Klinická psycholožka Ludmila Trapková a lékař Vladislav Chvála ve své knize představují originální ucelenou koncepci rodiny jako sociální dělohy, která sdružuje biologická a psychosocální fakta. Vývojový model představuje rodinu jako bio-psycho-sociální organismus, který není redukovatelný jen na některou z těchto vrstev a jen jako takový je schopen úplné a nerušené sebereprodukce. Je postaven na soudobém paradigmatu systemické a narativní rodinné terapie. Hlavním nástrojem k zobrazení média rodiny je dialog, který vedou oba autoři spolu s rodinami svých pacientů více než dvacet let. Rodina je tak nahlížena současně pohledem muže i ženy, lékaře i psycholožky. Celá řada poruch a nemocí je zde líčena jako důsledek stagnujících vývojových oscilací dítěte mezi oběma rodiči. Autoři uvádějí praktické zkušenosti a možnosti léčby, které pokrývají široké spektrum především chronických psychosomatických nemocí. Postoje autorů jsou v některých ohledech vzhledem ke stávajícímu paradigmatu, jenž je stále více orientovaný na jedince, provokativní. Přestože autoři do své publikace zahrnuli i známá fakta, otevírají čtenáři nové a revoluční pohledy. Kniha je určena jak psychologům, lékařům a dalším pomáhajícím profesím, tak i rodinám, jejichž některý člen je psychosomaticky nemocný.

Ukázka:

4. RODINA JAKO SOCIÁLNÍ DĚLOHA

V předchozích kapitolách jsme formulovali východiska, na nichž vyrůstá naše praxe rodinných terapeutů. V obtížnějších případech pracujeme jako terapeutická dvojice muže a ženy. Tím je pochopitelně při každém setkání s rodinou i na naší straně neustále aktuální dialog dvou pohlaví, který tvoří základní látku soužití v každé rodině.

Ženský a mužský jazykový modus je za přítomnosti nás obou stále k dispozici, a proto můžeme terapeutickou situaci vyvažovat snadněji, než když pracujeme každý sám. Lze bez nadsázky tvrdit, že díky tomu léčíme nejen naší odbornou erudicí a tím, že vytváříme terapeutické vztahy s jednotlivými členy rodiny, ale také naším vzájemným vztahem. V tom nabízíme rodině živoucí podobu toho, co je vlastním posláním rodičovské dvojice: Vztah mezi rodiči, totiž to, co je spojilo, když zakládali rodinu, a to, jak se společně s takovým úkolem vyrovnávají, proudí k dětem skrze interakce každého s každým mimovolně jako přirozená výživa.

Díky tomu, jak odlišně situaci vnímáme, máme možnost zrcadlit rodině aktuální dění v jejích vztazích. Postřehy, včetně jejich rozporuplnosti jí předáváme v podobě léčebných intervencí. Jako vzniká v každé rodině během společného života originální výchovný styl té které rodičovské dvojice, tak jsme my dospěli k metafoře o "sociální děloze". Přirozeně pochybujeme, zda a do jaké míry je přenosná do jiného terapeutického vztahu. Pokusíme se nyní seznámit čtenáře s jejím obsahem a významem.

4.1  Nejde o další zbytečný pojem?

Stojíme před složitým úkolem zprostředkovat naši zkušenost s jedinečností interakčních prostředí stovek rodin, které disponovaly neuvěřitelným množstvím variant uspořádanosti. V různých vývojových fázích tam vznikaly spontánně poruchy a přechodové stavy představující řadu přirozených experimentů.

Rozhovor a pozorování, terapeutické intervence, naše introspekce jako terapeutů a reflexe pozorovaného daleko přesahují možnosti metodologie kvantitativního výzkumu. Přitom jsou hlavními přístupovými cestami k poznání tak komplexního fenoménu, jakým je rodina.

Slovní spojení sociální děloha se přirozeně vynořilo v procesu, který Humberto Maturana , chilský profesor fyziologie, nazývá "languaging" -- "jazykování". (Maturana, U., Varela, F., 1987) Během stovek terapeutických sezení jsme museli zřejmě jak my, tak naši pacienti dlouho nereflektovaně vyslovovat obraty související s událostmi a prožíváním kolem porodu, než jsme si tohoto jevu všimli, uchopili jej a dále pozorovali jako takový. Kdykoli nám tato slovní spojení v novém kontextu přišla na mysl nebo se objevila ve slovníku rodin, zacházeli jsme s nimi stále uvědoměleji. Stali jsme se spolutvůrci a zároveň svědky samovolného rozvíjení metafory. Překvapovalo nás, s jakou přesností vystihuje pojem sociální porod proces separace dospívajícího z původní rodiny a jak podivuhodně rychle se můžeme pomocí asociací, které jsou díky metafoře všem přítomným spontánně k dispozici, s rodinami domluvit o jejich aktuálních obtížích a úkolech.

Pojmy sociální děloha a sociální porod nevznikaly tedy primárně jako konstrukty ad hoc, ale začali jsme jich používat jako obecného tvaru, který spontánně povstával mezi námi a pacienty. Vznikala tak metoda léčby a zároveň užitečný teoretický koncept, u kterého se neptáme na důkazy, zda platí, necizelujeme jej do žádné konečné a neměnné pomůcky, kterou by pak bylo možné předat kolegům jako standardizovaný psychodiagnostický test. Metafora se díky své pružné vnitřní konzistenci přizpůsobuje rozhovorům, někdy se hodí a jindy ne, jako skrytá možnost se v pravou chvíli zpřítomní a aktualizuje, aby ovlivnila naše tázání a terapeutické intervence.

Necizelujeme ji, ale je pravda, že se dalším používáním prohlubuje. Není v rozporu se zavedenými psychologickými pojmy a teoriemi a navíc umožňuje velmi rychlý autentický kontakt s lidmi, se kterými sdílíme všeobecně lidskou zkušenost těhotenství a porodu. Překvapivě vystihuje vývoj rodiny jako celku s respektem k dynamice střídání generací ve vývoji celého rodu.

Hlavním zdrojem naší zkušenosti, podobně jako na jiných pracovištích ve světě (Minuchin, S., Rosman, B. , Baker, L. , 1983), jsou rodiny s psychosomaticky nemocným v jakémkoli věku, které u nás prošly a dosud procházejí rodinnou terapií. Pracujeme v modu narativní rodinné terapie Epstona a Whitea . Spolu s pacienty sledujeme odvíjení jejich verze příběhu o stonání či vzniku problému v rodině. Jsme si vědomi toho, že jde o tzv. dominantní příběh , plnohodnotnou a platnou verzi, která má tu vadu, že vede ke stále stejnému řešení -- nemoci či problému. Intervenujeme v průběhu vypravování tak, jak jsme popsali v kapitole o časové ose. Nabízíme rodinám nové pohledy a významy událostí, které se sice už staly a nemohou se odestát, ale jejichž smysl jim v dlouhodobé perspektivě života rodu mohl zůstat skrytý a nepochopený. Vyjednáváním o významech a nalezením hlubšího porozumění tomu, co prožili, mohou členové rodiny za naší dopomoci objevovat příběhy alternativní -- léčivé (White, M., Epston, D., 1990).

Zaujati možnostmi, které metafora poskytovala, a konečně i naším setkáním, propojovali jsme při každé příležitosti oba naše obory. Znalosti z porodnictví o detailech procesu zrání zárodku v děloze matky zakončeného porodem jsme porovnávali s výsledky výzkumů vývoje dítěte v sociálním prostoru rodiny včetně separace dospívajícího ve vývojové psychologii a sociologii . Ocitli jsme se tak na poli psychobiologie , jak ji popisují ve své knize Michel a Mooreová . (Michel, G. F, Mooreová, C. L, 1995) U nich jsme také nacházeli oporu a inspiraci pro naše objevy.

Potvrzení naší zkušenosti nacházíme v díle významného představitele psychoanalýzy , který podle našeho názoru daleko překročil rámec individuálního k sociálnímu, Erika H. Eriksona . Jeho popis vývojových fází dítěte v nezbytné interakci s okolím vychází z podrobných pozorování dětského chování a patří dodnes k základům vývojové psychologie . S překvapením jsme teprve nedávno nalezli v Eriksonově textu větu, kde také vyslovuje myšlenku o analogii biologického intrauterinního vývoje s pozdějším vývojem sociálním s důrazem na nezbytnou posloupnost jednotlivých kroků: "Domnívám se, že freudovské zákony psychosexuálního růstu v dětství lze nejlépe pochopit pomocí analogie s fyziologickým vývojem in utero."

Čím dál jasněji jsme si uvědomovali, že oba procesy, ten v biologické děloze a druhý sociální v primární rodině, mají nápadně shodné charakteristiky. Dospěli jsme k hypotéze, která se podobá té Eriksonově: Proces zrání plodu v těle matky se na vývojově vyšší -- psychosociální -- úrovni ve svých základních parametrech opakuje, podobně jako je možné v přírodě pozorovat opakování tvarů a fraktálových obrazců, které dávají povstat tvarům listů, stromů a krajin.

Učinili jsme zkušenost, že představa rodiny jako sociální dělohy se znalostí vývojových tendencí uvnitř tohoto chráněného prostoru ožívá i v rukou dalších kolegů terapeutů. Má schopnost v chaotickém a těžko pochopitelném světě každé originální rodiny, která se ocitá v krizi, působit jako krystalizační jádro, kolem něhož se chaotický pohyb uspořádává a organizuje do srozumitelného tvaru. Když se členům rodiny nejasný obraz jejich společné situace zaostří, sami už často vědí, jak se mají zachovat, a to samo o sobě přináší úlevu.

4.2  Děloha jako chráněný prostor ve fylogenezi

Při určité znalosti fylogeneze můžeme chápat pojem děloha v širším významu, než je obvyklé. Jako orgán zajišťující ochranu plodu před nepříznivými vlivy okolí vzniká až na určitém stupni složitosti organismů. Zatímco u ryb, plazů a ptáků stačí k vývoji plodu ochrana skořápkou vajíčka, u savců se ruku v ruce se složitostí jejich nervové soustavy vyvíjí stále komplikovanější organizace plodícího ústrojí a placenty zajišťující výživu až do doby, než je plod schopen unést nároky okolního světa.

Vývoj živé hmoty je na rozdíl od neživé charakterizován stoupající strukturovaností, která umožňuje stále složitější vztahy a interakce. V ontogenezi jednotlivého organismu musí být proto některé vývojové úkoly zpracovány dříve, než bude možné postavit rostoucího jedince před úkoly další fylogenetické vrstvy. Ta je vytvořena novým kontextem, novým řádem vztahů mezi vnitřkem a vnějškem.

Nikdo přesně neví, jak vznikly první makromolekuly schopné sebereplikace. Protože je tak složitý proces v otevřeném vesmíru značně nepravděpodobný, kloníme se k názoru, že muselo dojít nejprve k takovému uspořádání, které zvýšilo pravděpodobnost nepravděpodobného. Toho lze dosáhnout například tím, že se vhodné látky přivedou v pravý čas na pravé místo. Relativní uzavření části prostoru chrání uhlíkové makromolekuly schopné sebereplikace před vlivy okolního chaosu. S tím musela vzniknout také potřeba rozlišovat, co patří dovnitř a co ven, co bude vpuštěno a co vyloučeno tak, aby to uzavřené prospívalo a mohlo neustále zvyšovat složitost při současném zachování stability vůči okolí. Vznikaly stále složitější systémy daleké od rovnováhy. Na hranicích autopoetické (sebeutvářející se) soustavy se vyvinul celý aparát receptorů, který aktivně zprostředkovává výměnu mezi vnějším a vnitřním prostředím. Každý další stupeň složitosti vyžaduje nové uspořádání tohoto receptorového aparátu, a to na subcelulární a celulární úrovni, na úrovni celého organismu, nebo dokonce i na sociální úrovni.

Jinak řečeno, aby vzniklo vyšší uspořádání, je třeba uzavřít část prostoru tak, aby se k sobě dostalo to, co by se ve vnějším nekonečném světě setkalo v pravý čas a na pravém místě jen s mizivou pravděpodobností. Z tohoto hlediska představuje buňka účinné zařízení na zvyšování pravděpodobnosti nepravděpodobných dějů. Co totiž jiného představuje život? Vznik uzavřeného prostoru byl současně vítězstvím nad neúprosností vesmíru. Čas uvnitř podléhá jiným zákonitostem než čas venku. Uvnitř vládne kairos , čas zrání a vyčkávání, čas pro akceptování všech možností, které ještě přijdou. Schopnost buněk akumulovat energii a vydávat ji jindy a jinak, než by to proběhlo v neživé hmotě, vydělila život ze zákonitostí vesmíru.

U vícebuněčných organismů povrch už nestačí na zprostředkovávání informací, zanořuje se dovnitř a vzniká nervová soustava. Tím se možnosti receptorového aparátu živočicha mnohonásobně zvětší. S rostoucím významem sociálních interakcí u primátů právě zvětšování této vnitřní kapacity pro zpracování dat podněcuje rozvoj centrální nervové soustavy, až vyvrcholí vznikem jazyka u lidí. Ten přebírá funkci receptorového aparátu v nové oblasti jevů a umožňuje vytvářet další fylogenetické vrstvy kultury. (Chvála, V., Trapková, L., 1994) Speciální uspořádání vztahů kolem novorozence, které bylo za staletí vývoje člověka upřednostněno, plní podobné funkce jako děloha na biologické úrovni. Je-li dnes význam dvou pohlavně odlišných rodičů zpochybňován, měli bychom pochopit jejich úlohu v udržování lidského světa dříve, než bude rodina zcela zničena.

Nejbouřlivější tělesný vývoj má novorozenec po porodu za sebou. Čeká ho však řada stupňů vývoje k psychosociální samostatnosti. Každý z těchto stupňů bude vyžadovat novou úroveň uspořádání sociálního prostředí , na němž se rostoucí organismus sám aktivně podílí a stává se tak jeho součástí.

Celoživotní vývoj člověka bude provázen neustálým vytvářením hranic a vymezováním prostorů, které budou zajišťovat vždy na nové úrovni totéž: zvyšovat pravděpodobnost nepravděpodobného. Je-li například pro splnění určitého vývojového úkolu nezbytná asistence otce, bude všemi prostředky, biologickými, psychickými i sociálními uspořádáván prostor tak, aby se dítě a otec mohli spolu setkávat. Silné interpersonální vazby, které známe nejspíše pod pojmem "zamilovanost", plní tuto funkci komplexně. Zamilovaní si vytvářejí společný intimní prostor , ze kterého vylučují ostatní osoby. V tomto komplexním biologickém, psychickém i sociálním prostoru dochází k interakcím, které by jinak byly málo pravděpodobné. V takovém prostoru se odehrává růst jako naplňování jeho možností.

Málokdy si uvědomujeme, že organismus je aktivní ve vytváření podmínek pro své zrání tím, že zajišťuje svým tvarem a chováním takový výraz, který je pro daný vývojový úkol (a tedy pro vznik potřebného prostoru možností) nejvhodnější. Tak se dítě například vyznačuje nápadnými dětskými znaky, které získávají potřebnou pozornost a ochranu z okolí; organismus ženy vytváří přitažlivé sexuální znaky, nebo je naopak hubnutím ztrácí, pokud překážejí ve splnění vývojového úkolu, jak to pozorujeme u mentální anorexie . Muž signalizuje svou dominanci vzpřímeným postojem, hlubokým hlasem, přímým pohledem, stařec bílými vousy a vlasy. Jindy depresivní výraz přivolává soucit a sociální pomoc. Po vyčerpání možností uzavřeného prostoru hledá organismus takový tvar a chování, které by zvýšily pravděpodobnost vzniku dalšího uzavřeného prostoru k novým růstovým úkolům.

Pokračování kapitoly najdete v knize.