Podle čeho se rozhodujete, že chcete pracovat právě na překladu té které konkrétní knihy?
„Většinou podle toho, jestli zapadá do některého z okruhů, které bych nazvala svými blízkými. Bývá to tematika spjatá s literaturou nebo výtvarným uměním první poloviny dvacátého století, včetně biografií jejich protagonistů (např. Rilke, Werfel, Kokoschka, Klee), stejně jako literatura související s chasidismem. Takže: podle toho, jestli mě obsah knihy nadchne a jestli vycítím, že její obsah bude pro mne osobně přínosem. To je ta ideální verze číslo jedna. Verze číslo dvě souvisí poněkud racionálně s tím, jak se mi právě vede jako překladatelce na volné noze. A pak je ještě verze číslo tři – to když člověk kývne na něco, co ho pak jenom dusí a unavuje.“

Z jakého jazyka překládáte nejraději a ze kterého nejčastěji?
„Nejraději překládám z němčiny – možná proto, že nejčastěji?“

Setkala jste se v poslední době s nějakým tím příslovečným „překladatelským oříškem“?
„Tím překladatelským oříškem někdy bývám sama sobě, když už je těch "vysezených" stránek moc a ztrácím koncentraci.“

Máte nějaké oblíbené autory, které nejraději překládáte?
„S každým autorem, který vás osloví opravdu do hloubky, nakonec komunikujete jako s někým, koho dost důvěrně znáte. Měla jsem to tak třeba s Martinem Buberem nebo s expresionistickou básnířkou Else Lasker-Schülerovou. A měla jsem to tak několik dlouhých let s Rilkem, když jsem překládala části jeho obsáhlé korespondence, jeho biografii a sekundární literaturu o něm. To se pak překladatel se svým autorem někdy i může hádat… A nebo se mu stane neviditelným průvodcem. Většinou všechno dohromady.“

Od Elie Wiesela jste přeložila více titulů, která z jeho knih Vás nejvíce oslovila a proč?
„Těch titulů, jak jsem právě spočítala, bylo osm. Čtyři z nich vyšly v nakladatelství Portál, čtyři v nakladatelství Sefer. Jedním dechem jsem překládala Noc, to je Wieselova úplně první – a strhující – kniha, kterou vydal roku 1958, aubiografické svědectví o deportaci jeho rodiny do Osvětimi. Svět chasidů (ve francouzštině Célebration hassidique) byl pro mne zase v jistém smyslu pokračováním práce na Chasidských příbězích Martina Bubera – ovšem v jiné, osobně podbarvenější a poetičtější verzi.“

                                  

       Foto Aleny Bláhové – Filip Singer

Je na psaní Elie Wiesela něco pro překladatele specifického či zvláštního?
„Asi to, co je vždy specifické a zvláštní na psaní autorů, kteří nepíší mateřským jazykem. Wiesel navíc nejenže nepíše svým mateřským jazykem, ale ani jazykem země, kde nyní žije. Jako by francouzština byla pro něj samostatné teritorium, určené pouze literatuře. Samozřejmě to neplatí absolutně, protože on ve Francii po válce žil a studoval, ale při překladech jeho knih to tak vnímám. A také vnímám, že logika jeho jazyka a myšlení se vine jinými cestami, mnohem lapidárnějšími, než na jaké jsme zvyklí z francouzské literatury. Nevím, jestli by souhlasil, ale mám pocit, že svoji vnitřní řeč, jidiš, kterou si osvojil v maďarsko-rumunském Sighetu, vlastně stále do té literární francouzštiny překládá. A ještě jedna věc je pro Wiesela typická: on se neustále ptá. Jeho knihy vlastně sestávají z otázek a odpovědí, jako bychom byli přítomni dialogu mistra a žáka v nějaké talmudistické ješivě.“

Jak se Vám líbí Šílená touha tančit ve srovnání s předchozími knihami?
„Nahlédnete-li do bibliografických údajů nakladatelství Seuil, nemůžete si nevšimnout, že Elie Wiesel vydává takřka pravidelně jednu knihu ročně. Napočítala jsem jich asi kolem čtyřicítky, a přiznám se, že nebylo v mých silách všechny je přečíst. Z těch, které jsem přečetla nebo přeložila, však vím, že témata jeho románů se v mnohém překrývají, setkáte se v nich se stejnými nebo podobnými postavami a stejnými nebo podobnými příběhy, odehrávajícími se ve stejných koutech světa. Je to takový jeden nekonečný román, o němž lze říci, že je a zároveň není autobiografický. Šílená touha tančit je zatím jeho poslední (nebo teď už možná předposlední) kapitolou.“

Co Vás na zatím poslední Wieselově knize nejvíce zaujalo, co se Vás osobně „dotklo“?
„Smím být úplně upřímná a reagovat na ono "osobně"? S Elie Wieselem jsem se krátce setkala roku 1996 v Praze po vydání Světa chasidů. Představovala jsem si, že to setkání bude jiné, otevřenější. Překladatel má občas – asi naivní – pocit, že poté, co nad knihou strávil tolik času, mohl by mu autor z toho svého věnovat alespoň zlomek. Někdy to tak je, někdy ne. Ale tenkrát jsem byla trochu zklamaná. A teď, po překladu Šílené touhy tančit, po jazykové konfrontaci s hlavním hrdinou Dorielem, jeho psychoanalytičkou Terezou i epizodními postavami, které se v románu krátce zjevují a zase mizí, jsem mnohé pochopila. To, že Elie Wiesel jednu ze svých knih nazval Příběhy proti smutku, není náhoda. On sice není Doriel, hrdina románu, ale v lecčems se mu podobá. Šílená touha tančit je román o člověku, který si kolem sebe buduje hradby a zdi, aby se ochránil – před vzpomínkami, sám před sebou i před okolním světem. Je to jeho obrana. Jistým způsobem to děláme všichni, ale formy i intenzita té obrany se případ od případu liší. Elie Wiesel se brání psaním, a hned na začátku románu nám klade otázku: Není v tomto šíleném světě blázen, který si je vědom svého šílenství, jediný duševně zdravý člověk?“

Rozhovor připravila: Šárka Nováková