Knihu Existenciální psychoterapie koupíte na našem e-shopu.

Irvin D. Yalom je čtenářům znám jako autor úspěšných románů a povídek z psychoterapeutického prostředí a psychoanalytické historie. Touto starší knihou se představuje též jako autor odborný. Existenciální psychoterapie je, Yalomovými slovy řečeno, první příručkou o tomto směru. Díky tomu, a také díky rozsahu se ani nedá říci, že by dávná doba vzniku zásadně vadila. Pokud si tedy odmyslíte zmínky o "novém" filmu Bezstarostná jízda.

Existenciální psychoterapie tak jaksi navazuje či vychází z existencialismu, aniž by jej ovšem celý přijímala za svůj. Yalom, žák Rollo Maye (jedním textem zastoupen v Umění psychoterapie), definuje existenciální psychoterapie jako dynamický přístup k terapii, která se zaměřuje na záležitosti hluboce zakořeněné v bytí člověka. Tyto záležitosti jsou čtyři a určují strukturu knihy, jsou to: Smrt, svoboda, osamělost a ztráta smyslu.

K poněkud nedominantní pozici existenciální psychoterapie uvádí historické souvislosti, která ji zavedly do antivědecké opozice, a obecné postřehy: Koneckonců, neurotičtí pacienti (i terapeuti) mají svých starostí dost, než aby si přidávali nádavkem takové bujaré položky jako je smrt a ztráta smyslu. Nejen to, existenciální filozofové předčí dokonce i psychoanalytické teoretiky v používání zamlženého a spletitého jazyka. Alespoň to v Yalomově knize nehrozí. Ovšem až později prozradí, že existenciální psychoterapie reaguje na problémy vzniklé v prostředí výchovy v nutkavé shovívavosti a naprosté svobody bez hranic v Kalifornii. Jedovatě se tomu říká krize z rozežranosti a po pár desetiletích ji pozorujeme celkem celosvětově.

Již od počátku je jasné, že vzdor povinné úctě, je hlavním nepřítelem Freud a klasická psychoanalýza. Freud prakticky nedělal nic jiného než přehlížel. Je bohatě vysvětleno, jak chybně Freud přehlížel smrt a tři strany na to i proč to v rámci své teorie udělal. Nakonec jako by opravdu nejvíce vadilo, že programově přehlížel "ony síly" přesahující člověka. Zvláště, když mnohdy je patrné, že existencialistické zlé kvarteto prakticky jen převzalo roli pudu, neboť slovník knihy je překvapivě freudovský.
Prvým a nejrozsáhlejším tématem je strach ze smrti, jak již bylo naznačeno kritikou Freuda. Lidé se mu brání dvěma bludnými vírami, který později sjednotil Rank: Vírou ve vlastní neporušitelnost a absolutního zachránce. Zde se objevuje zajímavá disproporce, tyto "víry" jsou považovány za škodlivé, avšak náboženství - víra v absolutního zachránce par excellence - je označována za prospěšnou. V průběhu knihy se ostatně ukazuje, že Yalom říká překvapivě mnoho základních a zásadních postřehů a fungování a vzniku náboženství. Kupříkladu různé techniky důkazu "věčné mladosti" jako je promiskuita nebo náboženské obavy. Není právě zde kořen islámského terorismu - kdy mladí a úspěšní přestávají být mladí a noví mladí jim ohrožují i ono úspěšný?

Smrt je něco jako určitý druh přednášejících. Neslyšíte, co říká, dokud si nesednete do první řady. Celkově je poselstvím první části zjištění, že teprve uvědomění si smrtelnosti umožňuje plné prožívání. Místy je text poplatný sedmdesátým letům, moodyovskému pátrání po smrti a nacházení existenciálních fakt na místech, kde již prostě úřaduje jenom smrt. Kolem otrávené studně nalezneme spoustu osob reflektujících smrtelnost, avšak rozhodně nebudou podstatné pro existenciální nimrání na předměstí bohatého města.

Přečtěte si memoáry Irvina Yaloma Stávám se sám sebou.

Druhá část knihy je o svobodě a přináší zajímavé souvislosti, patrně nejzajímavější z celé knihy. Svázána je odpovědnost, autorství, volba a především vůle. Odpovědnost je podstatou samostatnosti a přináší nejen osamění, ale i zneklidňující svobodu. Jak pravil Fromm: Dokonce i tyran je lepší než vůbec žádný vůdce. Pokud nestanoví hranice rodiče, rády je potom stanoví různé spolky. Yalom konstatuje, že klasické psychoneurotické problémy byly již v 70. letech v Kalifornii naprostou raritou, namísto toho nastupovaly freudovské antiproblémy - lidé nevědí, co je jejich problém. Vyhýbání se zodpovědnosti, odmítání samostatného chování, neschopnost rozhodnutí a volby. Zde Yalom uvádí program zaměřený na vytvoření odpovědnosti, který se nakonec ukázal býti v podstatě dobře organizovanou sektou se všemi absolutistickými požadavky na fungování jednotlivce.

Kromě obecných postřehů a úvah je značná část věnována též samotné psychoterapeutické práci. Nejen konkrétním kazuistikám, ale i studiím úspěšnosti, porovnávání, metodickým a praktickým otázkám. Mnohdy Yalom vytahuje pozapomenuté terapeuty. Kapitola o vůli je postavena na terapii vůle Otto Ranka a kritika Freuda se zde konečně staví na méně vágní zásady - jeho psychický determinismus neponechává příliš místa pro vůli a svobodnou volbu. Rank tvrdil, že oidipský komplex má jedinou funkci, aby si dítě uvědomilo, že nemůže cokoli, aby se naučilo nedůvěřovat svému chtění. Kritika se nese v duchu citátu Sylvana Tomkinse, že Psychoanalýza je systematických výcvikem v nerozhodnosti.

Autor však varuje i před buddhistickým ideálem života bez přání a emocí, který považuje spíše za něco jako vyhoření, ačkoliv například takové kurzy vědomého umírání, jiný příklad z buddhistické praxe by spadaly do jeho prospěšné kategorie uvědomění si své smrtelnosti. Ještě překvapivější je označení věštebných technik, například I-ťing, za přenechání rozhodnutí na něčem, tedy techniku vyhnutí se rozhodování. Člověk, který se účastní na rozhodování na sebe totiž bere odpovědnost za realizaci rozhodnutí. Vnucené rozhodnutí nezavazuje (a proto patrně tak rádi volíme špinavé politiky, aby za nás vykonali špinavou práci rozhodování).
Vyhýbání se rozhodnutí umožňují též pravidla. Zde Yalom doslovně jmenuje náboženství a nařízení linkující život a chránící tak před nutností volby (a nutností odpovědnosti alias dospění). Jinou stranou problému pravidel je víra v jejich smysl sám o sobě. Yalom se ptá, proč je důslednost povyšována nad všechno ostatní. Vzápětí problematiku odlehčuje historkou z vlastní terapie: "Až budete do Clevelandu balit kufry, nezapomeňte si přibalit revolver. ...Když nebudete moct spát, vždycky se budete moct zastřelit."

Poněvadž jednotlivé existenciální problémy se prostupují, jsou kapitoly stále tenčí a tenčí (viz obsah). Třetí je o osamělosti, ačkoliv to znamená především to, že je o vztazích. Příliš často mylně považujeme citovou vazbu k jednomu člověku za důkaz intenzity a čistoty lásky. Dle Fromma je to však příklad symbiotické lásky, která se projevuje sadistickou nebo masochistickou formou. Kromě něj Yalom obecnou teorii vztahů čerpá z Maslowa a Bubera. V terapeutické části pak dává především odpověď na otázku: "K čemu jsou mi lidé dobří?"

I tato část obsahuje velice zajímavé postřehy. Sebevražda je zde vyložena jako magický čin - lidé na mě budou ještě dlouho vzpomínat - dosažení nesmrtelnosti. Opět jsou zde náboženské důsledky: Jedinečnost znamená i osamělost, proto se lidé stávají součástí jiného člověka nebo skupiny lidí. Dle Whiteheada je osamělost podmínkou opravdové náboženské víry. Náboženství je tím, co člověk dělá se svou samotou.

Kromě těchto výprav do obecné teologie je v této části proveden obsáhlý rozbor terapeutického vztahu, patrně jeden z nejrozsáhlejších, zabývající se detailně všemi aspekty, od formálních až po ty bytostně existenciální. Navzdory směru, který vyžaduje vřelost a jisté otevření se, nakonec Yalom konstatuje nutnost jistého odstupu, neboť pacient má jediného terapeuta, ale ten má mnoho pacientů.
Poslední existenciální obavou je ztráta smyslu, zde Yalom vychází z Viktora Frankla, jakkoli jej popisuje se všemi jeho vrtochy, a Maddiho. Druhý jmenovaný rozdělil projevy existenciální choroby, tj. ztráty smyslu na křižáctví (což pozorujeme formou řádění zapálených konvertitů a nových fundamentalistů), nihilismus (útočení na smysl čehokoli) a vegetování (právě zde uvádí jako příklad onu Bezstarostnou jízdu). V celé knize a zvláště zde jsou použity úryvky z L.N. Tolstoje. Nejen autor si zde povšiml, že chudý sedlák ztrátou smyslu nikdy netrpí, a že je vyhrazena pouze pro osoby od jisté úrovně blahobytu. Zcela závěrem pak píše, že čistá ztráta smyslu pramení z galaktické perspektivy pohledu na život jednotlivce a terapeut musí pacientovi pomocí od ní odhlédnout. Ostatně, i podle zmiňovaného Budhy není otázka po smyslu života povznášející.

Překlad knihy je čtivý i ve šroubovaných a složitých souvětích. V poslední kapitole se překladateli vloudily dva překlepy - japonský básník, mistr haiku je Bašó, Pašó majó u Turkó, a podobně chasidský svatý rabín se obyčejně přepisuje jako cadik.

RNDr. Jaromír Kopeček, Ph.D.