ROZHOVOR S TEREZOU JELENOVOU, 

spoluautorkou knihy Putování vodníků od rybníka k rybníku

Kniha Putování vodníků od rybníka k rybníku má dva autory - vás a vašeho dědečka Miroslava Krejču. Jak vlastně kniha vznikala?

Pohádky začal psát děda, nejdřív mi z nich četl, pak jsme si o nich povídali, konzultovali je spolu. Začala jsem mu do toho takzvaně kecat, a postupně jsem se začala i spolupodílet. Když zemřel, upravila jsem je pro rozhlasové vysílání (vysílá je Český rozhlas jako Hajaju) a pak jsem dotvořila text do podoby knížky a nabídla ho nakladatelství Portál k vydání. Chtěla jsem tím především dědovi udělat radost.

Váš dědeček Miroslav Krejča, spoluautor knihy, byl hercem, spisovatelem i výtvarníkem. Ve které z těchto profesí vás nejvíce zaujal?

Ve všech. Ovlivnil mě právě tím, kolik toho v životě dělal. On totiž nejen, že byl umělec, ale zajímal se o spoustu jiných věcí. Obdivuju renesanční osobnosti, jako byl on. Předal mojí mamce i mně vztah k divadlu, k literatuře i k výtvarnému umění. Jeho hraní znám spíš z vyprávění a z hereckých fotek, kterých máme plný kufr. Moc se mi líbí prohlížet si dědu v různých kostýmech. O svých rolích hodně vyprávěl, ale na divadle jsem ho viděla jen párkrát. Často mluvil o tom, že hrál v divadle v Klatovech Limonádového Joe, to bych ráda viděla, protože se musel naučit zpívat, i když neměl hudební sluch, a nadřel se ty melodie prý výborně. Měl strašně moc obdivovatelek. Bohužel jsem v té době ale ještě nebyla na světě, tak mě tenhle kulturní zážitek minul. Z psaní mě asi nejvíc ovlivnila dědova kniha pohádek o strašidlu Doudlu, kterou mi i věnoval. Strašidlo Doudlo žije v lese Svákově u Soběslavi a je to moc milá pohádková postava. A z výtvarného umění mám nejradši dva jeho obrazy jižních Čech a pak taky veliký oválný obraz klauna, který se loučí s kariérou po posledním cirkusovém představení.

Když jste byla malá, vyprávěl vám dědeček pohádky? Kterou jste měla nejraději? 

Vyloženě na pohádky si nepamatuju, ale vyprávěl mi hodně o historii, o památkách (z těch mě zkoušel, když jsme šli po Praze) a taky vyprávěl takové ty herecké historky. Nejhezčí pohádku jsem s ním zažívala jako malá každý Štědrý večer, když jsme šli spolu ještě před štědrovečerní večeří čekat do postele na Ježíška.

Proč jste si jako ústřední postavy pohádek zvolili zrovna vodníky, čím vás tyto pohádkové bytosti okouzlily? 

Tady je odpověď naprosto jasná. Děda se narodil v Jindřichově Hradci, vyrůstal v Soběslavi, a tak vždycky tíhnul k jižním Čechám, kraji rybníků. A k rybníku zkrátka patří odnepaměti vodník.

Posledních několik let sama malujete. Nenapadlo vás ilustrovat si knihu sama? 

Napadlo. Mám dokonce Stulíka s Blatouškem namalované. Jenže nejsem profesionální ilustrátorka, a tak jsem práci radši přenechala někomu zkušenějšímu. Je ale pravda, že napsat vlastní knihu pohádek a taky si ji sama ilustrovat je můj sen. Co se týká Stulíka a Blatouška, byla jsem moc zvědavá, jak budou vypadat v podání paní ilustrátorky Edity Plickové. Jsou samozřejmě jiní než ti moji, ale líbí se mi.

Děkujeme za rozhovor, knize přejeme hodně čtenářů a vám splnění vašeho autorského snu.

30. 6. 2010