladnějších otázkách neshodne s ostatními, diplomacie ztrácí svou úlohu a rozhoduje pouze vojenská síla. Mechanismus mocenské rovnováhy je tak představen jako systém, který není samozřejmý a čistě spontánní, nýbrž vyžaduje určitou ideologickou shodu. Ačkoli Kissinger podává historickou studii počátku 19. století, jeho koncept revoluční mocnosti je aplikovatelný i na totalitní velmoci 20. století.

Podobná logika se skrývá v analýze mezinárodního systému Raymonda Arona. Aron provádí v šedesátých letech 20. století typologii mezinárodních systémů na základě dvou kritérií – homogenity a polarity (Aron, 1966). V homogenním systému sdílejí státy základní hodnoty a ačkoli mohou sáhnout k vojenské síle při řešení vzájemných sporů, uznávají si navzájem právo na existenci. V heterogenním systému podobná shoda chybí, státy jsou rozděleny ideologií. Jejich ideologický střet se neodehrává pouze na mezinárodní úrovni, nýbrž i uvnitř států, což destabilizuje nejen MV, ale i jejich jednotlivé aktéry. Heterogenní systém, který se podle Arona historicky objevuje v době náboženských válek a ve 20. století, je proto krajně nestabilní. Při své analýze polarity se Aron hlásí ke konceptu mocenské rovnováhy a rozlišuje mezi multipolárním a bipolárním uspořádáním. Na rozdíl od pozdějšího Waltzova soudu považuje Aron multipolární systém za stabilnější než bipolární. Rivalita je zde více rozptýlena, dochází ke změnám v aliancích, zatímco v bipolárním systému má stát jasně definovaného nepřítele a konflikt nabývá totálního charakteru. Aronovo pesimistické hodnocení vlastní současnosti jako heterogenního a bipolárního systému tak kontrastuje s Waltzovým optimismem, který kladně hodnotí bipolaritu a zcela pomíjí ideologii.

Od počátku osmdesátých let dominuje realistickému myšlení neorealismus. Ačkoli bývá ztotožňován s Waltzem, neorealismus představuje širší školu, která jednak doplňuje a jednak překračuje Waltzovu teorii. Robert Gilpin se snaží napravit jeden ze základních Waltzových nedostatků spočívající v úplném pominutí dynamiky moci (Gilpin, 1981). Klade si otázku, jak a proč dochází ke změnám v rozložení moci v systému. Svou odpověď metodologicky buduje, po Waltzově vzoru, pomocí neoklasické mikroekonomie (Guzzini, 1997). Dívá se na státy jako na subjekty maximalizující své užitky prostřednictvím mocenské expanze měřitelné teritoriálním růstem. V této souvislosti definuje mezní užitek a mezní náklady územní expanze, tj. přírůstek celkových nákladů a celkového užitku z teritoria spojený s jednotkovým přírůstkem teritoria. Podle neoklasické metodologie dochází k závěru, že velmoc bude expandovat, dokud se mezní náklady expanze nevyrovnají jejímu meznímu užitku. Druhým motorem změny se stává změna technologie, která se promítá do struktury nákladů a užitku. Změny v rozložení moci jsou proto podle Gilpina výsledkem mocichtivosti a technologických změn. Gilpin je však také jedním z hlavních představitelů mezinárodní politické ekonomie (international political economy), kde vymezuje některé základní koncepty (Gilpin, 1987). Mezinárodní politickou ekonomii pojímá jako disciplínu studující interakci politiky a ekonomiky, států a trhů, přičemž rozlišuje její tři základní směry – marxismus, liberalismus a realismus (neomerkantilismus). Jeden od druhého se liší v otázce vztahu politiky a ekonomiky. Marxismus považuje ekonomiku za primární a politiku za odvozenou, realismus zdůrazňuje primát politiky a liberalismus se dívá na ekonomiku a politiku jako na oddělené sféry.

K neorealistům patří také Stephen Walt, který se snaží vypořádat s dalším problémem Waltzovy teorie – otázkou vyvažování (Walt, 1987). Waltz předpokládá, že v anarchickém prostředí bude automaticky fungovat mocenská rovnováha, a proto stát ohrožovaný jiným státem bude hledat spojence, tj. bude hrozbu vyvažovat, a nebude se snažit za cenu ústupků o dohodu se státem, který ho ohrožuje. Nicméně řada historických příkladů dokazuje, že státy se někdy chovají opačně. Walt považuje vyvažování za strategii, která je ze systémového hlediska lepší, neboť vytvoření vyvažující aliance zbrzdí potenciálního agresora. Podle něj tato strategie v MV převládá. Nicméně vymezuje podmínky, kdy se státy mohou chovat opačně, čímž podle něho podporují agresivitu hrozících států. Jedná se o situace, kdy ohrožený stát:

n nemůže vytvořit alianci – buď proto, že je slabý, a tudíž nepředstavuje přitažlivého aliančního partnera pro další státy, či proto, že žádného spojence nemá;

n nebo čelí téměř jisté porážce.

V těchto případech státy nebudou vyvažovat a s velkou pravděpodobností zvolí politiku ústupků vůči potenciálnímu agresorovi. Walt navíc zavádí koncept rovnováhy hrozeb (balance of threats), kterým nahrazuje koncept rovnováhy moci. Ukazuje, že ne každý mocenský nárůst státu musí být všemi ostatními vnímán jako hrozba. Zatímco podle Waltze z podstaty anarchického prostředí vyplývá, že posílení jednoho státu nutně představuje hrozbu ostatním, Walt tuto závislost rozvolňuje, když ukazuje, že vnímání hrozby závisí také na úmyslech, ideologii a geografickém postavení.

Jiné rozpracování Waltze nabízejí strukturální realisté – Barry Buzan, Richard Little a Charles Jones, kteří se snaží doplnit Waltzovu koncepci struktury tak, aby lépe odpovídala historicky existujícím mezinárodním systémům a aby zohledňovala určité důležité rysy MV, které Waltz pomíjí (Buzan a kol., 1993). Snaží se např. ukázat, že druhý definiční znak struktury je nezávislý na prvním, tj. i v podmínkách anarchie mohou vedle sebe existovat podstatně odlišné jednotky. Tito autoři rovněž rozlišují různá rozložení moci podle různých oblastí (vojenské, politické, hospodářské, ideové). Podobně jako předešlé pokusy o rozvinutí Waltze, i strukturální realismus přibližuje neorealistickou teorii realitě MV, nicméně za cenu ztráty na vysvětlovací síle a často i na logické koherenci.

Strukturální realisté čerpají z realistické větve tzv. anglické školy (Wight, 1996; Bull, 1977), což je tradice umírněného realismu pěstovaná především na některých britských univerzitách od konce padesátých let 20. století. Od amerického hlavního proudu se liší jednak v základní klasifikaci tradic reflexe MV, kdy namísto dichotomie realismus–idealismus zavádějí trichotomii realismus–racionalismus–revoluční přístup, a v pojímání MV jako mezinárodní společnosti, a nikoli jako mezinárodního systému. Realismus a revoluční přístup jsou pojímány jako nežádoucí extrémy (Wight, 1996). Realismus je ztotožněn s hobbesovským pohledem na MV, považujícím věčnou válku všech proti všem za nevyhnutelnou a nutnou danost. Revoluční přístup je připisován jak radikálním náboženským reformátorům, tak moderním revolucionářům, kteří mají jasnou představu o dokonalém uspořádání MV, ovšem její uskutečnění je podmíněno úplným zničením stávajícího řádu. Racionalisté, jejichž vlajkonošem je Grotius, se domnívají, že státy si mezi sebou vytvářejí jakýsi druh mezinárodní společnosti, která stanoví pravidla vzájemných vztahů a ve většině případů dokáže zamezit násilným excesům. Tento zvláštní typ společnosti má svá pravidla a své instituce, které se zásadně liší od pravidel a institucí vnitrostátních společností. Institucemi mezinárodní společnosti jsou mocenská rovnováha, mezinárodní právo, diplomacie, válka a velmoci (Bull, 1977). Nejedná se tedy ani o temnou, realistickou nejistotu věčné války, ani o revoluční jistotu spravedlivého řádu světlých zítřků. Jde spíše o přitakání tomu, co je pojímáno jako šedivá realita vestfálského systému, tj. dlouhá období míru přerušovaná příležitostnými válkami.

1.3 Kritika

 

Podobně jako není snadné vymezit jednotící rysy realismu, stejně obtížný úkol je spojen s vymezením hlavních bodů kritiky. V následujícím hodnocení uvedeme ty z často zmiňovaných výhrad, které považujeme za nejoprávněnější:

n Realismus ospravedlňuje stávající systém MV a nenabízí možnost reformy. Je deterministický.

n Realismus je státocentrický, příliš se soustředí na státy a nepočítá s jinými aktéry MV – mezinárodními organizacemi a nadnárodními korporacemi –, ani s transformací států v důsledku globalizace.

n Realismus pomíjí význam ekonomiky a význam idejí či norem, příliš se soustředí na politickou či vojenskou dimenzi MV. Realismus buď zcela pomíjí rostoucí ekonomickou provázanost mezi státy a její důsledky, nebo ji chápe jako nepodstatnou. Podobně ignoruje význam mezinárodního práva a dalších norem MV.

n Realismus neodůvodněně předpokládá, že státy se chovají racionálně, jak složité mechanismy státního rozhodování, tak i osobní vlivy jednotlivých tvůrců většinou racionální rozhodnutí státu znemožňují.

n Realistický pohled na svět je přehnaně cynický a pesimistický, v MV probíhá mnohem intenzivnější spolupráce, než by vyplývalo z realistických teorií. Ačkoli tvrdí, že vědecky zachycuje MV v jejich objektivní realitě, ukazuje spíše jejich nejhorší možnou verzi, která nemá žádnou „vědeckou“ oporu. Může potom jako sebenaplňující se proroctví negativně působit na praxi MV.

Otázky a úkoly

 

1. Jakou roli hraje předpoklad racionality v realistických teoriích?

2. Charakterizujte koncept národního zájmu.

3. Vysvětlete shodné rysy a rozdíly mezi klasickým realismem a neorealismem.

4. Čím se liší Aronovo pojetí bipolarity od Waltzova?

5. Jakými směry byla rozpracovávána neorealistická teorie po Waltzovi?

6. Vysvětlete rozdíl mezi mezinárodním systémem a mezinárodní společností.

Doplňující četba

 

Kromě citovaných prací představitelů realismu je možné se obrátit na řadu děl zkoumajících realistickou tradici. Jedná se jednak o články či příspěvky ve sbornících (Burchill, 2001), ale i o samostatné monografie (Guzzini, 1998; Vasquez, 1998; Donnely, 2000). Mimořádně cenná je zejména Guzziniho monografie o vývoji realistického myšlení ve 20. století, která tematizuje rovněž zakotvení realismu ve společenské realitě doby. Reflexi vývoje anglické školy nabízí Dunne (1998), přiblížení neorealismu nalezneme u Keohana (1986) a Baldwina (1993).