Psychoanalýza k sobě přitahuje pozornost mnoha lidí právě díky tomu, že se zabývá nevědomím a to na člověka působí až tajemně. Čeho si vy sama na psychoanalýze nejvíce ceníte?
Myslím si, že psychoanalýza dokáže člověka změnit. Kdybych ale mluvila o nějakém zralejším prožívání života, znělo by to jednak jako klišé a navíc bych se dostala do té narcistické pozice, o níž jsem mluvila. Možná psychoanalýza dokáže člověka přivést k tomu, že se umí těšit z věcí kolem sebe a přitom nemusí popírat nevyhnutelné životní těžkosti, které ho doprovázejí. To je také cíl celé psychoterapie. Když lidé do psychoanalýzy nebo do psychoterapie vstupují, často to dělají s iluzí jakési magické nebo všemohoucí možnosti opravy něčeho špatného, co se v jejich životě stalo. Mají představu, že mohou svůj život opravit, anebo že z psychoterapie vyjdou skvělí a triumfující -- tomu se říká komplex hraběte Monte Christa. A v průběhu psychoanalýzy se učí, že existují dobré věci, které je mohou těšit, ale že zároveň existují i špatné věci, kterým se nemohou vymknout. Pokud toto dokáží nějak spojit, myslím si, že psychoanalýza přinesla své ovoce. Tedy když odcházejí z terapie s určitou mírou schopnosti prožívat slast, jak to nazýval Freud, a když se dokáží zabývat něčím kreativním. Když člověk dokáže přijmout, že něco nejde změnit, dokáže snášet omezenost a relativitu lidského života, a přesto se z života těšit a mít rád druhé lidi. Milovat a pracovat - to je přece jenom veliká Freudova věta a myslím, že platí dodnes. Zdá se mi, že se toto přijetí týká jakéhosi sváru kreativního a destruktivního prvku, který v lidské mysli nebo v duši vždycky je.

Znamená to tedy, že psychoanalýza pomáhá člověku hlubším způsobem přijmout sebe, svůj život a těšit se z něj, a vede tak člověka k hlubší radosti?
Možná že by se to tak dalo říci. Nechci používat odborné termíny, ale často se v současnosti používá pojem splitting, štěpení prožitků na dobré a zlé. Je to takový obranný proces -- dobré si chceme udržet, toho špatného se chceme zbavit. Jedním z cílů nebo výsledků psychoanalýzy je, že se člověk nemusí snažit vnitřně tolik štěpit, že snese při dobrých věcech i ty špatné. Všichni štěpíme a štěpíme pořád. Psychoanalýza ale umožňuje, že štěpení není nevratné. Když na nás něco dolehne, štěpíme a zase saháme po iluzi magických oprav. Když ale akutní naléhavost opadne, jsme schopni snést realitu tak, jak je, a dobré i špatné se může vrátit blíž k sobě. Zralost se tedy vlastně týká schopnosti snést realitu se vším, jaká je.

Dosahuje toho psychoanalýza jenom díky intenzivní práci s nevědomím?
Myslím, že se na tom podílí více věcí. Práce s nevědomými silami je důležitá. Důležitá je také práce s přenosem -- člověk se v psychoanalýze učí rozlišovat to, co je jeho vlastní a co se snaží promítat mimo sebe. Osobní zralost by se možná dala měřit pomocí metafory o poměru projektivních procesů. Když člověk vstoupí do psychoanalýzy, začne si do analytika promítat spoustu věcí, ty se pak objevují v rámci přenosu. V průběhu psychoanalýzy se učí projektivní procesy oslabovat, učí se více rozumět tomu, co je v jeho nitru a co se snaží promítat do druhých. Člověk se tak vlastně také učí snášet osamělost, lépe poznává a přijímá hranici mezi druhým člověkem a sebou. Té hranici se bráníme, protože chceme mít vliv na druhé. Často jsem u pacientů viděla, jak je pro ně pocit oddělenosti od druhých bolestivý. Psychoanalýza je také kus práce na separačně-individuačním procesu, kdy člověk poznává hranice mezi sebou a druhými a udržuje s druhými lidmi vztah, aniž by se v něm objevila nějaká tragická separační bolest.

Co vám samotné pomáhá čelit tomuto vědomí oddělenosti a osamělosti?
Psychoanalýza mě naučila, jak být s druhými lidmi a zároveň respektovat, že jsme každý někým jiným. Snášet osobní oddělenost mi asi pomohly takové věci, jako je kreativnost mé profese, určitě také blízcí lidé, které jsem poznala a které mám a kteří mi pomohli, když jsem to potřebovala -- asi jako u každého člověka. Hodně pro mě znamenala moje práce. Je to se mnou asi jako s lidmi, kteří se zabývají uměním -- práce se jim stala něčím, co je pro ně životně důležité a cenné. Na druhou stranu musím být vždycky opatrná, protože myšlenka, že máte v tomto oboru nějaké svoje jasné místo nebo že ho ovládáte a máte nad ním kontrolu, je také iluze. Člověk nesmí nikdy zapomenout, že práce psychoanalytika a psychoterapeuta není samoúčelná a že se týká druhých lidí, jinak by se zase jednalo o nějakou narcistickou obranu.

Psychoanalýza už existuje bezmála století. Došlo v ní za tu dobu k nějakým přehodnocením nebo k nějakým podstatným posunům?  
V některých detailech určitě došlo i k přehodnocení, jako je tomu například v takzvané ženské otázce. Freud ve své genialitě vystavěl svou teorii na vývoji mužské psychiky a ženskou psychiku pojímal spíš trochu jako odvozenou od mužské. Myslím, že ta jeho slavná závist penisu má dnes už jiné podoby. Jinak se také pracuje se symboly. Pro Freuda práce s nimi znamenala tak trochu překládání, to už dneska také neplatí. Na rozdíl od počátků psychoanalýzy existuje dnes celá řada psychoanalytických modelů, vedle klasické teorie je to třeba egopsychologie, teorie Marie Kleinové, britská škola objektních vztahů, selfpsychologie.

Skupinovou psychoanalýzu také počítáte?
Také, i když to už je jenom jakási technická varianta psychoanalytické teorie. Klasická psychoanalytická teorie nicméně existuje dále. Když se dnes řekne "klasická psychoanalytická teorie", je to širší pojem než to, co se myslelo za Freuda. Freudovská psychoanalýza je analýzou oidipského dítěte s celou doprovodnou metaforou, kdežto školy, které přišly po Freudovi se vracejí ve vývoji lidské psychiky ještě zpět k preoidipálnímu období, protože i to má svá specifika. Třeba pacientům, kteří prožili trauma ještě v preoidipálním období, trvá velice dlouho, než navážou vztah, a vztah je přitom podstatnou složkou terapie. Freud dával velký důraz na interpretace a jeho psychoanalýza byla hodně opřená o představu, že člověk přicházející do psychoanalýzy určité věci neví, ty zakryté nebo vytěsněné vzpomínky odněkud z nevědomí působí, a když se o nich díky interpretacím dotyčný dozví, symptomy zmizí a on bude zdravý. Dnes je smysl interpretační práce širší, než se za Freuda myslelo. Je to proces, který pomáhá člověku budovat a vytvářet symbolické myšlení a vytvářet psychické funkce, které mu chybí. Není to tedy jenom hledání něčeho zapomenutého, ve smyslu Freudovy infantilní amnézie, co nás tíží. V psychoanalýze se také jedná o internalizaci funkce psychoanalytika, kdy se člověk naučí zacházet se sebou způsobem, jakým pracoval s psychoanalytikem. Může pak psychoanalytika opustit, protože se to už sám naučil. Pacienti mi někdy říkají: "Já už vím, co mi na to řeknete ..."

Může se člověk stát takto sám sobě psychoanalytikem?
Myslím si, že zcela psychoanalýzu imitovat není možné. Pokud si ale člověk, který odchází z psychoanalýzy, uchová autoanalyzující schopnost, může mu to pomoci do sebe vidět hlouběji, než když psychoanalýzou neprojde. Řekla bych, že ho tato schopnost může i podpořit ve chvílích, kdy vede konverzaci sám se sebou, když vidí, že udělal nějakou chybu a dokáže si říci: "Vždyť ono se to spraví." Není to pak jenom ten vnitřní hlas, který vidí, kontroluje a trestá, ale také hlas, který je schopen člověka i utišit a pochopit.