Čím si vysvětlujete, že současná společnost dává takový důraz na výkon? Už při výchově nebo ve škole se člověk připravuje na to, že bude s ostatními po celý život soupeřit.

Naše kultura je tak postavená. Už židovsko-křesťanská a řecká antická kultura, z nichž vyrůstáme, byla založena na výkonové orientaci. Svět se zrychluje, a tím se zvyšují i nároky na výkon člověka. Člověk se tomu buď musí přizpůsobit, nebo snadno vypadává z kola ven -- ať už jako příslušník nějaké okrajové skupiny, jako nezaměstnaný, nemocný nebo jednoduše nepřizpůsobivý. Díky neustále se zvyšující technizaci a zvyšujícím se nárokům se zvětšuje i skupina lidí, kteří nejsou schopni se takovému vývoji přizpůsobit.

Prof. MuDr. Ján Praško Pavlov CSc. (* 1956)je český psycholog a psychiatr přednosta Kliniky psychiatrie Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Je autorem mnoha odborných publikací.
(foto Stanislav Soukup, ČRo)

Jak dlouho se může spirála důrazu na výkon dále roztáčet? Mohou se nároky zvyšovat donekonečna?

 Jistě že ne. I když je pravděpodobné, že kapacita lidského organismu a schopnost přizpůsobit se jsou ještě daleko větší, než člověk v současnosti i při současných nárocích využívá. Někteří lidé dokáží z těchto rezerv čerpat, ale stále více lidí se prostě přizpůsobit nedokáže, nejsou schopni se tohoto koloběhu účastnit a s ostatními udržet v tak vypjatém tempu krok, a brzy tak může vzniknout vážný společenský problém. Stále méně lidí se bude moci plně účastnit života ve společnosti a stále více lidí, bohužel, bude vypadávat mimo. Porostou okrajové skupiny lidí, kteří nebudou schopní reagovat na rychlý běh společnosti. Hrozí, že se bude ve stále větší míře objevovat typická problematika postihující osoby na okraji společnosti jako jsou sekty, toxikománie a kriminalita.

Bojím se toho, že se takhle začne populace čím dál více rozčleňovat a ti, kteří dokáží udržet krok s vývojem, se začnou i při všech ideálech a humanistických tendencích dívat na ty, kteří se na vývoj společnosti nedokáží adaptovat, jako na příživníky, jako na někoho, koho oni musí živit.

Existuje nějaké řešení? 

Asi určitá řešení existují. Řada lidí se už dnes zabývá různými programy, jak umožnit těmto ne plně přizpůsobeným lidem účast v plnohodnotném životě. Je také možné, že další generace bude vypadat úplně jinak než ta naše. Když si vezmete situaci v určitých vrstvách společnosti, zjistíte, že už je to k nežití. Odcizená, konzumní generace. Jako by nebylo pro co žít -- životní styl je pasivně přijímán z reklam a povrchních seriálů. Část lidí už dnes žije svůj život mezi zaměstnáním, televizí a supermarketem, nic jiného nestihnou a ani nemohou stihnout. Je docela dobře možné, že se takovému způsobu života bude mladší generace vzpírat.

Co vám osobně pomáhá nenechat se pohltit nároky společnosti? Nepřipadá mi, že byste patřil k těm, kteří z ní vypadli. 
Mám výhodu v tom, že jsem na výkon trénovaný odmalička, takže zatím současné tempo zvládám. Také se většinou zabývám věcmi, o kterých věřím, že mají smysl. Proto se necítím ani vyhořelý ani odcizený svému životu. Někdy samozřejmě také vypadávám ze hry, naučil jsem se ale, že nemusím vždycky vyhrát, že nemusím všechny věci dovést k naprosté dokonalosti, že mi někdy stačí, když jsou jen na sedmdesát procent. Díky tomu se mi podařilo v sobě špičky toho ledovce výkonového, snaživého a dokonalostního tlaku nějak osekat a některé se obrousily samy. Mám štěstí, že to, co dělám, dělám rád a i když mám stále spoustu pacientů, přednáším, vedu výcviky a k tomu ještě píšu, existuje jenom málo věcí, které bych dělal vysloveně nerad. Zabývám se věcmi, které mě těší a to považuji za strašně důležité, protože když člověka něco těší, nabíjí ho to spoustou energie a je schopen podávat velký výkon i tehdy, když toho má opravdu hodně. Takže já vlastně zažívám v té své výkonové oblasti spoustu radosti, všechno to má pro mě barvu a je to živé. Je to pro mě vlastně žitý výkon. I když v něm zůstává potřeba úspěchu, nemluvil bych pravdu, kdybych tvrdil, že to tak není, už to ale není úspěch za každou cenu.

Co děláte s věcmi, které vás nebaví? 

Věci, které mě nebaví, které dělám nerad a které jsou takovým umělým tlakem jako třeba administrativní záležitosti, nechávám prostě vyhnívat. Ustojím si to, ubráním si to, všichni mi sice nadávají, že jsem nepořádný a v něčem nespolehlivý a nezodpovědný, okolí si už ale zvyklo na to, že ve věcech, které nepovažuji za důležité, na mě nikdy nebude spolehnutí. Také neslibuji, že je budu dělat.

V některých kurzech se ale pod pláštíkem asertivity skrývá i vyučování agresivnímu a manipulujícímu chování. 

Nemožné to samozřejmě není. Lidé mohou vyučovat cokoli, je možné nacvičovat i psychologické metody manipulace a v mnoha kurzech obchodní strategie se také nacvičují. To ale není asertivita.

Daří se psychologii vůbec udržovat krok s oblastí byznysu? Mám na mysli třeba personalistiku, kdy se zdá, že personalistiku převzali lidé, kteří nemají s psychologií nic moc společného, nemají žádné psychologické vzdělání. Jako kdyby psychologii v této oblasti ujel vlak... 

Nejsem psycholog, mohu tedy říkat jenom to, co se sám domnívám. Uvažuji o tom, jestli psychologové vůbec mohou dělat personalistiku nebo personální psychologii. Musí pracovníky selektovat podle určitých kritérií, což může být zavádějící. Nevím, jestli je psychologie ten správný nástroj na výběr lidí na určitá pracovní místa. Trochu o tom pochybuji. Může to mít samozřejmě své výhody, může to mít ale i nevýhody, zejména když se psychologické testy nebo metodika ocitnou v rukou laika, protože žádné testy neukazují nic absolutně přesně, ukazují jen s určitou pravděpodobností, takže může být člověku často i ukřivděno. Ve skutečnosti nemusí totiž určitá baterie testů vůbec postihovat osobní situaci testovaného člověka a jeho osobní kvality. Myslím si, že člověk by měl být testován, buď když se sám chce o sobě něco dozvědět, nebo pokud má být léčen. Jako nástroj pro vybírání pracovníků se mi tento způsob nezdá úplně nejvhodnější. Psychologické testy jsou také závislé na době a aktuálním poznání a kulturních vlivech. Neznamenají ani zdaleka to, že by se měřilo něco absolutního. Mám pocit, že se takhle selektují lidé nedokonalými nástroji, označkují se a pro daného člověka může být i traumatizující fakt, když se dozví, že ho na základě psychologických testů na určité místo nepřijali.

Využívají se poznatky psychologie i v manipulativních strategiích? 

Bezpečně.
Nakolik si myslíte, že je dobré, aby psychologové někoho učili manipulovat s druhými lidmi? 

Jako psychiatr v této oblasti nepracuji, ale určitě řada takhle založených psychologů existuje. Je to otázka jejich osobní morálky a záleží to na zhodnocení každého člověka. Psychologie umožňuje, jak se naučit strategie, jak manipulovat svým okolím. Takovou práci ale nemůže dělat terapeut z přesvědčení. Základním etickým postojem terapie je, že by člověk neměl dělat něco, co poškozuje druhé lidi. Psychologové pracují také v reklamních společnostech i v celé oblasti marketingu.

Znamená to, že tito lidé nejednají v souladu s etikou svého oboru? 

Osobně mi přijde působení takových lidí trochu nepatřičné. Když se ale skutečně zamyslíte nad dlouhodobými strategiemi reklam a marketingu z pozice psychologie, zjistíte, že dlouhodobě manipulativní postoje obchodním firmám nemohou prospívat. Člověk je po určité době schopen manipulativní strategie prokouknout a začne je brát jako neseriózní a nečestné. Dlouhodobá strategie by měla být poctivá, jinak ztratí jméno. Je otázka, jak se to zatím u nás dělá, protože náš raný kapitalismus zatím spíše hledí na to, jak získat co nejdříve toho svého vrabce v hrsti a nekouká na holuba na střeše, je mu milejší jednorázový zisk před dlouhodobějším vytvářením pozice na trhu a do dlouhodobějších strategií se mu příliš nechce. Podvody a manipulace přinášejí bezprostřední zisk. Takové postoje ale dlouhodobě příliš moudré nejsou.

Knihy Jána Praška můžete najít na našem e-shopu zde.