S Janou Hanšpachovou o hraní s dětskými prstíky a o tom, jak vznikla tato kniha

Proč je důležité hraní s dětmi?

Hra je pro děti jejich malým vesmírem. Malé děti si hrají na rozdíl od většiny dospělých  s naprostým zaujetím bez ohledu na to, čeho hrou dosahují. Není jim ještě vlastní soutěživost. Při hře se neohlížejí na to, jestli je jejich chování žádoucí, svoje pocity vyjadřují spontánně a bez zábran. Do hry jsou děti vtaženy jakousi magickou silou, neumí uvažovat spekulativně o tom, čeho výsledkem hry dosáhnou. Soutěživosti a zištnosti se naučí až od dospělých. Hra je pro ně úžasným světem, ve kterém získávají základní životní zkušenosti, postoje, vzorce chování. V zaujetí hry děti nadšeně  tvoří a pracují  a se stejnou intenzitou se také ve hře radují, odpočívají a smějí se. Ve hře se v jedinečném souladu rozvíjí rozumové a pohybové schopnosti  dítěte, ale také jeho prožitky a city.

Je fantastické zjišťovat, jak dávné generace  maminek a babiček , které v minulosti neměly znalosti z psychologie, neurologie, logopedie a akupresury, nabízely naprosto  intuitivně v prstových a pohybových hrách s říkadly dětem mnohé, co dnešní děti často postrádají. Přestože maminky pravděpodobně netušily, že z jediného ústředí v dominantní hemisféře mozku je řízena řeč i pohyby ruky, hrály si s dětmi od rána do večera prstové hry s říkadly. Děti se od rána do večera koupaly v maminčině něze a v lázni hřejivých slov. Jaképak problémy s vadami řeči! Objevovaly se jen sporadicky. Maminky při těchto hrách masírovaly důležitá nervová centra na rukou a nohou dítěte, aniž k tomu byly někým odborně vedeny. Ovlivňovaly tak pozitivně neustálými masážemi zdraví dítěte, přestože neměly odborné znalosti o účincích dotyků a masáží. Předávaly dítěti na dlani vlastní srdce, a proto nemohly chybovat.  V láskyplném sevření u maminky v náručí či na klíně se děti seznamovaly s prvními slovy říkanek, které byly a nikdy nepřestanou být těmi nejlepšími hračkami ducha.

 

Je hra důležitá jen pro děti nebo i pro nás dospělé?

V poslední době dochází v rodinách často k odcizení dětí a rodičů. Přibývá nejrůznějších dětských neuróz, negativismu, agresivity, ve škole se u dětí množí poruchy učení a chování. Dospělí bojují s problémy drog a alkoholem u dětí a mladistvých. Mladí lidé začínají být ve stále větším rozporu s dospělými, hledají únik jinde. Přestávají věřit rodině a dávají přednost partě delikventů, případně drogám. Ignorují učitele a chovají se k nim hrubě. Dospělí ztrácejí přirozenou autoritu.

Proč se mezi světem dospělých a dětí  prohlubuje stále více propast nedorozumění?  Dospělí nemají na výchovu dětí a na hraní s nimi čas, rozvedená manželství se stávají běžnou společenskou normou, chybí role otce ve výchově a stupňuje se zoufalství opuštěných matek, roste fyzické násilí vůči dětem, psychické zanedbávání a týrání - děti zažívají hluboká zklamání, která se v nich hromadí. Obvykle s nástupem dospívání vezmou mladí lidé život do svých rukou - hledají únik, provokaci, možná dokonce  mstu za nenaplněné dětství.

A proto je tak důležité umět žít s dětmi od jejich raného dětství. Být jejich duchovními partnery, rozumět jejich výzvám ke hře, komunikovat s nimi a prožívat společné radosti i smutky.  Jedině tak získáme důvěru dětí, předejdeme konfliktům a odcizení v rodinném či společenském životě. Hra může být lékem k ozdravění duchovně a citově nemocné společnosti.  Ve hře se dospělí mohou učit žít v harmonii s dětmi. Hra má neobyčejně harmonizující vliv také na dospělé. Pomáhá vypnout vážné problémy, vystoupit z vlaku povinností a stresů, umožňuje návrat vzpomínek z vlastního dětství, probouzí v dospělých bezstarostnost a  radost. Dospělí mají šanci ve hře s malými dětmi vystoupit z rozjetého vlaku každodenních povinností, obav, předsudků, konvencí. Mohou se od dětí učit, jak si hrát  s naprostým zaujetím a nasazením bez ohledu na to, co si o nich ten či onen pomyslí.  Zpočátku není pro dospělé jednoduché problémy vypnout. Někteří dospělí se musí sami znovu učit hrát. Ale děti jsou ochotnými učiteli, pokud jde o předávání radosti a nadšení. Spolu s nimi se dospělí mohou znovu naučit radovat z maličkostí. Děti se, pokud o to dospělí budou mít zájem, mohou stát jejich  životní baterií. Ve skrytu duše nepřestal být žádný dospělý dítětem, proto cesta ke štěstí dospělých vede zpátky k dětem.

Slovy J.A.Komenského : Velký je ten člověk, který neztratil dětské srdce. 

 

 

Jak vznikala kniha Hry pro maminky s dětmi? 

Když byla moje dcera Anka malá, fascinovalo mě, s jakým zaujetím reaguje na nejrůznější prstové hry s říkadly. Žádné kupované hračky je nemohly nahradit, ty skončily často odhozené v koutě. Potřebovala jsem si doplnit některé zapomenuté části říkadel a další někde sehnat, abych měla velkou zásobu her a textů pro chvíle společného hraní. Zjistila jsem, že žádná podobná kniha kromě sbírek lidové poezie  u nás neexistuje. Protože jsem se dlouhodobě zabývala poezií  pro děti při studiu literatury na filozofické fakultě  a pokoušela se sama básničky psát, napadlo mě začít vymýšlet vlastní texty a hry. A v tom všem mi vydatně pomáhala moje Anka. Všechno jsem mohla vyzkoušet přímo s ní na klíně, měla jsem to štěstí pozorovat jak se směje a reaguje, jak se od některých říkanek a her nechce hodiny odloučit. Říkanky a hry s nimi se staly jejími nejmilejšími hračkami, neustále se k nim chtěla vracet.

Při našich společných hrách vznikaly nové a nové říkanky. A jak moje dcera rostla, měnil se i repertoár. Od kojeneckých říkanek v náručí a na klíně jsme postupně přešly k honičkám, vymýšlení nejrůznějších domácích sportů, společně s dcerou jsem objevovala, jak ji fascinuje písek, kamínky, mech, rostliny, svět barev,světel a stínů a jaké možnosti jí nabízí například kuchyně, kterou jsme spolu přetvářely v jakousi dětskou dílnu. Další hry se postupně rodily na každém kroku, při našich procházkách přírodou, na talíři, v autě či v čekárně u lékaře, v plamenech svíčky nebo ve vlnkách vody při večerním koupání. Byla jsem naprosto vtažená  do světa hry mého dítěte a unešená jeho jedinečností. Každý den jsem si uvědomovala, jak to všechno letí…Chtěla jsem prchavé okamžiky společného štěstí nějak zachytit, zastavit… 

A nechápavě jsem hleděla do unuděných a nešťastných tváří maminek, které počítaly měsíce, kdy ještě musí přečkat „tu nudu s dětmi doma“. Já jsem byla nekonečně šťastná a radost vybíhala sama na papír. Tak vznikala kniha. Psala se sama.

Moje kamarádky mě přivedly na nápad, abych hry a říkanky poslala do časopisů pro maminky. Velice mě potěšil pozitivní zájem čtenářek. Z jejich dopisů jsem měla velikou radost. Povzbudily moje sebevědomí. Pracovala jsem s ještě větší chutí na domácím herním repertoáru. Po několika letech práce jsem rukopis předala nakladatelství Portál. Přestože jsem dosud neměla žádné knižní publikace a byla jsem  naprosto neznámou, začínající autorkou, renomované nakladatelství rukopis překvapivě přijalo. Byla to ta nejšťastnější tečka za mým mateřstvím.

Kolik mám dětí a co dělám v současné době?
Děti mám dvě – syna a dceru. Se synem Danielem jsem si pospíšila, narodil se mi v prvním  ročníku studia na filozofické fakultě. Byl to také krásný čas mateřství, vůbec mi nevadilo, že jsem díky individuálnímu studijnímu plánu nemusela navštěvovat některé povinné přednášky ( v době „totality“ to byla výhra!) . S výchovou mi kromě rodičů vydatně pomáhal můj manžel, o všechny radosti i starosti jsme se partnersky rozdělili.  Mateřství mi přinášelo spoustu radostí, ale neměla jsem možnost si je tolik užít, protože na mě stále doléhaly studentské povinnosti, problémy s bydlením apod.

O to více jsem si vážila klidu při svém druhém mateřství (Ance je nyní 12 let) a vychutnávala si každou jeho minutu. Nemohla jsem se smířit s tím, když mi mateřská dovolená skončila a musela jsem nastoupit do práce.

Moje cesta ale vedla opět k dětem. Nastoupila jsem jako učitelka na základní školu, kde učím dosud, takže jsem dětmi obklopena neustále.  Každý den si ve škole uvědomuji, jakou moc mají rodiče nad svými dětmi, jak se nad jejich životy podepisují, jak zodpovědné je být dobrým rodičem. Mrzí mě, že některé děti neměly to štěstí zažít láskyplné dětství  a  nesou si tyto stíny do života. Za projevy násilí, agresivitou  a negativismem dětí vidím na prvním místě nenaplněnou touhu po lásce a šťastném domově.   

Za rozhovor děkuje Veronika Vašková
Portál