ROZHOVOR S PhDr. JOSEFEM SLOWÍKEM, Ph.D.,
 autorem knihy Komunikace s lidmi s postižením 

Kniha Komunikace s lidmi s postižením není jen učebnicí pro studenty příslušných oborů a profesionály, ale je určena i širší veřejnosti. Co pro vás bylo hlavním podnětem napsat takovou knihu? 
Hlavní impulsy přicházely z mojí profesní praxe, ale i z běžného života. Problematikou života lidí s postižením a znevýhodněním se zabývám už řadu let a napsat publikaci týkající se komunikace s handicapovanými osobami jsem se rozhodoval již delší dobu. Žádná taková kniha totiž na trhu dlouho nebyla, a přestože se v poslední době některé s podobným záměrem objevily, jsou zaměřené spíše úzce – převážně na oblast komunikace zdravotního personálu s pacientem apod. Z vlastní zkušenosti vím, že studentům, sociálním pracovníkům, učitelům, pracovníkům v různých dalších pomáhajících profesích, ale i jiným zájemcům schází přehledné informace a návody právě pro zvládání situací běžného kontaktu s různě handicapovanými jedinci. Navíc je dobrá komunikace jedním ze základních předpokladů sociální integrace lidí s postižením, a také nezbytností při vytváření tzv. inkluzívní společnosti, která svoje znevýhodněné členy už neodsouvá na okraj.

Dnes je téma komunikace s lidmi s postižením velmi aktuální, konají se dokonce kurzy a školení i pro širokou veřejnost. Čím si vysvětlujete tento trend? 
Nemám zatím takovou zkušenost, že by se podobné akce konaly ve větší míře – samozřejmě pokud nebereme v úvahu vzdělávání profesionálů např. v oblasti zdravotnické nebo sociální péče. Ale více rozšířeným trendem by se to stát skutečně mohlo a mělo, protože společenská aktivita i jakési sociální sebevědomí osob s postižením postupně vzrůstá, a to nejenom u nás. V zahraničí se můžeme inspirovat bohatšími a delšími zkušenostmi, ačkoliv ani tam není všechno bez problémů. Zcela jistě teď ale existuje alespoň větší vůle ke změně přístupů k lidem s handicapem, i když zatím převážně takříkajíc na odborné a politické úrovni – společnost jako taková se mění samozřejmě pomaleji a obtížněji.

Jak dopadá Česká republika v úrovni péče o občany s postižením ve srovnání s ostatními státy? 
Jak v které oblasti, ale obecně je patrné, že za posledních několik let (nejspíše i díky našemu členství v EU) se začaly věci měnit podstatně rychleji k lepšímu. V některých ohledech už jistě dosahujeme určitého „evropského standardu“, jinde máme co dohánět, ale ono je porovnávání vždycky obtížné. I vyspělé evropské země s vysokou úrovní sociální péče mají v této sféře svoje problémy a přístupy k handicapovaným osobám se v jednotlivých státech dosti liší.

Co je důležité uvědomit si při komunikaci s lidmi s handicapem? Jak vhodně postupovat? Nezájem a ignorace určitě není na místě, ale možná ani „přílišný“ zájem není tím správným přístupem. 
Nejdůležitější je přijímání toho druhého jako rovnocenného partnera – a především jako člověka. Postižení by nemělo být vnímáno jako ta nejzásadnější charakteristika osobnosti člověka, která určuje náš přístup k němu, ale spíše jako odlišnost, která zůstává v pozadí, až za jeho lidstvím. Samozřejmě handicap nelze přehlížet a je nutné s ním stále počítat, ovšem neměli bychom se nechat strhnout k tomu, abychom komunikovali více s projevy postižení tohoto člověka než s ním samotným.

Jako praktický speciální pedagog jste jistě řešil spoustu konkrétních situací v praxi. Jaké jsou nejčastější potíže a problémy v přístupu k lidem s handicapem, s nimiž se na vás klienti obracejí? 
Nevím, jestli bych dokázal vytáhnout nějaké vzorové a nejčastější potíže, je to velmi individuální, ale obvykle je problém v pochopení a porozumění situaci handicapovaného jedince. Když takového člověka více poznáte a pokusíte se vžít do jeho situace (přestože to lze jenom v omezené míře), snadněji nacházíte cesty, možnosti, metody. Velmi důležitými předpoklady jsou také odvaha, přiměřená míra kreativity a ochota navázat a budovat pozitivní vztah i s někým, kdo se právě i výrazně může odlišovat od svého okolí.

Děkujeme za rozhovor i za velmi užitečnou knihu a přejeme, aby se stala pomocníkem na cestě překonávání bariér.
14. 6. 2010

Více o knize