ROZHOVOR S KLÁROU VÍTKOVOU RULÍKOVOU,
 autorkou knižní novinky Co nevíte o dvojčatech

 Vaše novinka Co nevíte o dvojčatech je už druhou knihou na toto téma. Jak se liší od Vaší první, úspěšné knihy Dvojčata?

Předchozí knížka byla vlastně takovou první vlaštovkou v oblasti populárně-naučné literatury s tématikou dvojčat. Pojednává převážně o specifikách vývoje a výchovy dvojčat a o dvojčatech jako takových, zejména v literatuře, mýtech a bájích, ale i o tom, jak se společenství rodin s dvojčaty v ČR dávalo dohromady. Přeci jen vyšla už v roce 2002 a doba šla rychle kupředu a znalosti v oblasti péče o dvojčata, ale i vědecká poznání tohoto fenoménu pokročila. Na to vše reaguje nová kniha, Co nevíte o dvojčatech, která vychází jednak z témat, se kterými se na mě obracely rodiny s dvojčaty a která jim v předchozí knize chyběla, jednak z nových poznatků a zkušeností. Obsahuje také čtenářsky oblíbené krátké příběhy jednotlivých rodin s dvojčaty či dvojčat samotných.

V anotaci knihy si čtenáři mohou přečíst, že se zaměřujete na rady při výchově dvojčat a upozornění na chyby, kterých se mohou rodiče dopustit. Pojďme nalákat čtenáře nějakým konkrétním příkladem z praxe.

V knize se například věnuji nespavým dvojčatům, což je častý problém. Velmi se v praxi osvědčila tzv. metoda kontrolovaného pláče, která z rodičů nedělá otroky a z dětí neurotiky. Jedná se o to, že spousta rodičů se snaží své děti uspávat různými „berličkami“ – houpáním v kočárku, nošením na rukou, pouštěním hudby (to je ještě ta lepší varianta) či monotónních zvuků, třeba luxu nebo fénu. To vše dětem navozuje špatné spánkové vzorce, které se mohou později projevit jako ADHD (hyperaktivita, porucha pozornosti apod.). To vše je špatně. Děti si potřebují už v raném věku zafixovat, že po určitém rituálu se usíná. Takže děti položíme do postýlek, promluvíme na ně klidným hlasem a odcházíme. Pokud děti pláčí, nezvedáme je z postýlek, pouze zkontrolujeme, zda jim něco nechybí (hlad, příliš velké teplo, mokrá plínka), opět na ně klidně promluvíme, ujistíme je, že je neopouštíme a odejdeme. Toto vše opakujeme po pěti či deseti minutách. Zní to možná příliš krutě, ale pokud rodiče vydrží, tak to funguje. Ale abych nezůstala jen u miminek, v knížce se věnuji také třeba psaní úkolů s dvojčaty, budování identity u dvojčat či vysvětlení odlišnosti v období puberty.

V roce 1995 jste založila Klub dvojčat a vícečat a jste jeho čestnou předsedkyní. Co Vás vedlo k jeho založení a jaké aktivity klub vyvíjí?

Klub dvojčat a vícečat vznikl před 15 lety, v době, kdy u nás nebyly dostupné žádné informace o vývoji a výchově dvojčat, o specifikách vícečetného těhotenství a potřeb rodin s vícerčaty, nebyl dostupný internet. V té době se mi podařilo získat nějaké informace ze zahraničních zdrojů a v porodnici jsem se potkala se stejně obdařenou maminkou (měla doma dvouletého syna a čekala dvojčata). Tyto informace jsem přeložila, oné mamince předala, později jsme se začaly stýkat a zjistily, jak moc nám pomáhá, můžeme-li si promluvit s někým, kdo „rozumí“. A odtud byl jen krůček k založení organizace, která by se věnovala rodinám s dvojčaty. Počátky klubu byly ve společných svépomocných setkáváních maminek s dvojčaty předškolního věku, společných dovolených a besedách s dospělými dvojčaty (protože u nás v té době nebyl nikdo, kdo by se problematikou dvojčat odborně zabýval). Později klub začal vydávat 2x ročně Zpravodaj, který se šířil po celé republice, a dal tak podnět ke vzniku regionálních poboček. Za 15 let své činnosti klub rozšířil své pobočky do 45 měst po celé republice, vydal přes desítku odborných brožur s tématikou dvojčat, provozuje Centrum pomoci rodinám s dětmi z vícečetných porodů, pořádá pravidelné celorepublikové srazy dvojčat, v Praze, Brně a Olomouci se konají přednášky pro budoucí rodiče dvojčat, vede internetové, telefonické i osobní poradenství, téměř ve všech pobočkách se pořádají burzy oblečení a potřeb pro dvojčata a dalších jednorázových aktivit. Nezanedbatelnou aktivitou je i spolupráce s lékaři, studenty (v rámci jejich diplomových prací a praxe) a zvyšování povědomí o specifických potřebách rodin s dvojčaty a vícerčaty.

Sama jste maminkou dvojčat, Vaše aktivity jsou tedy prostoupeny neocenitelnými zkušenostmi přímo ze života. Jaké překážky ve výchově Vašich dětí jste musela zdolávat Vy sama?

Za jednu z největších překážek (která snad již mizí) jsem považovala neschopnost dostat se téměř nikam se širokým kočárkem – do výtahu, dveří obchodů (a mezi regály), úřadů, MHD. Dalším problémem bylo cestování MHD – neexistovaly plošiny ani jezdící schody, všude člověk musel žádat o pomoc při nástupu do tramvaje, metra, autobusu, a kolikrát ani nebylo koho. Pociťovala jsem také velmi výrazně to, že dvojčatům jsem se nemohla věnovat tak, jako prvnímu synovi, veškeré činnosti násobené dvěma (nebo třemi). V době, kdy děti začaly běhat, jsem měla problém všechny děti najednou uhlídat na dětském hřišti – jedno lezlo na houpačku, druhé na klouzačku, třetí utíkalo k vodě… Obtížnější také bylo naučit děti lyžovat, jezdit na kole, bruslit (nemluvě o chození na nočník).

Ale byly i hezké chvíle, kdy se děti společně zabavily, smály se, dala se s nimi hrát spousta her a dělat spousta činností, které s jedním dítětem možné nejsou. Je pravda, že jsme museli do určitého věku eliminovat dřevěné a kovové hračky ve snaze zabránit zraněním, ale i plyšáci a měkká zvířátka mají něco do sebe.

S odstupem času vidím, že děti mezi sebou mají velmi silné pouto, byť se v dětství kolikrát bily hlava nehlava.

Pozorujete v průběhu let posun v přístupu společnosti k problematice dvojčat, ať už v odborné - lékařské, či sociální rovině?

Určitě. Věřím, že v tom svou roli hrají i aktivity klubu, ale samozřejmě posun je i ve stoupajícím počtu narozených dvojčat. Pro lékaře již maminka čekající dvojčata není raritou, dokáží s ní komunikovat, vysvětlí jí, co ji čeká po lékařské stránce, již se nepraktikuje preventivní hospitalizace, lékařská věda postoupila a zachraňují se úspěšně čím dál menší novorozenci, lékaři již většinou respektují specifická pouta mezi dvojčaty. Stále ale vidím mnoho rezerv a nepokrytých míst, zejména v oblasti psychologické pomoci maminkám, kterým se těhotenství s dvojčaty nepodaří (úmrtí jednoho či obou dětí v průběhu těhotenství nebo krátce po porodu). V sociální rovině došlo také k posunu – maminka s dvojčátky již není tolik izolována jako dříve, ať již díky rozšíření internetu (nezvládá-li sama chodit s dětmi ven, může být alespoň virtuálně ve styku s podobně obdařenými maminkami), tak díky „bourání bariér“ – vstup s kočárkem do obchodů, galerií, na úřady je již celkem běžný a v poslední době se díky spolupráci s organizacemi zdravotně postižených rozšiřují i dveře, výtahy , plošiny, nízkopodlažní tramvaje a autobusy…

V problematice dvojčat jste velmi aktivní, kromě již zmíněného vedení Klubu dvojčat a vícečat pořádáte přednášky, publikujete. Prozradíte nám Vaše plány pro nejbližší období?

Protože jsem začala pracovat na MPSV a na Klub dvojčat již nemám čas, předala jsem jeho vedení a stala se na poslední valné hromadě Klubu dvojčat a vícečat jeho čestnou předsedkyní. Přesto se nadále hodlám věnovat problematice dvojčat, ať již v internetových poradnách, na přednáškách a ve vydávaných článcích, tak i ze své nynější pozice bych ráda změnila znevýhodnění rodin s vícerčaty v sociálním systému státu. Příští léto bych se velmi ráda zúčastnila (podaří-li se získat sponzory) Mezinárodní konference k 30. výročí založení COMBO (Council of Multiple Birth Organizations of the International Society for Twin Studies) v Soulu – ráda bych tam prezentovala činnost ve prospěch rodin s dvojčaty v ČR a načerpala nové informace a vědomosti (třeba k další knize o dvojčatech).

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně úspěchů.