ROZHOVOR S prof. PhDr. JANEM PRŮCHOU,

editorem knižní novinky Pedagogická encyklopedie

Pane profesore, poslední česká (československá) encyklopedie z oboru pedagogiky vyšla naposledy před 70 lety. Byla to publikace Pedagogická encyklopedie I–III autorů O. Chlupa, J. Kubálka, J. Uhera a vycházela v letech 1938 – 1940. Čím si vysvětlujete tak dlouhou pauzu do vydání obdobného titulu?

Ta pauza je opravdu dlouhá a má několik příčin: Jednak bývalý režim nebyl nakloněn vytváření encyklopedických děl ve společenských vědách, vždyť například i psychologové vydávají encyklopedii svého oboru až v současnosti (Portál, 2009). Druhá významná příčina spočívá ve stavu pedagogické vědy. Teprve dnes můžeme říci, že česká pedagogika vyrovnala svůj teoretický a metodologický handicap z doby před rokem 1990 a dostala se na úroveň, kdy je schopna rozsáhlé encyklopedické dílo vytvořit.

Kdy a jak vlastně vznikl nápad pustit se do nového zpracování Pedagogické encyklopedie?

Byla to vlastně souhra dvou „nápadů“. Na jedné straně jsem od 90. let přemýšlel o tom, že by nová česká encyklopedie pedagogiky měla být vytvořena, hlavně jako základní studijní pramen pro studenty, učitele, výzkumné pracovníky a další. K tomu účelu jsem studoval a porovnával různé zahraniční i starší české encyklopedie pedagogiky. Na druhé straně nakladatelství Portál se touto myšlenkou zaobíralo také dlouhodobě. Takže když jsem byl osloven, abych se tvorby encyklopedie ujal, uvítal jsem to. Projekt jsem vypracoval na jaře roku 2006 a po jeho několikerém posouzení kompetentními odborníky jsem jej do nakladatelství předložil a byl pak zahájen.

Na knize jste s celým autorským kolektivem, čítajícím přes 100 odborníků, pracovali několik let. Jak se Vám s kolegy spolupracovalo?

Vytváření encyklopedie trvalo zhruba tři roky, tj. od výběru autorů, napsání textů, jejich posouzení a vrácení autorům k doplnění či přepracování až po ediční úpravy, přípravu pro sazbu a několikeré korektury celkového díla. K tvorbě textů jsem pozval nejpovolanější odborníky z pedagogických, filozofických a dalších fakult celé ČR, i z výzkumných ústavů, MŠMT a jiných institucí. Spolupráce s autory byla většinou velmi dobrá, avšak vyskytly se i nemilé případy, kdy jsem byl nucen text odmítnout a vyhledávat jiné autory. Problém často nebyl v odbornosti autorů, ale v neschopnosti ztvárnit určité téma tak, aby vyhovovalo požadavkům encyklopedického žánru.

Jaký klíč jste zvolili k třídění obsahu Pedagogické encyklopedie?

Obsah encyklopedie jsem podřídil jednomu základnímu principu: Aby v ní byla pokryta jak současná edukační realita, tak pedagogická teorie a výzkum. Celkově jsou mezi 165 tématy zhruba dvě třetiny věnovány edukační realitě (systém školství, cíle a obsahy školní edukace, vzdělávací procesy, žáci, studenti a učitelé, plánování a řízení školství atd.). Asi třetina témat pak pokrývá pedagogickou vědu, její jednotlivé disciplíny, pedagogický výzkum a jeho informační základnu. Důležité jsou v encyklopedii také informativní přílohy, jako např. přehled českých fakult s programy učitelství a pedagogiky, seznamy asociací pedagogického výzkumu v ČR a v zahraničí, seznam nejvýznamnějších zákonů týkajících se školství a vzdělávání aj.

Vy sám se hodně zabýváte pedagogickým výzkumem, jste zakladatelem České asociace pedagogického výzkumu. Které oblasti pedagogické vědy (a praxe) považujete z hlediska výzkumu za dosud málo zmapované?

Český pedagogický výzkum se v současných letech vyvinul až na úroveň, která je v některých oblastech zcela srovnatelná se zahraničím. Je to například výzkum reálných procesů vyučování pomocí tzv. videostudií nebo evaluace vzdělávacích výsledků žáků v rámci mezinárodních srovnávacích výzkumů PISA aj. Na druhé straně jsou i oblasti výzkumem nepokryté či zanedbávané. Např. téměř vůbec není zkoumáno předškolní vzdělávání, ačkoliv jím prochází většina dětské populace. Také se nevěnuje výzkumné úsilí na tvorbu vzdělávacích programů pro různé stupně školního vzdělávání, takže tato tvorba je mnohdy nepodložena empirickými nálezy o podmínkách realizace těchto programů. Velkým nedostatkem našeho pedagogického výzkumu je i to, že nedokáže své četné výsledky komunikačně ztvárňovat do takových produktů, které by byly přístupné a využitelné pro učitele, pracovníky vzdělávací politiky a školské správy. Také o to se pokouší nová Pedagogická encyklopedie.

Jak hodnotíte současný vzdělávací systém v České republice?

Na rozdíl od mnoha zkreslujících (vesměs žurnalistických) kritik našeho školství a vzdělávání stojím na stanovisku, že v něm převažují pozitivní rysy a výsledky. Těch rysů je řada a nelze je zde ani vyjmenovat. Zmíním se jen o třech: České školní učebnice patří svým obsahem, didaktickým a výtvarným ztvárněním k nejlepším na světě. Čeští učitelé všech stupňů vzdělávacího systému mají plnohodnotné vysokoškolské vzdělání (což není samozřejmostí ve všech zemích Evropy) a nyní jej dosahují i učitelky pro mateřské školy. A konečně vzdělávací výsledky českých žáků základních a středních škol jsou ve většině vzdělávacích oborů na nadprůměrné úrovni ve srovnání se státy OECD. Ostatně o těchto pozitivních rysech pojednávají (s konkrétními argumenty) některé texty Pedagogické encyklopedie.

Pane profesore, děkujeme za rozhovor, Pedagogické encyklopedii přejeme zájem čtenářů z řad odborníků i studentů a Vám hodně úspěchů ve Vaší další práci.