Máte přehled, jaký je při nákupu knížek rozdíl v preferencích tatínků, maminek a třeba prarodičů?

Rozdíl tu určitě je, ale neplatí stoprocentně a na každého. Prarodiče kupují častěji klasické pohádky a příběhy. Knihy, které oni sami četli svým dětem, to, co oni vidí jako náš český nebo světový klasický fond, ať už textově nebo ilustračně. Kupují to, co by děti z jejich vlastní čtenářské minulosti podle nich neměly minout a co je má kromě četby samé ještě i didakticky posunout. Otevřít jim oči. Rodiče jsou v tomto uvolněnější, chtějí se víc se svými dětmi nad knihou bavit, smát, nacházet nové cesty, řešit problémy. Knihu vidí jako pomocníka a kamaráda, ne jako metu. Častěji sáhnou třeba po knize, která je jen zábavná. Nebo naopak není jen zábavná, ale i krásně ilustrovaná, výpravná, nebojí se jednoho krátkého, ale bohatě ilustrovaného příběhu, který budou se svým dítětem číst opakovaně několik dní nebo týdnů a pak ji odloží. Třeba na měsíc, na rok nebo na celý život. Nevadí to. Nevnímají knihu jako klenot. Mají rádi knihy, které jsou založeny na tom, že čtete ilustraci stejně jako text. Nebojí se třeba komiksů a už dávno pochopili, že i toto je médium, které umí být chytré, zábavné, zajímavé, dechberoucí a klidně i didaktické.

Co musí splňovat knížka, aby vás zaujala?

Bude to znít trochu nafoukaně, ale pokud si ji po měsíci pamatuji, vybavím si k ní emoci, ilustraci a třeba to, kde jsem ji četla. Jsou stálice jako Čapek nebo Andersen a jsou moderní podoby jako již zmiňované komiksy.

Čím se v dětském světě udrží autor či kniha ve „zlatém fondu“?

Já jsem v knižní branži popravdě velmi krátkou dobu. V nakladatelství Portál pracuji tři roky, předtím jsem maličko s knihami koketovala v nakladatelství Pasparta, ale já se vlastně pořád hodně divím. A je to moc hezké divení. Určitě bych si netroufl a říct, že vím, jak na to. Co, jak, kde a kdy se stane populární, ať už v knižním průmyslu nebo kdekoliv jinde, je neuvěřitelná alchymie a my se ji snažíme postihnout každou námětovou a redakční radu. Vaří se u toho mozky spousty mých skvělých kolegů a kolegyň, od kterých já se pořád učím. Takže vím, že nic nevím. To tedy při vydávání knih platí, alespoň v mém případě, na sto procent. Pro mě je jednou z nejgeniálnějších knih pro děti posledních let Tulletova Knížka (jen samé puntíky). Rodiče okolo mě ji milují, protože děti zabaví a oni sami se u ní odreagují.

Kde hledáte takové poklady?

Tahle kniha přišla do Portálu dříve než já. Donesl ji můj kolega, který se v Portále primárně nezaměřuje na dětské knihy. A to je vlastně na této práci moc hezké, že si vzájemně tak trochu „lezeme do zelí“. Když někdo narazí na hezkou a zajímavou knihu, tak ji donese ostatním ukázat, bez ohledu na to, zda to je, nebo není „jeho píseček“. Poslechne si názor redaktora, který tomu třeba víc rozumí, protože to je „jeho parketa“. My zkrátka hodně o knihách mluvíme, a to napříč nakladatelstvím. Díky Portálu jsem objevila spisovatele Petra Horáčka a finské pohádky Timo Parvely. Oba mi řekli, že píší tak, aby to bavilo je samotné.

Myslíte, že spisovatelé pohádek jsou tak trochu nedospělí? Jaká je s nimi komunikace?

Autor je především člověk a komunikace s ním není v ničem jiná než s kýmkoliv jiným. Jsou mezi nimi lidé velmi pokorní, ale také nároční na požadavky, mají jasnou představu, jak by věc měla vypadat, někteří se trochu vznášejí ve světech svých hrdinů, jiní stojí velmi pevně nohama na zemi. Někteří termíny a rozsahy dodržují, jiní tolik ne. Není to jiné, než co zažívá třeba učitel nebo učitelka při komunikaci s rodiči svých žáků. Takže spíš než za děti, bych autory označila za rodiče. Oba dva, rodič i autor, mají u nás své dítě a chtějí ho mít zaopatřeno co nejlépe. Mají pocit, že právě jejich dítě je výlučné, nejlepší a zaslouží si nejvíc pozornosti.

Kterou knihu či autora vy osobně považujete za svůj největší „úlovek“?

Bylo by nespravedlivé tady vypíchnout jednu knihu, jednoho autora. Některé autory jsem zdědila po svých předchůdcích, o ty pečuju a pečuju o ně moc ráda, protože píší skvělé knihy. Jako je třeba zmiňovaný Timo Parvela. Nebo Tuuttikki Tolonen. Já často miluju knihu, kterou zrovna dělám. Pak se jí trochu přejím, ale když se k ní po čase vrátím, tak se ta láska zase rozhoří. Moc hezká je kniha Otfrieda Preusslera Oslík a vánoční andělíček. S Renatou Šindelářovou děláme skvělé gamebooky, které akcentují zábavnou formou české dějiny. S Petrou Štarkovou jsme vydaly knihu Jak se dostat z maléru, na niž jsem velmi hrdá. Knihy, které mají prestižní zahraniční ocenění, jako třeba Každý (se) počítá. Knihy, které moji kolegové opravdu objevili, jako zmiňované pány Horáčka nebo Tuletta. Těch knih je moc a já cítím, že už teď jsem nespravedlivá k velké spoustě těch, které jsem nezmínila. Vydávání knih je kromě té krásy také prostě obchod.

Jak se měří úspěšnost knihy?

To je dvojsečná otázka. Jsou samozřejmě knihy, které jsou „kasovní trháky“. Z různých důvodů se dobře prodávají, několikrát se dotiskují nebo se rovnou tisknou ve velkém nákladu a obchodní zástupci je moc rádi rozváží do knihkupectví. Pak mi na chodbě nakladatelství hlásí, kam vezli kolik Bagrů nebo Oslíků. A pak jsou knihy, které je dobře, že máme bez ohledu na jejich prodejnost. Protože zkrátka jsou výjimečné a kvalitní. A to je pak otázka, co vnímáte pod slovem „úspěšná kniha“. U některých knih považuju za úspěch, že jsme je vydali v Portálu, a jsem za ně vděčná, i když se o nich na chodbě redakce příliš často nebavíme. Ale jsou to knihy přesně cílené, které mají co říct, jen okruh jejich čtenářů je menší.

Co teď čtete vy? Pohádky, nebo naopak relaxujete u nějakého krváku?

V práci to první. A ve volném čase upřímně ani jedno, ani druhé. Já hlavně poslouchám. V první řadě, když mi čtou moje děti, a pak večer, když se snažím využít tu asi půlminutu, než usnu. Jenže to poslouchám audioknihy.