ROZHOVOR S PhDr. SOŇOU VÁVROVOU, Ph.D., 
autorkou knihy Doprovázení v pomáhajících profesích

V anotaci ke knize se píše: „Doprovázení člověka člověkem je přirozenou součástí lidské společnosti od dob jejího vzniku až do současnosti. Každý člověk je v průběhu svého života doprovázen druhými lidmi a naopak. Stává se tak subjektem i objektem doprovázení.“ Mění se v průběhu vývoje společnosti oblasti/situace, v nichž lidé potřebují pomocnou ruku v podobě doprovázejícího člověka? Je potřeba doprovázení v dnešní moderní době vázána na jiné situace než dříve? 

V současné postmoderní společnosti, která bývá charakterizována individualizací člověka, přetlakem informací a zrychlováním a některými sociology označována za společnost konzumní (Gilles Lipovetsky) nebo narcistní (Christopher Lasch), je třeba věnovat zvýšenou pozornost lidem, kteří podporu a pomoc (doprovázení) druhých potřebují a sami si o ně neumí říct, neboť si mnohdy svoji životní situaci ani neuvědomují. Jedná se především o děti, osoby se zdravotním postižením, seniory, oběti různých druhů zneužívání, osoby chronicky nemocné apod. Tím, že se rodiny stávají nestabilnějšími a proměňují se spíše v průchozí prostor, vzniká potřeba budování sítě profesionálních institucí zaměřených na doprovázení druhých v jednotlivých fázích života a životních situacích. Doprovázení, které fungovalo v tradičních společnostech v rámci rodiny, přebírají nyní ve větší míře kvalifikovaní odborníci.
V současné době se také objevují nové formy doprovázení, kdy bych vzpomenula alespoň doprovázení virtuální, které nabývá v informační společnosti na významu a výrazným způsobem prostupuje náš každodenní život. Právě virtuální doprovázení skýtá mnohá rizika a je mu třeba věnovat, zvláště u dětí, náležitou pozornost, neboť může být zárodkem mnoha patologií. Měli bychom být na pozoru a nepřipustit, aby postupem času ve společnosti převážilo a upozadilo doprovázení reálné, které vychází ze skutečné povahy lidské společnosti.

Doprovázení se člení na laické a profesionální. Jak mohu být jako laik nápomocná při doprovázení např. svých blízkých? 

Vzhledem k tomu, že primární formování každé lidské bytosti probíhá v rodině, tak už jen fakt, že jsem dobrý rodič a vychovám ze svého dítěte zralou a dobře socializovanou osobnost, která nemá problém sama se sebou, a tudíž je velmi pravděpodobné, že nebude mít problém ani s druhými lidmi, se stává mým životním úspěchem. Také ve vztazích se svými bližními (rodinnými příslušníky, přáteli i spolupracovníky) mohu vytvářet zdravé prostředí. Již pouhým spolubytím s druhými formuji sociální klima a vytvářím vzorce chování typické pro určité situace, které mohou být později druhými reprodukovány. Aniž bychom si tuto skutečnost dnes a denně uvědomovali, každý z nás svým chováním v interpersonálních vztazích ovlivňuje ostatní.

Profesionální práce při doprovázení, resp. v pomáhajících profesích obecně může člověka hodně obohacovat, ale je současně velmi náročná. Jakou „lidskou výbavu“ by měl mít pracovník pomáhajících profesí? 

Každý pracovník v pomáhajících profesích, pokud pominu jeho odborné vzdělání, bez kterého již v dnešní době nemůže svoji práci vykonávat, by měl mít rád především ostatní lidi a svoji práci a přistupovat poctivě ke svému životu i všemu, co dělá. Vím, že moje slova mohou znít jako klišé, avšak v pomáhajících profesích, které jsou primárně založeny na mezilidských vztazích, se bez uvedeného, v případě, že chceme být prospěšní druhým lidem, neobejdeme.

U pracovníků pomáhajících profesí je poměrně častým jevem syndrom vyhoření. Je dnes dostatečná nabídka podpory těchto pracovníků? Má člověk, který se začne pomáhající profesi věnovat profesionálně, kde najít zázemí pro osobní rozvoj a práci se sebou samým? 

Domnívám se, že nabídek na pomoc a podporu pracovníků pomáhajících profesí je poměrně hodně. Otázkou pak zůstává výběr vhodné formy či vzdělávací akce a samotná vůle pracovníků k další práci na sobě a ochota k případné změně. Někteří z nich bohužel dosud někdy nedoceňují význam dalšího vzdělávání, které může úzce souviset také s uměním zvládat pracovní zátěž a stres a psychohygienu, čímž mohou syndromu vyhoření předcházet. Je to tedy o nastavení osobních priorit a cílů a o změně některých postojů. Pokud pracovník není sám vnitřně motivovaný k další práci na sobě, jen velmi těžce přispěje ke změně jeho postoje nějaký vnější mechanismus.

Jaké největší změny vidíte v oblasti pomáhajících profesích v ČR za posledních 20 let? 

Dvacet let je dlouhá doba, kdy jde v podstatě o období, za které vyroste celá jedna generace. Změn nastalo jistě hodně, a to nejenom v oblasti pomáhajících profesí, ale v celé české společnosti. Co však považuji za zásadní, je, že se společnost stala svobodnější a obecně citlivější k vnímání lidských práv, a to ať už se jedná o práva dětí, osob se zdravotním postižením, či seniorů. Co mě mrzí, je fakt, že někteří lidé v souvislosti se svobodou a lidskými právy vidí jenom jeden pól – jsou ochotní přijímat vyšší míru svobody a nárokovat svá práva, ale neuvědomují si, že svoboda souvisí v první řadě se zodpovědností a lidská práva s povinností.

Dnes působíte na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, máte však i dlouhodobé praktické zkušenosti z oblasti pomáhajících profesí. Čím Vás osobně práce v terénu nejvíce obohatila? 

Osobně se domnívám, že praxe je nejlepší učitelkou, neboť teprve v přímé práci s klienty či uživateli sociální služby získává člověk to nejcennější – praktické zkušenosti. Znalosti a vědomosti nabyté studiem odborné literatury si tak může ověřovat v praxi a kriticky reflektovat existující teorie. Působení v praxi a dennodenní setkávání se s životními příběhy a osudy lidí, kteří nejsou schopni své životní těžkosti překonávat sami nebo za podpory sítě rodinných a sociálních vazeb, formuje lidskou osobnost a posouvá naše vidění světa. Asi bych se nikdy neodvážila pustit se do psaní odborné knihy popisující mechanismy fungování interpersonálních vztahů, pokud bych sama uvedené situace nezakoušela při výkonu svého povolání. Jsem tak vděčná souhře okolností, které mě hned po vysoké škole nasměrovaly do oblasti sociálně právní ochrany dětí a rodiny a později do oblasti sociální prevence, péče a sociálních služeb.

Děkujeme za rozhovor, přejeme hodně pracovních i osobních úspěchů a knize hodně čtenářů, pro něž se stane užitečnou pomůckou v jejich životní či profesní dráze.

Praha, leden 2011