Čím byli vaši rodiče?

Maminka byla celý život v domácnosti a tatínek prošel celou řadou zaměstnání. Začínal jako truhlář. Krátkou dobu byl nezaměstnaný, pak pracoval na železnici a nakonec skončil na ministerstvu dopravy v jejich vlastní výrobně filmů. A kromě toho byl ještě amatérský loutkář.

Znamená to, že si loutky i sám vyráběl? 

Ano. Sám si vyráběl dost originální loutky, které byly vedené zezdola po javajském způsobu. Otec si vymýšlel takové věci, že loutky měly třeba místo očí balonky, které on zespoda nafukoval úzkou hadičkou. Nebo měl figurku, která jako by kouřila. Držela v ruce cigaretu a on do ní zase hadičkou pouštěl kouř. Takovéhle různé fígle si vymýšlel. To ho bavilo.  

Co znamená javajský způsob vedení loutky?

To znamená, že loutky nebyly vedené na šňůrkách shora, ale měly na sobě připevněné hůlky a vodiči je vedli zespoda nad svými hlavami, kde teprve začínala podlaha jeviště. Takovým loutkám se říká javajky. Vzniklo to z toho, že na Jávě hrají stínové divadlo s figurami, které jsou vysekané z vyschlých a ztvrdlých buvolích kůží. Vedou je taky nad svými hlavami a promítají jejich stíny na bílé plátno. Je to velice krásné a působivé.  

Máte nějakou otcovu loutku schovanou?  

Bohužel, už ne. Všechny se rozbily.  

Pomáhal jste mu loutky vyrábět?  

Pomáhal jsem mu je omalovávat. Ale z dnešního hlediska nebyly výtvarně nijak zvlášť zajímavé, protože jsme byli tehdy oba amatéři.  

Udělal jste si také nějakou?  

Nevyrobil jsem si žádnou, ale jeden čas jsem takovou touhu měl. Dokonce kdybych byl důchodce a neměl do čeho píchnout, bavilo by mě vytvořit si loutkové divadlo. Asi bych ho udělal z moduritu, protože řezbář nejsem. Ale bavilo by mě to.  

Vystupoval jste s otcem na představeních?  

Jeden čas. Pamatuji si, že když jsem v tom loutkovém divadle začínal – to už jsem miloval Voskovce a Wericha a byl jsem pevně odhodlaný stát se také slavným komikem jako oni –, bylo moje jméno vytištěno mrňavými písmeny na jednom plakátu. Že hraju v tom představení. Šel jsem kolem té plakátovací plochy, byl jsem děsně pyšnej a říkal si: „Tak. Už je to tady, lidi si mohou přečíst moje jméno na plakátu.“ Samozřejmě že ho nikdo nečetl.  

Daly by se tyhle výstupy považovat za vaše divadelní začátky?  

Vlastně ano.

Váš otec měl vůbec různé vynálezy. Dokonce o něm prý vyšel v novinách článek.  

On pořád něco vymýšlel. Tenhle vynález, kvůli němuž o něm psali – Dobrodinec malých bytů se to jmenovalo –, byl gauč, který jsme měli doma. Měl takové opěradlo utvořené z peřiny. To když se večer odklopilo, byla z toho ustlaná postel. Ráno se ty peřiny zase zaklopily a byl z toho gauč.  

Prodával to?  

Myslím, že se to neprodávalo. On nebyl obchodník. Rád si vymýšlel, ale nedovedl to zužitkovat.  

Umíte taky vynalézat?  

Nepamatuji si, že bych něco vymýšlel. Vlastně ano. Jako sedmiletý kluk jsem si v Praze na Spořilově stavěl letadlo pro celou rodinu. Absolutně iracionálně. Dostal jsem takovou velkou krabici od cukru a tam jsme si měli sednout. Vichřice ulomila velkou křivou větev od topolu a z té jsem chtěl udělat křídlo. Proto jsem ji přitáhl domů. Myslel jsem si, že už mám základ. Doufal jsem, že letadlo bude létat na gumičku, která se zkroutí, a jak se bude rozkrucovat, tak to poletí. Takovéhle dětinské nápady jsem měl, ale nikdy jsem je samozřejmě nerealizoval ze zcela jednoduchého důvodu: že to nešlo.

S tím se pojí i vaše láska k dvouplošníkům, ne? Kdy vznikla?  

Také v dětství v Klatovech. Bylo tam letiště, na kterém předváděly dvouplošníky každou neděli akrobacii. Zbožně jsem je pozoroval z našeho dvorku a strašně se mi to líbilo. Dělaly různé lopinky a vývrtky. On má ten dvouplošník v sobě takové zvláštní kouzlo oproti moderním strojům. Ladně se šine po nebi a motor tak trochu poškytává – e-e-e-e-e, to má v sobě ohromnou poezii. Fascinuje mě, jak se ladně nakloní, když zatáčí. Dokázal jsem je sledovat, dokud mi nemizely za obzorem. Také proto jsem chtěl být pilotem.  

Proletěl jste se někdy v dvouplošníku?  

Ne, ale brzy bych měl, protože mám křtít v Boleslavi jeden dvouplošník, který tam postavili milovníci a stavitelé replik historických letadel.  

Jaké bylo vaše soužití s bratrem Ondřejem?  

Trvalo nám dlouhou dobu, než jsme se stali opravdovými partnery, protože je o čtrnáct let mladší. Když mi bylo dvacet let, jemu bylo šest. Když mně bylo třicet, jemu šestnáct, takže to stále ještě nebylo ono. Ale když už jsem byl padesátiletý a on šestatřicetiletý, už jsme byli dva dospělí lidé a ten velký věkový rozdíl se mezi námi smazal. Těch prvních dvacet let bylo citelných, ale dnes si spolu výborně rozumíme.  

Žárlil jste na něj někdy?  

Ne, já jsem mu vždycky přál jen to nejlepší.  

Ani sourozenecká rivalita mezi vámi nebyla?  

Rivalita ani ne. Ale fakt je, že když jsem si jako dvacetiletý přivedl domů kamarádku a on mi vlezl do pokoje, tak jsem ho vždycky hnal a byl jsem na něj velice nevlídnej.  

Líbí se vám jeho práce?  

Ano. Já ji velice pečlivě sleduji. Poslouchám v rádiu jeho pořady, mám všechny jeho knížky a čtu si v nich. Je to záslužná a zajímavá práce.  

Myslíte si, že by dneska byl tam, kde je, kdyby neměl staršího slavného bratra?  
Já nevím, nikdy jsem se tím nezabýval. Myslím, že to, co dneska dělá, dělá proto, že usiloval o něco podobného jako já. Píše i texty písniček, takže v tomhle ohledu jsem ho asi ovlivnil. Ale nevím, jestli jsem mu tu jeho dráhu usnadnil. Jestli to nemá spíš horší. Když ho každý poměřuje se mnou. Ale myslím, že pokud je alespoň trošku silná osobnost, stejně by se nějak prosadil.

A je silná osobnost?

Určitě ano. Když se podívám v knihovně do regálu a vidím, kolik toho už napsal, tak si myslím, že musí něco vědět a umět.

Konkurujete si?  

My si konkurujeme stále, ale ne tak, že by to bylo na škodu. Děláme v podobných oborech a myslím, že nám to oběma vychází. Ta konkurence je spíše pomyslná než opravdová.  

Jak často se vídáte?  

Navštěvujeme se tak dvakrát do roka, ale je to poměrně málo. Myslím, že míň, než bychom oba dva chtěli. Máme ovšem spoustu práce a on navíc nebydlí v Praze, takže o to je to horší.  

Povídáte si o práci? Vytýká vám něco ve vaší tvorbě?  

Abych řekl pravdu, tak nic. Vlastně ani nemůže, protože, jak už jsem řekl, je poněkud konzervativní a o mé současné práci toho moc neví.  

Myslíte si, že je vzpomínání pro lidský život důležité?  

Nevím, jestli důležité, ale určitě je příjemné. Jan Werich mi vždycky říkal: „Já se nerad vracím do minulosti. Pořád mě zajímá víc přítomnost a budoucnost než minulost. Co bylo, to bylo, s tím se nedá nic dělat.“ Ale stačilo, abych nadhodil téma, a on se rozpovídal a dokázal vyprávět o svém životě celé hodiny. Takže jsem mu to tvrzení, že minulost neuznává, moc nebral.  

A co zapomínat? To je také důležité?

Zapomínat je blbý, když se má herec učit roli. Ale zapomínat třeba na křivdy, to si myslím, že je po určitém čase velice prospěšné. Poněvadž vždycky je třeba věřit, že člověk, který ukřivdil nebo udělal nějakou blbost, toho už dneska třeba lituje. Takže v tomto ohledu jsem pro zapomínání.