„Autorita má pro člověka velký význam v tom, že ho nenechá v klidu. I když se člověk vůči ní vymezuje, je zřejmé, že přemýšlí, že mu není lhostejná. Proto by bylo dobré, kdyby u nás bylo vícero osobností, s nimiž by se člověk mohl plodně konfrontovat,“ říká biskup Václav Malý. 

Jak vzpomínáte na prezidenta Václava Havla, kterého jste znal osobně? 
Musím předeslat, že naposledy jsem s Václavem Havlem mluvil mezi čtyřma očima v roce 1996. Od té doby jsem se s ním potkal několikrát při společenských událostech, ale už jsem s ním blíže nemluvil. Nicméně jsem sledoval jeho činnost. A musím říci, že ji hodnotím celkově kladně, především dobře reprezentoval náš stát v cizině, nepodepsal a vrátil některé problematické zákony, připomínal ideály, na nichž by měla stát demokratická společnost, připravoval společnost na vstup do Evropské unie i na složitý proces globalizace, při různých příležitostech si také všímal disidentů.

Na druhé straně jsem někdy žasnul, jaké si vybíral spolupracovníky, nebyli to vždy lidé požívající důvěry. Opomenul také vězně padesátých let, jimž měl vyslovit větší podporu, málo se dotýkal každodenních problémů - bydlení, dopravy, nezaměstnanosti, kvality lékařská péče. Někdy mi též přišlo, že jeho polemika s Václavem Klausem byla až příliš podbarvena vzájemnou rivalitou. Přitom v jejich vzájemném soupeření určitě nešlo jen o osobní spor.

Jistě mě teď nenapadlo vše, co bych mohl o něm říci, ale snad jsem stručně zmínil to nejdůležitější.

Myslíte, že byl morální autoritou, jak byl mnohdy nazýván?

Určitě, i když přirozeně mnozí pragmatici, technokrati i mnozí z těch, co převlékají kabáty, jeho směřování považují za něco, co do politiky nepatří. S nimi ale rozhodně nesouhlasím. Pro část společnosti, která uvažuje v širších souvislostech, Havel byl a zůstává do určité míry morální autoritou. Ostatně v cizině jsou jeho projevy stále citovány.

Myslíte, že Václav Klaus bude také pro společnost takovou autoritou?

Na hodnocení Václava Klause jsem opakovaně tázán, ale nechci ho hodnotit. Na to je prezidentem příliš krátce. Dalo by se pochopitelně hodnotit jeho předchozí působení v politice, ale myslím si, že je slušné dopřát mu čas ve zcela nové roli. Dejme mu čas a nechme otevřenou otázku, nakolik se pokusí v pozitivním navázat na Václava Havla, nakolik vezme prezidentskou roli jako službu, či nakolik se bude chtít vymezit.
Nicméně aniž bych chtěl Václava Havla idealizovat, je pravda, že on je jedinečným symbolem podobně jako Walesa nebo Solženicyn, takoví lidé se rodí jednou za dlouhou dobu. Každý prezident po Václavu Havlovi bude tak trochu ve stínu.

Jak dalece je důležité, aby měla společnost obecně přijímanou morální autoritu?

Takový člověk prezentuje, nebo aspoň připomíná jisté základní životní postoje, bez nichž nemůže fungovat demokracie. Jde o na první pohled samozřejmé věci jako dodržování daného slova, úcta k druhému člověku, poctivost, úcta ke společnému.
Při hlubším zamyšlení, ale musíme přiznat, že nikdy nebudeme žít v takovém prostředí, kde by se na tyto hodnoty nemuselo upozorňovat, připomínat jejich zásadní význam. Nejde tedy o žádné zbožňování, tatíčkovství nebo idealizování kohokoli. Zároveň morální autorita vnáší do společnosti určitý neklid, povzbuzuje k zamyšlení. Nevěřím, že by dnes někdo mohl mít takovou autoritu, že by stmelil celou společnost, vždycky budou ve společnosti lidé s různými zájmy, ale rozhodně může mít vliv na atmosféru ve společnosti.

Nakolik je pak role morální autority spjata s rolí prezidenta?

Přál bych si, aby podobných autorit bylo víc – bez ohledu na to, jak je tato role blízká panu prezidentovi. Ve zdravé společnosti mezi občany na jedné straně a politiky na druhé ještě existuje vrstva lidí, kteří se vyjadřují k důležitým událostem a jejichž slovo má váhu. I když u nás existuje intelektuálně nadaná vrstva lidí, zdá se mi, že tato role ještě není doceněna. Ano máme novináře, komentátory, představitele řady občanských aktivit, málokdo z nich ovšem požívá větší známosti a důvěry. Moc bych si přál, aby se tato vrstva zrodila.

Mohl byste někoho jmenovat?

Třeba Jan Sokol, ve své knize rozhovorů jsem také zmínil hudebního skladatele Slavického, muže s mimořádným rozhledem a rovnou páteří, nebo třeba Ivan Medek, bohužel je dnes ve věku, kdy se dá říci, že je na sklonku svého života podobně jako Pavel Tigrid.
Svoji tvář a názory ostatně mají např. i lidé okolo společnosti Člověk v tísni. V každém případě – opakuji – autoritou nemusí být obdařen jen prezident.

Co by také takové osobnosti mělo charakterizovat?

Především naprostá nezištnost, cit pro běžné starosti lidí, tito lidé nemohou být uzavřeni do světa bádání, výzkumů a konferencí. Vždyť ideály na něž chtějí upomínat, mají být vtělovány do běžného života. Nemají-li upadnout do pustého moralizování, musí tento obyčejný život znát na vlastní kůži. Tím ovšem nemíním populisty. Zároveň by měli mít určitý nadhled, odstup daný zkušenostmi a nezávislostí. Nemohou to být lidé, kteří se vyjadřují na objednávku.

Měli by roli morální autority hrát i církve, nebo jejich představitelé?

Přirozeně, takovou morální autoritou byl například Josef Zvěřina, bohužel už není mezi námi.
Bylo by dobré, kdyby se někdo z církve stal autoritou, jejíž váha by přesahovala hranice církve, ale to není jednoduché – i při volbě prezidenta jsme viděli, jak ošklivě bylo proti Janu Sokolovi použito, že je křesťanem. Celkem snadno se z toho stal argument proč ho nevolit! Člověk, který je s církví svázán nějakou službou, je už předen vnímán ideologickými brýlemi. Nelze přehlédnout, že i jednotlivec bude spojován s církví, ošklivě řečeno s institucí, která se netěší přílišné oblibě. Nicméně bylo by dobré mít v tomto směru určité ambice.

Jaké?

Především nevyklízet pole a také váhavě nekalkulovat, zda naše vyjádření vůbec mohou lidi oslovit, to nejdůležitější ale je důsledně stát za svými zásadami, za pravdou. Prvotní úvaha nemůže být kolik lidí oslovím, ale co k tomu mohu říci zásadově a přímočaře. To platí pro vyjádření jednotlivce i třeba pro církevní prohlášení.

Čemu přikládáte větší váhu?

Dával bych přednost tomu, aby se co nejvíce vyjadřovali jednotliví biskupové. Málo platné společné prohlášení je vždycky nějakým způsobem kompromis, a může to být kompromis dobrý, tím dokumenty nechci degradovat. Biskupové by měli více vystupovat jako jednotlivé osobnosti, které přirozeně berou ohled na smýšlení ostatních, ale málo platné posléze stojí člověk za pravdou sám a osobní svědectví, snad až určitá vydanost za své přesvědčení, oslovuje přesvědčivěji.

Nemá společné prohlášení přece jen větší váhu?

Ano na první pohled je autorita dokumentu větší, ale pak lidem jaksi chybí, že za ním nebývají vidět jednotlivé osobnosti, které už mají nějak zapsané. Osobní svědectví je čitelnější a zřetelnější, mnohdy i viditelnější, ovšem nesmí jít o snahu zviditelňovat sebe za každou cenu. Myslím si, že žijeme v době, kdy lidé žízní po osobním svědectví.
V diskuzi se pak také osobní prohlášení lépe vysvětluje a obhajuje. Společné prohlášení je mravné hájit, i když se třeba dotyčný jednotlivec podřídil vůli většiny. Argumentuje se mu ale nesporně hůř, než kdyby hájil své bytostné přesvědčení. Proto bych dával přednost osobnímu prohlášení, i když přirozeně ne vždy a ne ve všem.

Například společné vyjádření katolických biskupů k vojenskému zásahu spojenců v Iráku bylo váhavé – podstatě se dá říci, že odpovědnost přesunulo na politiky. Není to chyba?

Myslím, že moment, kdy biskupská konference poukázala na nositele největší odpovědnosti, aniž by sama měla hotovou odpověď, je zdravý. Svět není černobílý a politici mají v tomto ohledu nezáviděníhodnou pozici, kterou si málokdo uvědomuje. Určitě ti lidé slyší mnohé vzájemně rozporné náhledy, a pak se musí rozhodnout. Ostatně postoj naší politické špičky také nebyl jednoznačný. Vláda se nepostavila proti Spojeným státům, ale řada ministrů i poslanců si myslí něco jiného a výsledný dojem je nepřesvědčivý pro obě strany. Tuším, že Václav Havel by se v dnešní době vyjádřil jednoznačně, což ale vůbec neznamená, že bych s ním musel souhlasit.
Ale zpátky k vaší otázce, prohlášení biskupské konference poctivě naznačilo, že církevní představitelé také nemají a ani nemohou mít po ruce řešení všech problémů světa. Nicméně v tomto konkrétním případě si myslím, že by nebylo na závadu říci jednoznačněji ne vojenskému útoku. A říkám to aniž bych se vezl na současné atmosféře v Evropě, ostatně říkal jsem to už před vojenským zásahem.

Co se dá udělat proto, aby se katolická církev pro spoluobčany mohla stát morální autoritou? 

Myslím, že odstraňování předsudků, které se v Česku vůči katolické církvi nahromadily, je proces na generace. Domnívám se však zároveň, že předsudky oslabí, když se nebudeme snažit konkurovat rozhodujícím činitelům. Důležité je stát na svém a věřím, že se najde dost lidí, kteří ocení zásadovost a přímost.
Dalším podstatným momentem je přijmout fakt, že jsme menšinou, že jsme jen jednou z duchovních a morálních nabídek. To neznamená skrčenost a pocit méněcennosti. Pouze musíme umět solidně argumentovat a nečekat velké úspěchy. Přestože věříme, že stojíme za absolutní Pravdou, musíme se smířit s tím, že pro ostatní jsme jednou z mnoha vzájemně soutěžících nabídek. Říká se mi to těžko, ale tak jsme druhými vnímáni a musíme to zpracovat. Porozumět tomu, že pokud přijmeme tuto soutěž, naučíme se argumentovat a nebudeme se hned bránit, budeme bráni vážněji.
Absolutní Pravda je pro nás kritériem, které jsme přijali ve víře, druhým toto nemůžeme předložit jako hotovou věc bez dialogu, bez ochoty vážně přemýšlet o otázkách bezvěrců. Obecně z toho pro církev vyplývá, že bychom se měli napřít do vzdělávání, a pak také vstupovat tam, kam se společnost nežene, pomáhat marginalizovaným - včetně otázky lidských práv. To se může v důsledku stát znamením, že nám o nejde o prestiž, ale o dobro lidí.

Josef Beránek
Rozhovor vyšel v časopise Naše rodina