ROZHOVOR S JAROMÍREM ŠTĚTINOU

k vydání jeho románu PERGAMENY

Pergameny je trochu záhadný název románu. Vy ho vysvětlujete v jedné z kapitol, kde říkáte: „Naše duše jsou pergameny… Jedna vrstva přikrývá druhou, starší probleskují mladšími v útržcích… Čitelné jsou vrstvy rodičů a jejich rodičů, protože jsme si jejich podobu, jejich slova a jejich svět vepsali do pergamenu sami. Pradědové a prapradědové jsou pak v rukopisu už jenom zárukou pravosti. Textům, které se týkají nás samých, můžeme porozumět jenom pochopením slov, iniciál a perokreseb předků.“ Kdy jste slova předků pochopil Vy a jak toto poznání ovlivnilo Váš život? 

Teprve v hodně dospělém věku, někdy kolem padesátky jsem na to přišel: Je-li ve mně něco dobrého, takové ty obyčejné věci, jako je soucit, lačnost po poznání, odpor k předstírání, mám je od mámy. Chráním si je, protože pomáhají, když kolem běží zlé časy.

Kniha má podtitul Román o čtvrtém přikázání a celý text uvozujete citátem Ješuy ben Eleazara ben Siracha: Nikdy nezapomeň na porodní bolesti své matky. Máte pocit, že se dnes vzdalujeme slovům „Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi“? Pokud ano, jaké to může mít důsledky? 

Je-li někdo středem světa a nectí lidi kolem sebe, obvykle nemá ani na to, aby si vážil svých předků. Znám lidi, kterým slova otec a matka nic neříkají, znám i takové, kteří vyznávají čtvrté přikázání přirozeně a intuitivně, jako by žádného příkazu nebylo, Nemyslím si, že by dnes žilo na světě víc lidí bez úcty k rodičům než jindy.

Mnoho postav Pergamenů charakterizuje velká vnitřní vášeň. Charlieho otec zasvětí život odhalení pravosti rukopisů, Charlieho strýc Rudolf bojuje po celý život o uznání významu Českých bratří a esperanta, Karolínin otec srostl se svojí lodí. Každého jeho vnitřní vášeň drží při životě a pomáhá mu vzdorovat nepřízni osudu. Jaké vášně pomáhají v životě vám? 

Můj táta mi říkával: Kouření není věc nutná, každému jiná vášeň chutná. Kouřit jsem přestal asi před dvaceti lety, jiné vášně mi zůstaly dodnes. Bez vášně je člověk jako leklá ryba. Krásná Karolína v Pergamenech miluje frajera Ogara Charlieho vášnivou láskou smíchanou z tělesnosti a citu. Proto ji ty temné doby nepohltily. Ano, tahle otázka odhaluje základní poselství té knížky: bez vášně se žít nedá ve společnosti, kde je cit nahrazen kalkulem, sebeobětování falší a rovná záda skrčeninou.

Příběhy jednotlivých postav Pergamenů by se daly charakterizovat několika hesly kromě již zmíněného vztahu k rodičům a úcty k nim. Mohl byste k nim připojit stručný komentář? 

Vnitřní síla
Pokud má člověk vnitřní sílu vrozenou, žije se mu líp. Nemá -li, může ji v sobě budovat. Myslím, že v románu je několik postav, které výjimečnou vnitřní sílu mají. Zajímavé je, že postavy nejsilnější, které se mi psaly, jako by mi byly jimi samými diktovány, jsou postavy
žen. Psal jsem je a přitom obdivoval. Marie Josefa, matka Ogara Charlieho, cirkusová krasojezdkyně cigánka Halina Deméterová a tragická Marie Světlá, která by chtěla zemřít, ale nedokáže.

Láska 
Toto slovo neumím kategorizovat. Vím jen, že se bez ní špatně žije.

Pouto 
Chtělo by se mi napsat jen, že svobodomyslný člověk nesnáší pouta. Některá pouta však pro něj mohou být užitečná. Nedovolí mu, aby si v letu Ikarově nabil hubu. Pouto domova, pouto povinnosti atd.

Utkvělost představ 
Někdy bývá zaměňována se zarputilostí a cílevědomostí. Jestliže se strýc Rudolf při mši svaté ostentativně modlil Otčenáš v esperantu, nebyla to utkvělá představa. Zarputile se snažil, veden vnitřním imperativem svobody, aby se lidi mezi sebou dokázali domluvit.

Krása přírody 
Většina děje knihy se odehrává na uhelné severočeské jámě. Tam moc krásy přírody nebylo. Kdysi jsem si tam zničil průdušky sirnými uhelnými samozápaly. Nedávno jsem se tam byl podívat. Oceňuju, že se majitelé dolu starají o rekultivace. Přesto je zásah člověka do krajiny zničující.

Slušnost 
Bývá zaměňována se slabostí. Není to pravda, což nám například ukázaly poslední prezidentské volby.

Optimismus 
Je-li ho nedostatek, je potřeba nasadit autooptimismus.

Už druhou knihu, po Brutalitě moci, zasazujete také do oblasti Dvora Králové nad Labem. Detailní popisy míst i zvyklostí lidí vypovídají, že kraj znáte dobře. Jak vznikl Váš vztah k tomuto regionu? 

Prožil jsem ve Dvoře velkou část dětství a gymnaziálního mládí.

Zajímavé je téma podzemní továrny Richard I u Litoměřic. Dodnes není jasné, jaká tajemství ukrývá. Mluví se o nacistickém archivu, ale důkazy se zatím nenašly. Vy jste jednu z postav Pergamenů nechal v továrně za války pracovat a později významně zasáhnout do děje právě v souvislosti s říšským bezpečnostním archivem. Je to fikce, nebo máte informace, které tuto teorii potvrzují? 

Ukrytí říšského archivu v podzemní válečné továrně Richard I u Litoměřic, tak jak ho popisuju v knize, je fikce. Vycházel jsem však z pověstí, které v severních Čechách vznikly koncem války, kdy z nedalekého Terezína zmizely uložené archivy gestapa. Dnes je v dole Richard úložiště radioaktivního odpadu. Chtělo se mi popsat německého štajgra, který nemohl bez svého dolu žít. Teď si vlastně uvědomuju, že jsem napsal hornický román. Dělnický román. Přemýšlím, čím se liším od Marie Majerové.

Dvacet let jste pracoval v národním podniku Geologický průzkum a osm let přímo na velkodole Maxim Gorkij u Bíliny. Prozradíte aspoň jednu konkrétní epizodu knihy, za níž můžeme vidět osobní příběh Jaromíra Štětiny? 

Dost přesný je popis oslavy narozenin v hornické hospodě v Braňanech. Ale i jiné epizody knihy vycházejí z osobního příběhu. Desetiletého Ogara Charlieho poslali za odměnu na pohřeb prvního dělnického prezidenta. Jeho očima dodnes vidím, jak prezident ležel na katafalku ve Španělském sále. Gottwald byl pro mne i pro Ogara Charlieho první mrtvý člověk, kterého jsme v životě viděli. Pergameny jsou poloautobiografický román. Nemohl jsem ho nenapsat.

Jitka Pourová
Praha, 19. 2. 2013

Více o knize Jaromíra Štetiny Pergameny