ROZHOVOR S PhDr. HANOU JANEČKOVOU, Ph.D., a MARIÍ VACKOVOU,

autorkami knižní novinky Reminiscence

Vaše kniha se věnuje problematice reminiscenční terapie. Prosím popište čtenářům, v čem je základ této metody.

To není zcela přesné. Věnuje se reminiscenci, tedy vzpomínání, využití vzpomínek při práci se seniory. Chceme upozornit na význam vzpomínek v životě člověka a na skutečnost, že na tuto zcela běžnou, každodenní duševní činnost většiny z nás za určitých okolností zapomínáme. Děje se tak zejména v institucích, kde často žijí staří lidé, vytržení ze svého původního prostředí a vztahů, aniž by se někdo zajímal o jejich prožitý život. Jejich osudy bývají často pestré a zajímavé. Také v rodinách se stává, že mladá generace na starší rodinné příslušníky prostě nemá čas. Z různých důvodů jim nezbývá čas na rozhovory se svými stárnoucími rodiči a prarodiči o jejich minulosti, z čeho vzešli, kým byli, jak viděli tehdejší svět. Nedokážou si chvíli sednout a naslouchat vyprávění člověka, který má za sebou zajímavý životní příběh. Vlastně se ochuzují o poznání svých vlastních kořenů. Podpora práce se vzpomínkami v nejrůznějších podobách je tedy hlavním cílem této knihy. Někdy však je životní příběh příliš složitý, byly v něm různé konflikty a křivdy, s nimiž se starý člověk nedokáže vyrovnat. Pak nastupují některé přesněji definované reminiscenční postupy, které předpokládají určitý výcvik, jako je např. metoda životního bilancování, kognitivně-reminiscenční terapie, skupinová reminiscenční terapie nebo validace. Také různé psychoterapeutické metody pracují se vzpomínkami. My však říkáme spolu se zakladatelkou Evropské reminiscenční sítě, paní Pam Schweitzer, že i prosté vzpomínání nebo činnosti založené na vzpomínkách mohou mít ozdravný, terapeutický efekt. Napomáhají adaptaci na významné životní změny a udržují kontinuitu lidského života, podporují tvořivou spolupráci a zapojování izolovaných jedinců do lidské komunity, umožňují získat nadhled, sdílet zkušenosti, společně se uvolnit a zasmát. Konečně jsou také prostředkem kognitivní aktivace a příznivě ovlivňují demenci. Vzpomeňme si na setkání se starými přáteli, spolužáky, krajany, kde obvykle nechybí humor a smích.

Kde má reminiscenční terapie své kořeny? Jedná se o metodu novou, nebo je využívána již dlouhodobě?

Pozitivní význam vzpomínek v životě stárnoucího člověka je zdůrazňován od 60. let minulého století, a to zejména díky zakladateli metody životního bilancování, americkému gerontologovi Robertu Butlerovi (1995). Ve stejné době vzniká také validační metoda Naomi Feilové. Novodobá historie začíná v 80. a zejména v 90. letech minulého století. V r. 1996 vznikl v Americe Institut pro reminiscenci a rekapitulaci života, který každoročně pořádá mezinárodní konference. Evropská reminiscenční síť byla založena v r. 1993. Pod její záštitou proběhla řada úspěšných projektů, včetně mezinárodní putovní výstavy vzpomínkových beden nebo vzpomínání s pečujícími rodinami, o nichž informujeme v knize.

Reminiscenční terapie je často aplikována při práci se seniory a také s pacienty, kteří trpí poruchami paměti. Je nutné tuto metodu provádět pouze prostřednictvím odborníka, nebo se některé postupy může naučit např. i rodinný příslušník – pečovatel?

Přesně tak. Říkáme, že základem práce se vzpomínkami je umění naslouchat. Staří lidé, ať již v rodinách, nebo v institucích potřebují ze všeho nejvíce přirozený lidský zájem o to, čím v životě byli, co dokázali, co mělo v jejich životě cenu - tak, jako kdokoli z nás. Vzpomínky na události dávno minulé zůstávají kupodivu dlouho zachovány i v paměti postižené demencí. Zájem o vzpomínky starého člověka je úžasnou příležitostí pro navázání kontaktu, pro ocenění a obdiv, vyjádření respektu a úcty. Kdo z nás to nepotřebuje? Přitom jde o dovednost, kterou zná každý z nás od útlého dětství. Jde jenom o to si to připomenout a uvědomit si, co všechno vyvolává vzpomínky a při jakých příležitostech, uplatnit kreativitu, být pozorný a vnímavý. Samozřejmě nemůžeme do vzpomínání nikoho nutit, každý máme své tajné skříňky a třinácté komnaty. Terapii depresí a těžkých psychotraumat přenecháme odborníkům.

V ČR probíhal také výzkumný projekt Vliv reminiscenční terapie na zdravotní stav a kvalitu života seniorů žijících v institucích. Jaké byly jeho výsledky? 

Prokazatelné výsledky se týkaly především osob s demencí. Porovnání výsledků testů, měřících úroveň kognitivních funkcí, před začleněním těchto lidí do reminiscenčních skupin a po ukončení intervence ukázalo významné zlepšení. Domníváme se, že nešlo o pouhý vliv kognitivní aktivace skrze vzpomínání, ale o komplexní vliv uplatnění reminiscenčních metod na celou osobnost člověka s demencí. Výsledky dále ukazují na zlepšení některých parametrů kvality života, jako je pocit sociálního začlenění účastníků programu, z jiných výsledků vyvozujeme pozitivní vliv na sebevědomí a autonomii účastníků. Celkově větší prospěch z reminiscence měli aktivnější účastníci v porovnání s těmi méně aktivními. Velmi si ceníme výsledků kvalitativní analýzy rozhovorů s účastníky intervence i s reminiscenčními asistentkami. Účastníci ocenili nové kontakty, zajímavá témata, pestrost programu, přátelskou atmosféru, vzpomínání na staré časy. Asistentky si povšimly, že lidé se méně obraceli přímo na ně, ale více komunikovali mezi sebou navzájem, že hovořili i ti, kteří se nikdy do ničeho nezapojovali, že se k sobě navzájem chovali lépe než při jiných aktivitách a že se společně zasmáli. Velmi oceňovaly to, že se dozvěděly mnoho zajímavých věcí z minulosti svých klientů i z historie dané lokality. Hlubšího poznání klientů může personál institucí využít při individuálním plánování a v každodenní péči.

Má reminiscenční terapie své místo také ve vysokoškolském studiu?

Víme, že někteří studenti sociální práce jak na vyšších odborných školách, tak na vysokých školách zpracovávají toto téma ve svých absolventských a diplomových pracích. Možná, že se studenti tohoto nebo příbuzných oborů setkávají s reminiscencí v rámci výuky metod sociální práce. V rámci oborů ošetřovatelství a ergoterapie nebo v rámci geriatrické specializace u lékařů se mohou studenti dozvědět o reminiscenčních metodách jako o metodách aktivizace seniorů nebo jako o nefarmakologických přístupech v terapii demencí. Pro zájemce z praxe existují akreditované kurzy, které jsou zaměřeny nejenom na teorii, ale i na praktický nácvik jednotlivých reminiscenčních metod a potřebných dovedností.

Oběma autorkám děkujeme za rozhovor, přejeme jim hodně úspěchů a nepochybujeme, že tato potřebná kniha si najde své čtenáře.