V knize Modelkou v padesáti popisujete 37 příběhů z Vaší psychologické praxe. Za léta své poradenské praxe jste ovšem takových „příběhů“ musel zažít a slyšet desítky, možná stovky… Podle čeho jste tedy do své knihy vybíral

Byla dvě kriteria: svolení od zásadního aktéra příběhu a pak téma. Chtěl jsem nabídnout čtenářům co nejširší spektrum příběhů aby uvěřili, že klasické psychologické poradenství nemá úzké vymezení a není třeba se obávat, že jejich problém do tohoto zařízení nepatří. Názvy poraden jsou totiž často matoucí a zavádějící. No, co vy byste čekal pod institucí s názvem "Psychologické centrum"? Já pobočku výzkumného ústavu.

Stalo se, že Vás některý z příběhů „zasáhl“ více než ostatní?

Dobře se dotazujete, dobře... Víte, tohle je podle mého názoru velký problém. Psycholog je člověk a mnohé díly z příběhů klientů sám prožil, prožívá. A proto s úctou přijímám ty psychologické přístupy, které v maximální možné míře zamezují pronikání problémů psychologa do problému klienta. A stejně se to vždy nedaří. Obávám se, že častěji než je zdrávo, se neuvědoměle prohodí role a klient je v méně strukturované práci někdy psychologem a psycholog klientem. Několikrát jsem se u toho přistihl. A dlužno říci, že klienti to vítali.

Může se vyvinout mezi klientem a psychologem osobní pouto, které by časem přerostlo například v přátelství?

Za sebe mohu říci, že ne. Za své odborné okolí nikoliv. Je to hodně o povaze člověka, náplni jeho života mimo práci a také srovnání sama se sebou. A v tom já mám rezervy. Možná proto jsem si bližší vztah s klientem za celou praxi nedovolil a na vědomé úrovni nechtěl.

Jak se díváte na vydávání „lehčí“ psychologické literatury, hlavně nejrůznějších rádců, jak být šťastný, úspěšný, zamilovaný… Mohou mít takové knihy podle Vás nějaký účinek?

Kéž by měly účinek! Obávám se však, že úspěšné jsou pouze u těch problémů, kde o nic vážného nejde, kde je nabízený problém pouze kompenzátem vnitřní nerovnováhy. Pokud je nabízený problém ventilem skutečně vážného problému, tato literatura zdaleka nestačí. Dá podporu - a to není málo - jen si neumím představit, že by dala řešení.

Hovoříte o „ventilech skutečných problémů" – co si pod tím máme představit?

Představte si mladého ambiciózního tatínka, který výjimečně přivedl ráno své dítě do školky. Před školkou jeho luxusní vůz, on v lehkém luxusním obleku: dítě řvoucí, bojkotující snahu tatínka narvat na ně téměř érární štramplíky. Kdo je pro tatínka viník a kde je problém? Viník je pochopitelně "nedisciplinované dítě" - což je jistě "vina špatné výchovy, kterou vede manželka" atd atd. A kde je skutečný problém? V neschopnosti adaptace na situaci tatínkem, jeho pocit selhání.

To by znamenalo, že lidé si často něco nalhávají...

Ano, bohužel. Nalháváme sami sobě, nalháváme svému okolí. Úkol psychologa pak je přijmout klientovo nalhávání sobě i okolí a vést jej, aby sám našel realitu. A tohle už populární knížky, včetně té mé, nedokáží.

Snesou tedy lidé vůbec pravdu?

Pravdu o sobě snesou zpravidla tehdy, pokud na ni sami přijdou. Pokud jim "tu pravdu" vmetete do očí - vyvoláte jediné - opozici, která je logickou obranou sebe sama. Proto skutečně pomáhat druhým, ne "páchat dobro", je skutečně náročné a často zdlouhavé.

Panuje obecný názor, že v Americe má už skoro každý svého terapeuta. Myslíte, že se počet lidí, kteří vyhledávají se svými problémy psychologa u nás, zvyšuje?

Pokud budu vycházet jen ze své praxe, protože neznám přesná čísla, pak ano, počet lidí se zvyšuje. Obávám se, že ne kvalita služeb. Narůstá kvantita - dnes máme poradny nejrůznějšího druhu, které se zabývají psychikou člověka. Jak odborně, zda spíše pomáhají, dávají podporu, anebo až mohou uškodit - to je otázka.

Mnozí mají pocit, že svěřit se do péče psychologa z nich dělá lidi, kteří už sami na sebe nestačí, že to je snad dokonce nějaká „ostuda“… Kdy podle Vás by měl člověk vyhledat psychologa a kdy ještě stačí svěřit se například přátelům? 

Vaše logická a zdánlivě jednoduchá otázka má složitou odpověď. Asi takto - vždy je dobré, mám-li dobrého kamaráda, kamarádku, mohu se svěřit, mohu s někým sdílet jeho a on zase mé "trápení". Jen dobré by bylo, kdyby kamarád dokázal být zrcadlem více než rádcem, který se naštve, když jeho radu neuplatním. Kamarád je tedy jakási "první inštance". Až pak by měl následovat psycholog. Ale na straně druhé - neumím si představit laickou pomoc při řešení doběhu traumatických událostí od náhlého rozchodu s partnerem po autonehodu, přes povodně a dalších mnoho ran, které mohou člověka potkat. Jejich špatné zpracování může znamenat opravdu dlouhodobé následky - často přesahující až jednu generaci.

Na závěr mám praktickou otázku. Setkal jsem se s názorem „na psychologa já nemám dost peněz“, jak je to vlastně dnes s poplatky v psychologických poradnách? Může přijít člověk přímo z ulice, nebo jej musí doporučit například jeho praktický lékař?

Tak téhle otázky jsem se obával. Asi naštvu mnohého kolegu, kolegyni.

Víte, na straně jedné je pravdou, že pokud člověk do něčeho neinvestuje, neváží si toho. Bohužel, jsme pořád spíše "zvířátka". A proto se za tyhle služby asi platit má. Já však považuji za výraz psychohyenismu, když si někdo vezme za konzultaci i 2 000 Kč, toho bych poslal na Ostravsko do dolů, alespoň na jeden kvartál. A k němu bych přidal i skupinu obdobně smýšlejících právníků.

Ale něco pozitivního: když jsem byl v roce 1992 v Curychu na stáži, tamní kolegové nám velmi záviděli propracovanou síť sociální pomoci, včetně záchytných psychologických služeb zdarma. Pochopitelně, že o kvalitě toho moc nevěděli... Dnes na základě vzoru EU mnohé z toho rušíme, takže se síť výrazně transformuje a odborných pracovišť "zdarma" stále ubývá a ještě výrazně ubude. Je to dobře? Je to špatně? Já nevím. Prostě to tak je a bude.
A k tomu je dobré vysvětlit, "jak to finančně chodí u psychologa". Předně máme psychologa klinického - to je především diagnostik, jen menším dílem (protože pojišťovna nechce platit) terapeut. U něj se neplatí, doporučení by měl dát obvodní lékař. Jen - hodně rozhoduje, s jakou pojišťovnou má smlouvu - takže tady můžete narazit.

Dále jsou "zbytky" manželských a předmanželských poraden, dnes jmenující se nejrůzněji. Dříve v každém okresním městě, dnes už někde zrušeny. Zde se také neplatí, a dokonce nepotřebujete ani kartičku pojišťovny. Sem patří většina běžných lidských problémů, v takovém zařízení také byly sdělovány příběhy z knihy "Modelkou v padesáti".

Zdarma existují také poradny pedagogicko-psychologické - určené dětem a teoreticky i dospívajícím. Říkám teoreticky, protože někteří kolegové a kolegyně se tak zvaně "specializovali", takže ne všechny potíže jsou ochotni řešit.

A pak zdarma existují ještě některé občanské poradny, které patří vždy k nějaké zastřešující organizaci. Většina všech dalších psychologických služeb je hrazena přímou platbou klientem.

Z uvedeného tedy vyplývá, že je dobré začít kontaktem telefonickým - a dotázat se i na tuto stránku věci. Může být rozhodující. Bohužel.

S PhDr. Janem Svobodou si povídal Patrik Kubas

 

 

PhDr. Jan Svoboda, psycholog, působí v poradně pro rodinu v Přerově. Má praxi ve vychovatelství adolescentní mládeže, oblasti dětské psychologie – diagnostika, terapie, poradenství, je poradcem v mezilidských vztazích, osobních a osobnostních krizích, při potížích týmů, pracovních kolektivů, jiných referenčních skupin a v problematice rodinných systémů. Kromě knihy Modelka v padesáti (Portál, 2005) je autorem knihy Meditace chůzí - krok jako zdroj sebepoznání (2000).